ECLI:CZ:US:2016:3.US.2433.16.1
sp. zn. III. ÚS 2433/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jaromíra Vaňka, zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou, sídlem Štefánikova 10, Český Těšín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2016 č. j. 6 Ads 40/2016-20, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť jím mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 1. 2016 č. j. 18 Ad 45/2015-43, kterým byla zamítnuta stěžovatelova správní žaloba proti rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 12. 6. 2015, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o invalidní důchod, a to proto, že v rozhodném období nezískal potřebnou dobu pojištění, předvídanou v §38 písm. a) ve spojení s §40 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v rozhodném znění, přičemž nebylo rovněž prokázáno, že by stěžovatelova invalidita byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem.
II. Námitky stěžovatele
3. Stěžovatel nesouhlasí se zamítavým rozsudkem Nejvyššího správního soudu, neboť je přesvědčen, že předchozí řízení bylo zatíženo procesními vadami (v prvé řadě nesprávným hodnocením důkazů obsažených ve spise), a proto měla být jeho kasační stížnost shledána důvodnou ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (stěžovatel se navíc domnívá, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné). Dle názoru stěžovatele totiž krajský soud vycházel z tendenčních vyšetření MUDr. Piskoře a MUDr. Kristka, a naopak zcela pominul stěžovateli příznivá vyšetření MUDr. Šarovského a MUDr. Šeligy; současně soud dle stěžovatele vycházel z neúplné zdravotní dokumentace a nikterak nezohlednil řadu jeho zdravotních obtíží, v prvé řadě inkontinenci stolice (v této souvislosti se potom stěžovatel ohrazuje proti tvrzení posudkové komise, že ohledně inkontinence stolice nebyl lékařsky vyšetřen). Nadto stěžovatel namítá, že v řízení před krajským soudem neměl možnost se vyjádřit k provedeným důkazům a nebylo vyhověno ani jeho návrhu, aby byl vypracován nezávislý posudek, jenž by potvrdil jeho zdravotní stav.
4. Porušení práva na spravedlivý proces proto spatřuje stěžovatel primárně v tom, že ačkoliv má nárok na řádné posouzení jeho zdravotního stavu, takového posouzení se mu dosud nedostalo (v této souvislosti navíc stěžovatel zdůrazňuje, že posudková komise soustavně bagatelizuje jeho zdravotní stav). Za opakované úmyslné porušení základních práv přitom žádá o odškodnění ve výši 20 000 000 Kč.
III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
7. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
8. Zjevně neopodstatněnou je totiž mj. taková ústavní stížnost, ve které stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k posouzení pouze námitky, se kterými se v předchozím řízení již obecné soudy řádně vypořádaly. Tak je tomu i v případě projednávané ústavní stížnosti.
9. Oproti názoru stěžovatele totiž všem relevantním námitkám věnoval náležitou a pečlivou pozornost Nejvyšší správní soud; na odůvodnění napadeného rozsudku proto postačí pro stručnost v úplnosti odkázat.
10. Namítá-li stěžovatel, že správní orgán rozhodoval na základě neúplné zdravotní dokumentace a že stěžovatelův zdravotní stav nebyl řádně prošetřen, vypořádává se s touto námitkou Nejvyšší správní soud v bodech [12], [13] a [15] odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud taktéž nepřehlédl stěžovatelovu námitku, že ve věci rozhodující znalecké posudky jsou tendenční, a vypořádal se s ní v bodě [22]. Náležitou pozornost věnoval Nejvyšší správní soud rovněž námitce týkající se tvrzené inkontinence stolice - viz bod [18] odůvodnění napadeného rozsudku. Případnou potom neshledal Nejvyšší správní soud ani stěžovatelovu námitku, že se v řízení před krajským soudem nemohl vyjádřit k prováděným důkazům, přičemž i s touto námitkou se vypořádal v bodech [14], [16] a [24] odůvodnění, a to způsobem, který je zjevně ústavně souladný. Obdobný závěr je potom třeba učinit rovněž ve vztahu k námitce, že krajský soud nevyhověl stěžovatelovu návrhu na doplnění dokazování - viz bod [14] odůvodnění.
11. Pokud tedy Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou, nelze tomuto jeho závěru z ústavněprávních pozic co vytknout.
12. Pouze nad rozhodný rámec a v návaznosti na odůvodnění Nejvyššího správního soudu v bodě [25] Ústavní soud poznamenává, že ačkoliv není namístě jakkoli zpochybňovat skutečnost, že stěžovatel trpí nejrůznějšími onemocněními, v jejichž důsledku dochází k velkým omezením a obtížím v jeho každodenním životě, nelze současně přehlížet, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by tato onemocnění byla v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem, respektive že by stěžovatel splnil potřebnou dobu pojištění, tedy - jinými slovy - nelze přehlížet, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že splnil podmínky invalidity předvídané ustanovením §38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.
13. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovateli porušení práva na spravedlivý proces prokázat nepodařilo.
14. Uvádí-li konečně stěžovatel v ústavní stížnosti, že žádá o odškodnění 20 000 000 Kč, omezí se Ústavní soud na konstatování, že k rozhodnutí o takové žádosti není příslušný.
15. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel nebyl vyzýván k odstranění formální vady podání, spočívající v nepřiložení kopie napadeného rozhodnutí (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), a to proto, že toto rozhodnutí je k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu