ECLI:CZ:US:2016:3.US.2277.15.1
sp. zn. III. ÚS 2277/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti VYSOČINA WIND a. s., se sídlem Brno, Údolní 567/33, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, AK se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 1 Afs 42/2015-38, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015 č. j. 62 Af 101/2013-44 a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 8. 2013 č. j. 21070/13/5000-14203-700681, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 24. 7. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2015, se společnost VYSOČINA WIND a. s. (dále jen „žalobkyně“ nebo „stěžovatelka“) domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“) bylo porušeno základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 1 Listiny, a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 28. 8. 2013 rozhodnutím č. j. 21070/13/5000-14203-700681 Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně (dále jen „žalovaný“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil tři rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 22. 1. 2013, 18. 2. 2013 a ze dne 18. 3. 2013, jimiž byly zamítnuty stížnosti žalobkyně na postup plátce daně, a to společnosti E.ON Distribuce, a. s. (dále jen „plátce daně“) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „odvod“) podle ust. §7e a §7g zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
Dne 17. 2. 2015 rozsudkem č. j. 62 Af 101/2013-44 Krajský soud v Brně (dále jen „správní soud“) žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 28. 8. 2013 č. j. 21070/13/5000-14203-700681 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Dne 20. 5. 2015 rozsudkem č. j. 1 Afs 42/2015-38 Nejvyšší správní soud (dále jen „kasační soud“) kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 17. 2. 2015 č. j. 62 Af 101/2013-44 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že byla porušena její shora již uvedená základní práva zaručená Listinou a Úmluvou. Konstatovala podstatné skutkové okolnosti a v části III ústavní stížnosti tvrdila, že odvod byl zásahem do práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Nesouhlasila se závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) a poukázala na to, že odvod byl změněn z dočasného a výjimečného institutu na institut trvalý. Ústavní stížnost podala s tím, že nová abstraktní kontrola souladu ustanovení §7a až 7i zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě bude provedena na úrovni Evropského soudu pro lidská práva, a je tudíž nutné vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas se závěry kasačního soudu vyslovenými v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 a za nesprávnou označila již jeho základní premisu o ústavní souladnosti odvodu. Nepředložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce označila za rozporné a čl. 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 1 Listiny
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nepokládá za nutné dále podrobněji rekapitulovat průběh řízení před správními orgány resp. správním soudem a kasačním soudem, ani důvody, které stěžovatelku vedly k podání ústavní stížnosti, neboť obé je Ústavnímu soudu i účastníku řízení známo. Projednávaná stížnost se svým předmětem a argumentací v podstatě shoduje s dřívějšími ústavními stížnostmi stěžovatelky, které byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1165/13, ze dne 12. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2394/13, ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3376/13 a ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 3348/13.
Správní soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základních práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Ústavní soud důvody pro odklon od své dosavadní judikatury v projednávaném případě neshledal.
K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná (a v této části souhlasí s tvrzením stěžovatelky), že zdanění je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová povinnost je v zásadě považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah je ovšem ospravedlnitelný a ústavně souladný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy by byl porušen toliko tehdy, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura – Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).
V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom (a v této části nesouhlasí s opačným tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti), že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy, jak bylo již konstatováno ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. Ze shromážděných podkladů Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelce bylo napadenými rozhodnutími ukládáno přílišné břemeno, anebo bylo zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace. K porušení citovaných článků tudíž nedošlo.
Ústavní soud opakuje to, co stěžovatelce sdělil již vícekrát, tedy že se se stěžovatelkou podanými a totožnými ústavními stížnostmi, brojícími proti obsahově shodným rozhodnutím orgánů veřejné moci, zabýval v minulosti již vícekrát, jak bylo výše poznamenáno. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti v podstatě nereaguje na rozsáhlou argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích a nepromítá do své argumentace závěry zmíněné v rozhodovací činnosti Ústavního soudu, představuje tato stížnost toliko pokračující polemiku s mnohokrát potvrzenými závěry Ústavního soudu. Jelikož ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci pro odchýlení se od těchto závěrů a Ústavní soud pro takové odchýlení sám žádný důvod neshledal, lze v plném rozsahu za využití možnosti dané Ústavnímu soudu ustanovením §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu odkázat na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu