ECLI:CZ:US:2016:3.US.2370.16.1
sp. zn. III. ÚS 2370/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Bernardus Johannes Braakhuis, právně zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 31a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 26 Cdo 4965/2015-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatele před obecnými soudy došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a dále že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 1. 2015, č. j. 10 C 156/2013-159, bylo ve věci žalobců Miroslava Tměje a Simony Tmějové ("vedlejších účastníků") rozhodnuto, že žalovaný ("stěžovatel") je povinen vyklidit byt č. X o velikosti 3+1 s příslušenstvím v k. ú. Černý Most, obec Praha (dále jen "předmětný byt"), vyklizený jej předat vedlejším účastníkům do 15 dnů od právní moci rozsudku a zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z odůvodnění uvedeného rozsudku se podává, že vedlejší účastníci se domáhali na stěžovateli vyklizení předmětného bytu s tím, že jej užívá bez právního důvodu. Stěžovatel tvrdil, že předmětný byt koupil v roce 1998, ačkoliv nemá k dispozici originál ani kopii kupní smlouvy, a od té doby jej užívá v dobré víře jako vlastník. Následně změnil své tvrzení tak, že kupujícím nebyl on, ale byla jím společnost BENY, spol. s r. o., ve které byl společníkem a prokuristou. Obvodní soud pro Prahu 9 dospěl k závěru, že stěžovatel je povinen předmětný byt vyklidit, neboť se nemohl stát jeho vlastníkem on (jakožto cizí státní příslušník bez trvalého pobytu) ani společnost BENY spol. s r. o., u které nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy. Vzhledem k absenci vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva a současně nemohlo ani dojít k vydržení, když dobrá víra nebyla prokázána.
3. K odvolání stěžovatele ve věci následně rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 19 Co 104/2015-177, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl současně o nákladech odvolacího řízení, když se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry nalézacího soudu.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním. Nejvyšší soud však svým usnesením ze dne 14. 4. 2016, č. j. 26 Cdo 4965/2010-203, dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť dle jeho názoru ve věci nebyly splněny předpoklady pro přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl současně o nákladech dovolacího řízení.
5. Stěžovatel posléze podal proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 26 Cdo 4965/2010-203, ústavní stížnost, ve které tvrdí porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na rovnost v řízení a současně práva na ochranu vlastnictví. Zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele se měly dopustit soudy všech stupňů zejména tím, že dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci v otázce existence vlastnického práva stěžovatele k předmětnému bytu. Soudy dospěly k názoru, že vlastníky předmětného bytu jsou vedlejší účastníci, ačkoliv dle tvrzení stěžovatele byl vlastníkem on, a to již od roku 1998, kdy uzavřel s vedlejšími účastníky kupní smlouvu a za předmětný byt uhradil kupní cenu ve výši 85 000,- německých marek v hotovosti. Současně se obecné soudy nevypořádaly dle tvrzení stěžovatele se skutečností, že tento předmětný byt od r. 1998 užívá jako vlastník, hradí veškeré náklady spojené s užíváním bytu a i ze strany správce domu a uživatelů ostatních jednotek je s ním jednáno jako s vlastníkem. Soudy dále dle tvrzení stěžovatele nepřihlédly ke skutečnosti, že prodej bytu zprostředkovala třetí osoba, která měla zajistit i zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž v nalézacím řízení bylo prokázáno, že návrh na vklad uvedené kupní smlouvy byl skutečně podán (dokonce dvakrát), avšak pro vady byl odmítnut. Stěžovatel se v případě neprokázání vzniku vlastnického práva k předmětnému bytu na základě kupní smlouvy dovolává jeho vydržení. Soudy všech stupňů se dle tvrzení stěžovatele dopustily porušení ústavního zákazu libovůle rozhodování soudů.
III.
6. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný, nedošlo-li již předtím k jeho odmítnutí soudcem zpravodajem z důvodů uvedených v §43 odst. 1 téhož zákona. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
7. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
8. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak se závěrem obecných soudů o vlastnictví předmětného bytu. Tento svůj nesouhlas stěžovatel zdůvodňuje tak, že soudy se nevypořádaly řádně s jeho tvrzeními a že nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, když na základě nich dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním.
9. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že se obecné soudy problémem vlastnického práva k předmětnému bytu řádně zabývaly, a to jak ve vztahu ke stěžovateli samotnému, tak ve vztahu ke společnosti BENY spol. s r. o. a možný vznik vlastnického práva byl posouzen z hlediska uzavření kupní smlouvy i z hlediska vydržení. Právní závěry soudů pak nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily. Protože se stěžovatel ve své ústavní stížnosti omezil toliko na obecné tvrzení stran nesprávnosti rozhodnutí obecných soudů, aniž by uvedl jakékoli další konkrétní námitky, nemá Ústavní soud, k čemu dalšímu by se v této souvislosti vyjádřil.
IV.
10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu