ECLI:CZ:US:2016:3.US.2399.16.1
sp. zn. III. ÚS 2399/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016 č. j. 30 Cdo 4729/2015-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2015 č. j. 68 Co 206/2014-56 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. ledna 2014 č. j. 22 C 233/2012-39, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení svých základních práv podle čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), namítá též porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Předmětem soudního řízení v prvním stupni byla žaloba stěžovatelky na náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kterou Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zamítl. Tento rozsudek byl následně potvrzen napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.
3. Pochybení soudů, jímž mělo být zasaženo do jejích základních práv, spatřovala stěžovatelka v nesprávném právním posouzení věci.
4. Obsah ústavní stížnosti nicméně nebylo třeba s ohledem na výsledek řízení blíže reprodukovat. Aby totiž mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, byl nejprve povinen posoudit, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Tato podmínky splněna nebyla a ústavní stížnost byla proto podána opožděně. Napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo dle "Potvrzení o dodání a doručení do datové zprávy", založeném na č. l. 80 spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 22 C 233/2012, doručeno do datové schránky právního zástupce stěžovatelky dne 28. 4. 2016. Ústavní stížnost však byla poštovnímu doručovateli předána až dne 19. 7. 2016 (Ústavnímu soudu byla doručena dne 20. 7. 2016), tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu dosud nebylo řádně doručeno, neboť listina zaslaná jejímu právnímu zástupci neobsahuje všechny předepsané formální zákonné náležitosti soudního rozhodnutí, protože chybí mj. podpis toho, kdo ji vydal, a razítko soudu. Stěžovatelka má z těchto důvodů za to, že jí ještě lhůta k podání ústavní stížnosti nezačala běžet. Této námitce nelze přisvědčit, neboť ze spisového materiálu (č. l. 80) je zjevné, že rozhodnutí o posledním procesním prostředku, tj. rozhodnutí o dovolání, bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno v souladu se zákonem č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (zejména §17), ve spojení s §46 občanského soudního řádu, tj. do datové schránky, v podobě elektronického stejnopisu (ten stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti) s elektronickým podpisem nebo značkou. Požadavek stěžovatelky, aby takto doručované soudní rozhodnutí obsahovalo podpis toho, kdo jej vydal, a razítko soudu, platná právní úprava nevyžaduje.
8. Bez ohledu na opožděné podání ústavní stížnosti spatřuje stěžovatelka nutnost jejího posouzení ve svém přesvědčení, že předmět této ústavní stížnosti svým významem přesahuje její zájmy, neboť zasahuje rovněž do zájmů jiných osob, protiprávně zapsaných v katastru nemovitostí jako vlastníků majetku, který náleží jen stěžovatelce. K tomu je nutno uvést, že výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti v podobě přesahu do vlastních zájmů stěžovatele, k níž uvedené tvrzení zjevně směřuje, zákon o Ústavním soudu nepřipouští pro případ návrhu opožděného, nýbrž návrhu nepřípustného [srov. §75 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu