ECLI:CZ:US:2016:3.US.2228.16.1
sp. zn. III. ÚS 2228/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, sídlem Čáslavská 8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016 č. j. 7 Tdo 469/2016-25, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. 8 To 379/2015 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. srpna 2015 č. j. 38 T 172/2014-864, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Aleny K. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 38 T 172/2014 odsouzen pro přečin nebezpečného pronásledování dle §354 odst. 1 písm. b), d) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 trestního zákoníku. Obvodní soud uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, který mu byl na zkušební dobu 2 let podmíněně odložen. Jednání stěžovatele, za které byl odsouzen, spočívalo v tom, že stěžovatel nejméně od ledna 2010 až do května 2012 omezoval vedlejší účastnici, svou bývalou manželku, v dosavadním způsobu života tím, že se pravidelně dostavoval do místa jejího bydliště, kde se dopouštěl schválností a hrubostí. Toto jednání stěžovatele shledávala vedlejší účastnice velmi obtěžujícím, vyvolávalo u ní obavy o vlastní život a byla nucena vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc. Obvodní soud ve výroku o vině specifikoval celkem 34 útoků, které stěžovatel spáchal a jež spočívaly zejména v tom, že stěžovatel bez souhlasu vedlejší účastnice vstupoval na oplocený pozemek kolem jejího domu, smývatelnými nápisy popisoval rozvodnu elektřiny u domu, jakož i její vozidlo a vrata od domu. Stěžovatel dále pravidelně pozoroval a fotografoval dům vedlejší účastnice, prohlížel její poštovní schránku a vozidlo apod.
3. Stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu podal odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který jej dle §256 trestního řádu usnesením zamítl.
4. Stěžovatel napadl usnesení městského soudu dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že důkaz ze dne 15. 5. 2014 provedený výslechem Aleny K. v USA agentem FBI formou mezinárodní pomoci byl nezákonný. Stěžovatel uvádí, že nebyl o termínu konání výslechu vyrozuměn, a tudíž neměl možnost se jej zúčastnit, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Stěžovatel zároveň zdůrazňuje, že protokol z tohoto výslechu byl v hlavním líčení čten, aniž by byly splněny podmínky ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
6. Stěžovatel dále namítá, že vedlejší účastnice se sice osobně dne 18. 6. 2015 zúčastnila hlavního líčení v jeho věci a vypovídala proti němu, nicméně nebyla schopna vyjádřit se k jednotlivým útokům, které byly předmětem obžaloby. Vedlejší účastnice se vyjadřovala k jednání stěžovatele v předmětném období toliko všeobecně.
7. Stěžovatel uvádí, že mimo výpovědi vedlejší účastnice, resp. nezákonného protokolu o jejím výslechu, byly pro nalézací soud stěžejním důkazem záznamy z bezpečnostních kamer, které však ani v hlavním líčení před soudem prvního stupně ani ve veřejném zasedání před odvolacím soudem nebyly provedeny.
8. Stěžovatel tedy dovozuje, že pokud dva výše uvedené důkazy uvedené pod body 5. a 7. nelze z procesních důvodů při rozhodování o vině zohlednit, nelze vinu stěžovatele dalšími důkazy vůbec prokázat. Obvodní soud sice vyslechl v hlavním líčení svědky Jiřinu Doležalovou, Olgu Janotovou, Martina Radu a Marzenu Barbaru Bauer, nicméně na základě těchto výpovědí nelze prokázat ničeho, neboť svědkové nepotvrdili žádný bod obžaloby.
9. Stěžovatel namítá, že obvodní soud nezjistil, kdy a jak měl stěžovatel vstoupit na pozemek vedlejší účastnice. Stěžovatel měl legitimní důvod ke vstupu na tento pozemek, kterým byla návštěva jeho dvou dcer, které s vedlejší účastnicí žily ve společné domácnosti. Stěžovatel dle svého tvrzení musel nějakým způsobem vedlejší účastnici kontaktovat, aby se s ní domluvil na rozšíření svého kontaktu s dcerami. Stěžovatel nebyl zbaven rodičovské zodpovědnosti ani neměl zakázaný styk s dcerami. Stěžovatel své dcery díky obstrukcím vedlejší účastnice neviděl již od léta 2012, kdy je vedlejší účastnice odvezla do USA. Přestože od té doby vedlejší účastnice s dcerami navštívila Českou republiku hned několikrát, nebylo stěžovateli umožněno se s dcerami setkat.
10. Stěžovatel namítá, že obvodní soud při hlavním líčení vydal předběžné opatření, kterým stěžovateli zakázal stýkat se s vedlejší účastnicí a osobami jí blízkými, a to i prostřednictvím elektronických médií, čímž znemožnil kontakt stěžovatele s dcerami v létě roku 2015. Stěžovatel uvádí, že jeho dcery jednoznačně prezentují pozitivní vztah k němu, přesto však neměly možnost se od léta 2012 se stěžovatelem osobně setkat.
11. Stěžovatel dále vytýká vedlejší účastnici, že mu znemožnila osobní setkání s šestnáctiletými dcerami i v létě roku 2016, kdy stěžovatel navrhl, že by buď financoval cestu dcer do České republiky, anebo že by za nimi přiletěl do USA. Obvodní soud v tomto jednání vedlejší účastnici podporuje, když dne 23. 6. 2016 vydal pod sp. zn. 50 P 422/2007 usnesení, kterým zamítl návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byl nařízen kontakt dcer se stěžovatelem v době letních prázdnin. Toto rozhodnutí je dle stěžovatele v rozporu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 780/14 a nelze se tedy divit, že stěžovatel se pokusil domoci kontaktu s dcerami svépomocí, za což byl odsouzen v trestním řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí.
12. Stěžovatel se dále domnívá, že ve vedlejší účastnici nemohl vzbudit obavy o život, neboť nápisy, které měl napsat na elektrickou rozvodnu a na vozidlo vedlejší účastnice zněly "děti mají právo na oba rodiče". Vedlejší účastnice tak dle stěžovatele zcela účelově využila situace jako záminky k tomu, aby mohla odejít z nefunkčního vztahu a odcestovat do USA i s dětmi. V trestním řízení totiž ani nebyly prokázány zdravotní obtíže vedlejší účastnice, které jí měly vzniknout na základě jednání stěžovatele. Stěžovatel k tomuto dodává, že z lékařské zprávy MUDr. Martina Andrese vyplývá, že vedlejší účastnici poskytoval konzultace v roce 2008, tedy dlouho předtím, než nastaly útoky, kterých se měl dopustit stěžovatel. Dále lékařská zpráva z Virginia Physicians, Inc. svědčí o vyšetření, kterému se vedlejší účastnice podrobila až půl roku po svém příjezdu do USA.
13. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nedodržely zásadu subsidiarity trestní represe, když kriminalizovaly jeho jednání, které však bylo pouhou svépomocí ve snaze realizovat kontakt stěžovatele se svými dětmi. Šlo tedy o jednání, které bylo zcela v souladu s právem.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
15. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ve své první námitce stěžovatel namítá nezákonnost důkazu provedeného v USA formou právní pomoci, jelikož nebyl o tomto výslechu vyrozuměn, a tudíž byl zkrácen na svých právech obhajoby. Lze dát stěžovateli zapravdu, že v případě, kdy obviněný není informován o výslechu osoby v postavení svědka v přípravném řízení, jsou zkrácena práva obhajoby a takový důkaz nelze v řízení před soudem použít. Nicméně stěžovatel pomíjí tu skutečnost, že vedlejší účastnice se k hlavnímu líčení osobně dostavila a podala výpověď. Touto svou výpovědí toliko ztvrdila správnost svých tvrzení uvedených v protokolu o výslechu svědka, jehož nezákonnost stěžovatel namítá. Podkladem pro výrok obvodního soudu o vině stěžovatele tedy byla výpověď vedlejší účastnice učiněná v hlavním líčení.
18. Pokud jde o námitku stěžovatele, že výpověď vedlejší účastnice v hlavním líčení nebyla dostatečně konkrétní, Ústavní soud konstatuje, že v dané věci neshledává právní závěry obvodního soudu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nikterak extrémními. Obvodní soud provedl hodnocení důkazů, z nichž klíčovým důkazem byla právě výpověď vedlejší účastnice učiněná v hlavním líčení. Pokud tedy obvodní soud v rámci procesu hodnocení důkazů shledal, že výpověď vedlejší účastnice je ve vztahu k žalovaným skutkům důvěryhodná a dostatečně specifikuje jednání, jehož se měl stěžovatel vůči ní dopustit, není Ústavní soud oprávněn toto hodnocení posuzovat. Pouze pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že je dán extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, které z něj obvodní soud vyvodil, byl by dán důvod pro zásah Ústavního soudu. Taková situace však v případě stěžovatele nenastala.
19. Námitka stěžovatele ohledně neprovedení důkazu záznamem z kamerového systému taktéž není důvodná. Stěžovatel, jakož i státní zástupce, byli při hlavním líčení soudem vyzváni, zda trvají na tom, aby byly přehrány kamerové záznamy pocházející z kamer, které si vedlejší účastnice nechala nainstalovat na svůj dům za účelem dokumentace jednání, kterého se vůči ní dopouštěl stěžovatel. Státní zástupce v hlavním líčení uvedl, že netrvá na přehrání těchto záznamů. Stěžovatel taktéž na jejich provedení netrval. Jde tedy o důkaz provedený v intencích ustanovení §213 trestního řádu. Nelze zpochybňovat tento úkon soudu, neboť zákonnou podmínkou pro provedení věcného důkazu v hlavním líčení vyplývající z §213 odst. 2 trestního řádu je návrh procesní strany, který však stěžovatel neučinil.
20. Vypořádáním námitek stěžovatele pod body 5 - 7 je de facto vypořádána i námitka uvedená pod bodem 8, neboť kamerové záznamy i výpověď vedlejší účastnice byly obvodním soudem oprávněně využity jako podklad pro rozhodnutí obvodního soudu ve věci stěžovatele.
21. Námitka stěžovatele uvedená pod bodem 9 se opět váže ke způsobu, jakým obecný soud zjišťoval skutkový stav a jak hodnotil důkazy, když stěžovatel namítá, že obvodní soud nezjistil, jak stěžovatel vstoupil na pozemek vedlejší účastnice, čímž se měl dopustit trestného činu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavní soud na tomto místě opět odkazuje na svou argumentaci pod bodem 18 a zdůrazňuje, že není oprávněn jakkoliv posuzovat způsob, jakým obecné soudy hodnotily důkazy.
22. Ve své argumentaci uvedené pod body 9, 10, 11 a 13 se stěžovatel snaží ospravedlnit své jednání, pro něž byl pravomocně odsouzen, poukazem na svépomoc při prosazování rozšířeného kontaktu se svými dcerami, a tedy legitimním účelem svého jednání. Stěžovatel poukazuje na to, že nemá od roku 2012 s dcerami takřka žádný kontakt. Ústavní soud je však nucen poukázat na to, že styk stěžovatele s jeho dětmi není oprávněn v tomto řízení posuzovat, neboť v něm stěžovatel napadá rozhodnutí vydaná v trestní věci, nikoliv rozhodnutí vydaná opatrovnickým soudem.
23. Stěžovatel dále napadá předběžné opatření, které v jeho trestní věci vydal obvodní soud v hlavním líčení. Ústavní soud je oprávněn posoudit nařízení předběžného opatření pouze ve vztahu k trestní věci stěžovatele, nikoliv ve vztahu k reálnému dopadu tohoto aktu na soukromý život stěžovatele. Ve vztahu k výsledku trestní věci, tzn. k verdiktu nalézacího soudu o vině a trestu, nemá předběžné opatření žádného významu, neboť jde o institut, který pouze mezitímně upravil vztahy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Obvodní soud oprávněnost tohoto institutu posuzoval ve vztahu k trestné činnosti, pro niž byl stěžovatel trestně stíhán a usiloval o ochranu vedlejší účastnice. Argumentace stěžovatele dotýkající se dopadu předběžného opatření na jeho styk s dětmi je v této souvislosti irelevantní.
24. Námitka stěžovatele uvedená pod bodem 12 tohoto usnesení opět směřuje ke způsobu, jakým obvodní soud hodnotil důkazy. V této části tedy Ústavní soud odkazuje na svou argumentaci uvedenou pod body 18 a 21.
25. Svou poslední námitkou stěžovatel brojí proti oprávněnosti trestního postihu své osoby, neboť se domnívá, že měla být v jeho případě uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Stěžovatel konstatuje, že jednal svépomocí, když se snažil rozšířit kontakt se svými dětmi. Tuto námitku stěžovatele nelze shledat důvodnou. Pokud stěžovatel usiloval o rozšíření svého kontaktu s dětmi, měl k tomu využít způsob právem aprobovaný, nikoliv jednání trestněprávně postižitelné spočívající v šikaně a pronásledování vedlejší účastnice, které jí, jakožto matce dětí stěžovatele, způsobilo dle závěrů obecných soudů psychické a následně taktéž fyzické zdravotní obtíže.
26. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
27. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu