ECLI:CZ:US:2016:3.US.2200.16.1
sp. zn. III. ÚS 2200/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Václava Hasince, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem, sídlem Pleskotova 1698, Dobříš, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016 č. j. 32 Cdo 4848/2015-525 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2015 č. j. 12 Co 720/2014-503, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); nepřímo navíc mělo dle stěžovatele dojít i k porušení ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem shora identifikovaným usnesením potvrdil k odvolání stěžovatele usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 9. 2012 č. j. 8 C 99/2004-343, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na obnovu řízení, směřující proti rozsudku tohoto soudu ze dne 26. 2. 2009 č. j. 8 C 99/2004-181 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2010 č. j. 12 Co 190/2009-205), jímž bylo zamítnuto podání, kterým se stěžovatel domáhal určení přednostního práva k prodeji zemědělských pozemků.
3. Následné stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, protože stěžovatel řádně nespecifikoval, v čem spatřuje jeho přípustnost; dle Nejvyššího soudu tak nebylo možné v dovolacím řízení pro tuto vadu podání pokračovat.
4. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že mu svým postupem, na jehož základě nebylo možné posoudit projednávanou věc v kontextu dalších obdobných řízení, znemožnily usilovat o ochranu svých práv v obnoveném řízení.
5. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu potom stěžovatel namítá, že dovolací soud odmítl jeho dovolání proto, že v něm nevymezil žádnou z otázek hmotného či procesního práva, a to přes to, že stěžovatel v tomto mimořádném opravném prostředku identifikoval celou řadu otázek hmotného i procesního práva.
II.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
III.
7. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto proto, že neobsahuje řádné uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje jeho přípustnost (což je dle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že přípustnost dovolání dovodil z celé řady jím v ústavní stížnosti citovaných otázek hmotného i procesního práva, pročež svoji procesní povinnost řádně splnil. Již ze samotného textu čtvrtého bodu jeho dovolání (jehož kopii přiložil k ústavní stížnosti), ve kterém "otrockou" citací části ustanovení §237 občanského soudního řádu dovozuje přípustnost dovolání z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu "dosud nebyla řešena, případně má být posouzena jinak", je přitom zřejmé, že stěžovatel této své procesní povinnosti nedostál. I kdyby přitom bylo možné tuto vnitřně rozpornou stěžovatelovu proklamaci označit za písařskou chybu, nelze přehlížet, že (oproti tvrzení stěžovatele) není z dovolání (ani z ústavní stížnosti) vůbec zřejmé, o jaké otázky (otázku) má konkrétně jít. Z výčtu stěžovatelem citovaných otázek je totiž zřejmé, že tyto otázky měly mít za cíl vyřešení pouze dané právní věci, a tedy v žádném případě nevykazovaly potřebný atribut jisté obecnosti, jež otázky předvídané ustanovením §237 občanského soudního řádu nutně musí splňovat, aby jim bylo možno přiznat potřebný judikaturní přesah.
9. Pokud tedy dovolání neobsahovalo - řádné - vymezení přípustnosti dovolání, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě stěžovatelovo dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně souladný. Naopak je třeba zdůraznit, že v dané procesní situaci Nejvyššímu soudu nezbylo než stěžovatelovo dovolání odmítnout. Namítaným postupem proto nemohl Nejvyšší soud porušit stěžovatelem dovolávaná ustanovení Listiny.
10. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
11. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení odvolacího soudu.
12. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv.
13. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že fakticky neobsahovalo důvod jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
14. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.
15. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu - považovat za přípustnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu