ECLI:CZ:US:2016:3.US.213.16.1
sp. zn. III. ÚS 213/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. E., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Janem Kulhánkem, advokátem, sídlem Jungmannova 346, Hořice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 30 Cdo 2281/2015-343, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013 č. j. 39 Co 201/2013-301 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. února 2013 č. j. 20 C 8/2011-286, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž bylo dle jeho názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny a právo nebýt podrobován nelidskému a ponižujícímu zacházení anebo trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena porušováním právních předpisů týkajících se počtu osob ve vězeňské cele a s tím spojených práv na dostatečný prostor, hygienu, atd. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovatelovu žalobu zamítly. Následně stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť stěžovatel nebyl pro dovolací řízení zastoupen advokátem. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 3. 2014 č. j. 20 C 8/2011-321 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o ustanovení zástupce. Toto usnesení potvrdil městský soud usnesením ze dne 4. 2. 2015 č. j. 39 Co 363/2014-331, které bylo stěžovateli doručeno dne 19. 2. 2015. Stěžovatel podal do datové schránky obvodního soudu dovolání 30. 4. 2015, a tedy dle dovolacího soudu po uplynutí zákonné lhůty. Proto se Nejvyšší soud nemohl podaným dovoláním zabývat.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel považuje odmítnutí jeho dovolání pro vady za nepřípustný formalismus. Pro stěžovatele bylo překvapivé, že mu pro dané řízení nebyl ustanoven advokát, přestože se tak v jiných řízeních v téže době dělo. Neustanovením advokáta tak dle stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva domáhat se soudní ochrany prostřednictvím přípustného opravného prostředku. Jeho postavení vězně pak tento zásah, vedle nemajetnosti, ještě zhoršilo. Stěžovatel se tedy musel obrátit na Českou advokátní komoru, čímž došlo k faktickému zkrácení zákonné dvouměsíční lhůty, a to minimálně o dobu potřebnou k určení advokáta. V tom stěžovatel spatřuje porušení zásady rovnosti stran. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž obsáhle polemizuje s meritorními závěry soudů nižších stupňů, jakož i jejich rozhodováním o ustanovení advokáta. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní podmínky projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Vzhledem k tomu, že stěžovatelův poslední opravný prostředek byl Nejvyšším soudem odmítnut pro vady, mohl se Ústavní soud věcně zabývat toliko postupem Nejvyššího soudu. Pokud by ten byl shledán ústavně konformním, nemohl by se již Ústavní soud z důvodu nepřípustnosti zbytku ústavní stížnosti pro řádné nevyčerpání dostupných opravných prostředků (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) zabývat otázkami zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod postupem soudů nižších stupňů. Postup Nejvyššího soudu pak Ústavní soud shledal plně ústavně konformním. Stěžovatel si byl své povinnosti být zastoupen advokátem vědom, soudy srozumitelně zamítly jeho žádost o ustanovení právního zástupce, pročež se stěžovatel mohl obrátit (a také obrátil) na Českou advokátní komoru. Z důvodů v ústavní stížnosti blíže nevysvětlených pak stěžovatel nevyužil určení advokáta rozhodnutím České advokátní komory ze dne 3. 3. 2015, resp. jej využil až se značným časovým odstupem dne 30. 4. 2015, a tedy po zákonné lhůtě. Stěžovatel tak při ochraně svých práv postupoval nedbale, přičemž je zcela přiměřeným důsledkem, jsou-li mu dopady takového postupu dány k tíži.
7. Co se týče námitky faktického zkrácení zákonné lhůty pro podání dovolání v případech nutnosti obracení se na Českou advokátní komoru, odkazuje Ústavní soud na své závěry, že z ústavněprávního hlediska je u dovolací lhůty klíčový její relativní prvek dostatku času u každého konkrétního účastníka řízení, nikoliv poskytnutí celé dvouměsíční lhůty, během níž musí být dovolatel po celou dobu schopen zajišťovat úkony k podání dovolání. Uvedenou lhůtu musí v duchu zákonných podmínek soudy poskytnout každému aktivně legitimovanému účastníkovi, z principů ústavního pořádku však dle Ústavního soudu nelze dovodit absolutně rovné podmínky pro její využití. V důsledku nejrůznějších komplikací, např. zdravotních, pracovních, finančních, rodinných, apod., může v praxi dojít snadno k faktickému zkrácení této lhůty. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené hodnotí pouze skutečnost, zda v rámci poskytnuté dvouměsíční lhůty měl každý stěžovatel reálnou možnost dovolání podat. Obdobně přitom hodnotí i dovolání v trestním řízení, které navíc není tolik ovládáno zásadou vigilantibus iura scripta sunt (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3555/14 ze dne 25. 6. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2408/15 ze dne 5. 11. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z žádných ze stěžovatelem tvrzených okolností případu přitom nevyplývá, že by stěžovatel nedostal reálnou možnost podat dovolání řádným způsobem. Odmítnutím stěžovatelova dovolání tak k porušení stěžovatelových práv nedošlo.
8. Ostatní námitky, týkající se zpochybňování meritorních závěrů soudů nižších stupňů a jejich rozhodování o stěžovatelově žádosti o určení zástupce, pak musel Ústavní soud odmítnout pro nepřípustnost, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici.
9. Za dané situace tedy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části týkající se Nejvyššího soudu dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části týkající se rozhodnutí obvodního a městského soudu dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu