ECLI:CZ:US:2016:3.US.2180.16.1
sp. zn. III. ÚS 2180/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti MUDr. Alana Olejníčka, zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2016 č. j. 70 Co 115/2016-879, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Filipa Krňanského, 2) Jana Fröhlicha a 3) České pojišťovny a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne
10. 11. 2015 č. j. 18 C 108/2007-846 byl schválen soudní smír, jímž se vedlejší
účastníci 1) a 2) jako žalovaní zavázali stěžovateli jako žalobci zaplatit částku 1 137 825 Kč.
2. Vzhledem k tomu, že České republice v tomto řízení vznikly v souvislosti s placením znalečného náklady ve výši 44 316 Kč, byla výrokem I. usnesení obvodního soudu ze dne 8. 12. 2015 č. j. 18 C 108/2007-849 uložena stěžovateli povinnost zaplatit České republice částku 19 853,57 Kč, a výrokem II. byla uložena povinnost vedlejším účastníkům 2) a 3) zaplatit České republice částku 9 462,43 Kč. Obvodní soud toto rozhodnutí zdůvodnil tím, že předmětem sporu bylo zaplacení částky ve výši 2 061 785 Kč, přičemž stěžovatel byl úspěšný v rozsahu 55,2 %. Vedlejšímu účastníkovi 1) nebyla povinnost uložena, neboť byl podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), osvobozen od soudních poplatků. Povinnost vedlejších účastníků 2) a 3) nahradit náklady na znalečné byla snížena o částku 15 000 Kč, kterou složili předem jako zálohu. Obvodní soud se rovněž vypořádal s faktem, že žalobci, který je osvobozen od soudních poplatků, nelze vyměřit náklady řízení. Podle jeho názoru se ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. vztahuje pouze na předpoklady individuálního osvobození od soudních poplatků, a nikoliv na osvobození zákonné.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že obvodní soud nesprávně posoudil jeho podání ze dne 5. 6. 2015 jako změnu žaloby, neboť jím nedošlo k rozšíření uplatněného nároku na částku 2 061 785 Kč, nýbrž jím stěžovatel pouze dal podnět soudu k úvaze při rozhodování o výši náhrady škody na zdraví. Proto mělo dojít k nesprávnému posouzení poměru úspěchu v řízení. Stěžovatel v odvolání rovněž uvedl, že podle §142 odst. 3 o. s. ř. má i částečně úspěšný účastník právo na plnou náhradu nákladů řízení, pokud rozhodnutí soudu záviselo na jeho úvaze nebo na znaleckém posudku. Dále vyslovil nesouhlas se závěrem obvodního soudu, že ustanovení
§148 odst. 1 o. s. ř. nedopadá na zákonné osvobození od soudních poplatků.
4. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 3. 2016 č. j. 70 Co 115/2016-879 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. V odůvodnění se městský soud podrobně vypořádal se všemi argumenty stěžovatele. V prvé řadě uvedl, že ve sporném řízení je podle §153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem žalobce, proto by mu v souzené věci nemohl přiznat více, než žalobou žádal. Již z tohoto pohledu podle městského soudu nemohl obstát stěžovatelův argument, že podání z 5. 6. 2015 nebylo změnou žaloby, ale pouhým podnětem pro případné rozhodnutí soudu v intencích znaleckého posudku. Městský soud se rovněž zabýval interpretací §148 odst. 1 o. s. ř. K tomu uvedl, že povinnost k náhradě nákladů státu nelze uložit osobám, které splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, z čehož je zřejmé, že jedinou právně významnou skutečností pro takové rozhodnutí je naplnění předpokladů uvedených v §138 o. s. ř., a nikoliv tedy osvobození zákonné. Městský soud se vypořádal i s posledním významným argumentem stěžovatele, že v nyní projednávané věci mu podle §142 odst. 3 o. s. ř. neměla být uložena povinnost hradit náklady řízení. Podle městského soudu by uvedený závěr bylo možno učinit např. tehdy, kdy by žalobce nedokázal kvantifikovat svůj požadavek z důvodu potřebnosti znalostí, jimiž sám nedisponuje. Uvedené ustanovení však nelze aplikovat tehdy, pokud účastníci řízení uzavřeli soudní smír.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že výklad příslušných ustanovení občanského soudního řádu vedl k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), principu právního státu, jehož neoddělitelnou součástí je mimo jiné důvěra v platné právo, vč. zásady spravedlnosti a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a ve svém důsledku i práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jeho podání ze dne 5. 6. 2015 bylo nesprávně posouzeno jako změna žaloby (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/2013), že mu povinnost hradit náklady řízení neměla být podle §142 odst. 3 o. s. ř. uložena, a že ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. dopadá i na zákonné osvobození od soudních poplatků.
7. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však nelze ve stěžovatelově věci učinit.
11. Podstatou ústavní stížnosti je pouze několik otázek tzv. podústavního práva, žádná z nich však nedosahuje ústavní úrovně. Stěžovatel v ní akcentuje argumenty, které se shodují s jeho odvolacími námitkami.
12. K prvnímu bodu argumentace stěžovatele Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší přezkum hodnocení obsahu procesních úkonů učiněných stěžovatelem v průběhu řízení před obecnými soudy. Pokud jak obvodní, tak i městský soud shodně dospěly k závěru, že úkon stěžovatele ze dne 5. 6. 2015 je změnou žaloby ve smyslu rozšíření uplatněného nároku, přičemž tento svůj závěr řádně zdůvodnily, jde o závěr ústavně nezávislých orgánů, do jejichž rozhodovací kompetence je ingerence Ústavního soudu v zásadě nepřípustná, ledaže by byly splněny podmínky pro tuto ingerenci uvedené shora sub 10., jejichž existenci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3367/2013 není případný; v odkazované věci považoval Ústavní soud další podání za podklady pro specifikaci již žalovaných nároků, neboť v opačném případě by došlo k jejich promlčení.
13. Ústavní soud zaujal stejný přístup rovněž k řešení otázky správné interpretace
§142 odst. 3 a §148 odst. 1 o. s. ř.
14. Podle §142 odst. 3 o. s. ř. platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Toto pravidlo však lze aplikovat pouze tehdy, byla-li věc soudem autoritativně rozhodnuta podle skutkového stavu závislém mimo jiné na znaleckém posudku či úvaze soudu, tedy v situacích, nebyl-li žalobce objektivně schopen kvantifikovat výši jím uplatněného nároku, což nelze vyloučit ani v řízeních, která byla skončena pravomocným usnesením o schválení smíru [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08 (N 36/52 SbNU 367)]. V nyní posuzované věci je však zřejmé, že předmět řízení byl odvozen pouze z podání stěžovatele jako žalobce a nijak se neodvíjel od znaleckých posudků či úvahy soudu.
15. Ústavní soud přisvědčuje závěrům městského soudu též v aplikaci
§148 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Z dikce zákona vyjadřující, že musí jít o účastníky splňující "předpoklady osvobození od soudních poplatků", vyplývá, že výjimka z uvedeného pravidla dopadá pouze na ty účastníky, kteří by mohli, pokud by prokázali své nepříznivé majetkové poměry, být individuálně osvobozeni od soudních poplatků. Pokud však jde o účastníky osvobozené pouze podle povahy věci, lze konstatovat, že na ně ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. bez dalšího nedopadá. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení splnění předpokladů individuálního osvobození od soudních poplatků neprokázal, je rozhodnutí městského soudu věcně správné.
16. Protože postupem městského soudu nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu