ECLI:CZ:US:2016:3.US.2364.16.1
sp. zn. III. ÚS 2364/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství pro dům Wolkerova 70/20, Olomouc - Nová Ulice, sídlem Wolkerova 70/20, Olomouc, zastoupeného JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem, sídlem Novosadský dvůr 765/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016 sp. zn. 29 Cdo 5331/2015, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2015 sp. zn. 8 Cmo 278/2015 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. července 2015 č. j. S 10110/RD28/KSOS, Fj 40238/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 18. 7. 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 7. 2015 č. j. S 10110/RD28/KSOS, Fj 40238/2015 zastavil řízení o návrhu na zápis změn do rejstříku společenství vlastníků jednotek, podle něhož se stěžovatel domáhal změny zápisu v tomto rejstříku. Důvodem zastavení řízení bylo, že návrh nebyl podepsán osobou, která je k tomu oprávněna, a tento nedostatek nebyl odstraněn ani přes výzvu soudu prvního stupně. Dále krajský soud rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovateli. Řízení o odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 22. 9. 2015 č. j. 8 Cmo 278/2015-RD41 zastavil s odůvodněním, že odvolání za společenství podepsala osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 5331/2015 jako nepřípustné odmítl.
II.
3. Ústavní soud nejprve posoudil ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 5331/2015. Při posouzení podmínek řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový k dispozici neměl.
4. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
5. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem k tomu, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že podle §238 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., přičemž právě o tento případ jde v posuzované věci. Usnesení, jímž odvolací soud zastavil odvolací řízení, je sice usnesením, jímž se odvolací řízení končí, podle §229 odst. 4 o. s. ř. je však může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost (k tomu srov. obdobně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 29 NSČR 35/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, č. 5, ročník 2014, pod č. 62, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 NSČR 36/2013).
7. Po přezkoumání přiloženého dovolání i napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že v předmětné věci není dovolání přípustné, neboť proti usnesení, jímž odvolací soud zastavil odvolací řízení, je podle §229 odst. 4 o. s. ř. možno podat žalobou pro zmatečnost.
8. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
III.
9. Dále se Ústavní soud zaměřil na posouzení ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení vrchního soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 8 Cmo 278/2015-RD41 a proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 7. 2015 č. j. S 10110/RD28/KSOS, Fj 40238/2015.
10. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
12. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 citovaného zákona).
13. Jak bylo výše uvedeno, proti usnesení vrchního soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 8 Cmo 278/2015-RD41 byla přípustná žaloba pro zmatečnost. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel uvedeného procesního prostředku k ochraně svého práva využil. Stěžovatel tedy doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 8 Cmo 278/2015-RD41 a proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 7. 2015 č. j. S 10110/RD28/KSOS, Fj 40238/2015 je proto za dané procesní situace nepřípustná.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 5331/2015 podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 8 Cmo 278/2015-RD41 a proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 7. 2015 č. j. S 10110/RD28/KSOS, Fj 40238/2015 Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu