ECLI:CZ:US:2016:3.US.2311.15.1
sp. zn. III. ÚS 2311/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARISTOKRATY HOTELY s. r. o., se sídlem Praha 10, Na Výsluní 201/13, IČ: 25237365, zastoupené Mgr. Michalem Burešem, advokátem, AK BUREŠ MAGLIA, advokáti s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 1042/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2015 č. j. 5 As 122/2014-89 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2015 č. j. 30 A 23/2012-307, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 29. 7. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2015, ARISTOKRATY HOTELY s. r. o., (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí o umístění stavby.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně byla účastníkem územního řízení zahájeného dne 13. 11. 2009 podáním žádosti společností KV BYTINVEST a. s. o vydání rozhodnutí o umístění stavby "Bytový dům, Hálkův vrch - Karlovy Vary" na specifikovaných pozemcích v k. ú. Karlovy Vary. Žalobkyně provozuje hotel Aura Palace sousedící s plánovanou stavbou, a byla toho názoru, že možné výrazné zhoršení stavebně historického rázu daného místa bude mít přímý negativní dopad na návštěvnost jejího hotelu.
Dne 29. 9. 2011 územním rozhodnutím sp. zn. SÚ/12969/09/Lu-328.3 Magistrát města Karlovy Vary, úřad územního plánování a stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad") umístění stavby povolil.
Dne 14. 2. 2012 rozhodnutím č. j. 3/SÚ/12-5 Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88 (dále jen "žalovaný"), zamítl odvolání mj. žalobkyně, a územní rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. SÚ/12969/09/Lu-328.3 potvrdil.
Dne 30. 5. 2014 rozsudkem č. j. 30 A 23/2012-250 Krajský soud v Plzni (dále jen "správní soud") o žalobě žalobkyně rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2012 č. j. 3/SÚ/12-5 a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. SÚ/12969/09/Lu-328.3, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 20. 2. 2015 rozsudkem č. j. 5 As 122/2014-89 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 5. 2014 č. j. 30 A 23/2012-250 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že zásadní a také jedinou kasační námitkou bylo v posuzované věci tvrzení o nesprávném právním posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, tj. závěr správního soudu, že navrhovaná Stavba bytového domu, která má být umístěna ve stabilizovaném území, musí splňovat limity prostorového využití území, uvedené v čl. 41a obecně závazné vyhlášky města Karlovy Vary č. 1/2000, o závazných částech Územního plánu města Karlovy Vary, se změnami a doplňky vyplývajícími z obecně závazných vyhlášek města Karlovy Vary č. 1/2004 a č. 13/2006 (dále jen "vyhláška"). Kasační soud dospěl k závěru, že závěry správního soudu o aplikaci čl. 41a vyhlášky, stanovícím limity prostorového využití území, správné nebyly.
Kasační soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 20. 2. 2015 dále vyložil, že čl. 41a vyhlášky, upravující konkrétní limity prostorového využití území, je nutno vykládat zejména v kontextu s částí III vyhlášky, která rozlišuje území řešené územním plánem na území stabilizované, přestavbové, rozvojové a území zvýšených nároků na výstavbu. Článek 35 odst. 2 vyhlášky pak stanoví, že ve stabilizovaném území (což byl projednávaný případ) je možno stavby a zařízení umisťovat, jen pokud jejich nová funkce odpovídá požadavkům vyhlášky. Posledně citovaný článek vyhlášky činí závazným regulativ funkčního uspořádání území upravený v části II vyhlášky (funkce a druh staveb a zařízení) a dále v definici stabilizovaného území obsahuje obecné koncepční východisko pro regulativ prostorového uspořádání území, a to, že struktura zastavění se již nebude podstatně měnit; toto obecné koncepční východisko je nutné respektovat při umísťování nové stavby do již stabilizovaného území. Při záměru umístit do již stabilizovaného území novou stavbu (v daném případě se navíc jedná o objemově výraznou Stavbu bytového domu), se tak při posouzení souladu záměru žadatele s vydanou územně plánovací dokumentací posuzuje otázka, zda se předmětnou Stavbou bytového domu nebude struktura zastavění podstatně měnit. Kasační soud závěrem shrnul, že nestanovuje-li územní plán pro stabilizované území v čl. 41a vyhlášky konkrétní limity prostorového využití území, je při umísťování nové stavby do stabilizovaného území nutné brát ohled na souvislost a charakter okolí zástavby a regulaci odvozovat od ní. Limity využití území je přitom třeba vykládat v souladu s cíli a úkoly územního plánování.
Dne 30. 4. 2015 rozsudkem č. j. 30 A 23/2012-307 správní soud žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2012 č. j. 3/SÚ/12-5 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Věc nově právně posoudil, vázán právním názorem kasačního soudu, vysloveným v jeho rozsudku ze dne 20. 2. 2015 a dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, uvedla, že s právními závěry obsaženými v napadených rozhodnutích správního soudu a kasačního soudu nesouhlasí, a tvrdila, že postupem uvedených soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Kasačnímu soudu stěžovatelka vytkla, že v rozsudku ze dne 20. 2. 2015 č. j. 5 As 122/2014-89 svůj závěr, dle něhož limity prostorového využití dle článku 41a Územního plánu pro stabilizované území neplatí, nedostatečně odůvodnil a nevypořádal se s její argumentací, čímž porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále polemizovala se způsobem, jakým kasační soud vyložil čl. 41a Vyhlášky, a uvedla, že správní soud pak tento závěr kasačního soudu jen převzal do svého rozhodnutí ze dne 30. 4. 2015 č. j. 30 A 23/2012-307.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny nedostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí, tj. primárně rozsudku kasačního soudu ze dne 20. 2. 2015 č. j. 5 As 122/2014-89, a následně i rozsudku správního soudu ze dne 30. 4. 2015 č. j. 30 A 23/2012-307. Podle stěžovatelky z napadených rozhodnutí nelze zjistit, jakou úvahou zejména kasační soud dospěl k závěru, že "nestanovuje-li územní plán pro stabilizované území v čl. 41a Vyhlášky konkrétní limity prostorového využití území, je při umísťování nové stavby do stabilizovaného území nutné brát ohled na souvislosti a charakter okolní zástavby a regulaci odvozovat od ní. Limity využití území je přitom třeba vykládat v souladu s cíli a úkoly územního plánování." Jinak řečeno, stěžovatelka tvrdila, že citovaná rozhodnutí kasačního soudu a správního soudu byla nepřezkoumatelná, neboť z jejich odůvodnění uvedený závěr nelze dovodit.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že k požadavkům spravedlivého procesu náleží i ten, aby rozhodnutí obecných soudů dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Zásady spravedlivého řízení nutí soudy řádně svá rozhodnutí odůvodnit, nelze je ovšem vykládat tak, že vyžadují podrobnou odpověď na každý argument. Dosah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může lišit v závislosti na povaze věci a otázka, zda soud této své povinnosti dostál, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (viz rozhodnutí senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2005 o částečné nepřijatelnosti a částečné přijatelnosti stížnosti D. H. a dalších proti České republice, stížnost č. 57325/00, uveřejněno též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2005, str. 136, též i rozsudek velkého senátu téhož soudu ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, dostupné na http://hudoc.echr.coe.int).
Jak bylo již výše konstatováno, kasační soud dospěl k závěru, že závěry správního soudu o aplikaci čl. 41a vyhlášky, stanovící limity prostorového využití území, správné nebyly, a že nestanovuje-li územní plán pro stabilizované území v čl. 41a vyhlášky konkrétní limity prostorového využití území, je při umísťování nové stavby do stabilizovaného území nutné brát ohled na souvislosti a charakter okolní zástavby a regulaci odvozovat od ní. Limity využití území je přitom třeba vykládat v souladu s cíli a úkoly územního plánování.
Z tohoto pohledu Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatelky, že odůvodnění rozsudku kasačního soudu ve vztahu k umísťování staveb do stabilizovaného území bylo nedostatečné, resp. nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Naopak je Ústavní soud toho názoru, že své výše uvedené právní závěry kasační soud v souladu s požadavky spravedlivého procesu v napadeném rozsudku dostatečně odůvodnil. Proto mu nezbylo než konstatovat, že požadavky spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodňování soudního rozhodnutí ústavní stížností napadené rozhodnutí kasačního soudu splňuje a nelze je označit za svévolné.
Ústavní stížnost je tak pouhým nesouhlasem stěžovatelky s právním posouzením její věci kasačním soudem a správním soudem, k čemuž Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu