ECLI:CZ:US:2016:3.US.2469.16.1
sp. zn. III. ÚS 2469/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Přemysla Gistra, zastoupeného Mgr. Lindou Kasha, advokátkou, sídlem Uhelný trh 414/9, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2016 č. j. Ncp 457/2016-28, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti GERIMED a. s., sídlem Vítkovo nám. 3, Sedlec-Prčice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a nestrannost právní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 77 Cm 9/2016 o žalobě vedlejší účastnice, směřující proti stěžovateli, na zaplacení částky 4 763 880 Kč s příslušenstvím podle §104a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§9 odst. 2 písm. f) o. s. ř.]. Vrchní soud dospěl k závěru, že pokud se vedlejší účastnice zastoupená kvalifikovaným akcionářem domáhá náhrady újmy z titulu neoprávněně vyplacených částek, kdy pracovní smlouva, ze které stěžovatel odvozoval nárok na svou odměnu a na jejímž základě bylo poskytnuto plnění v žalované výši, je absolutně neplatná, pak jde o akcionářskou žalobu podle §371 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že vedle předmětného řízení zahájila vedlejší účastnice jako žalobkyně další řízení, které bylo u městského soudu původně vedeno pod sp. zn. 77 Cm 294/2015, a vedlejší účastnice se v něm domáhala ze stejného důvodu zaplacení částky 1 608 000 Kč, přičemž jediný rozdíl spočíval období, za které byla náhrada újmy požadována, konkrétně mělo jít o rok 2014 (v řízení vedeném pod sp. zn. 77 Cm 9/2016 mělo jít o roky 2012, 2013 a 2015). Ve zmíněném řízení rovněž městský soud předložil věc postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř. vrchnímu soudu, ten však usnesením ze dne 5. 4. 2016 č. j. Ncp 42/2016-24 rozhodl tak, že k projednání jsou příslušné okresní soudy a že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Vrchní soud tedy vydal v průběhu 7 týdnů dvě zcela protichůdná rozhodnutí ve věcech, které se shodují v podstatných znacích i účastnících řízení, aniž by vysvětlil, proč tak učinil.
4. V souvislosti s tím stěžovatel namítl, že vrchní soud rezignoval na splnění své povinnosti podle §13 občanského zákoníku a že sice napadené usnesení obsahuje stručné odůvodnění, současně však postrádá přesvědčivé vysvětlení důvodu změny právního názoru. Je přitom vyloučeno, že by vrchní soud nevěděl o svém rozhodnutí, neboť obě podepsal předseda senátu JUDr. Stanislav Bernard a členkou senátu byla JUDr. Jitka Horová.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkovi a vedlejší účastnici řízení k vyjádření. Vrchní soud ji označil za nedůvodnou, přičemž odmítl, že by napadeným usnesením došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a odkázal na jeho odůvodnění a své vyjádření k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2470/16, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, jímž tato ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Ústavní soud vyjádření účastníka řízení stěžovateli k replice nezasílal, neboť neobsahovalo žádnou novou argumentaci, či nové, resp. stěžovateli neznámé skutečnosti.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici ve vztahu k napadenému usnesení neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Nutno předeslat, že v odkazovaném vyjádření (ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. Sú 214/2016) k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2470/16 vrchní soud rovněž označil ústavní stížnost za nedůvodnou a současně upozornil, že se účastníci řízení k postupu městského soudu podle §104a o. s. ř. nevyjádřili, ač byli řádně vyzváni. Ústavní soud pak v usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2470/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že vrchní soud nevykročil z ústavního rámce své rozhodovací činnosti, když dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy; vyšel z toho, že sice napadené usnesení (v intencích §169 odst. 2 o. s. ř.) neobsahovalo odůvodnění, a bližší rozbor neposkytl vrchní soud ani ve vyjádření k ústavní stížnosti, nicméně z připojeného spisu bylo zřejmé, že jej k závěru o příslušnosti okresních soudů vedlo vymezení předmětu řízení, jímž je posouzení platnosti pracovní smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem a nároky stěžovatele na plnění podle této pracovní smlouvy, současně Ústavní soud považoval za podstatné, že městský soud o zamýšleném předložení věci vrchnímu soudu k posouzení věcné příslušnosti podle §104a o. s. ř. informoval účastníky, přičemž je vyzval, aby se k tomuto záměru vyjádřili ve světle názoru předkládajícího soudu, že předmětem sporu je mzda vyplacená na základě pracovní smlouvy, stěžovatel se však k této výzvě žádným způsobem nevyjádřil.
9. V nyní projednávané věci rovněž městský soud usnesením ze dne 9. 2. 2016 č. j. 77 Cm 9/2016-21 vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k jeho záměru předložit věc podle §104a odst. 2 o. s. ř. vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti a důvodům, které jej k tomuto postupu vedly. Tato výzva byla stěžovateli doručena dne 16. 2. 2016, stěžovatel se ani v tomto případě nijak nevyjádřil, vyjádřila se však vedlejší účastnice v podání ze dne 12. 2. 2016, a to v tom smyslu, že jde o akcionářskou žalobu podle §371 zákona o obchodních korporacích, resp. o spor o náhradu újmy jí vzniklé z titulu porušení povinnosti stěžovatele jakožto člena představenstva vedlejší účastnice jednat s péčí řádného hospodáře. Následně vrchní soud rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a tento svůj závěr řádně v napadeném usnesení odůvodnil.
10. Stěžovatel, odvolávaje se (nepříliš přiléhavě) na ustanovení §13 občanského zákoníku, upozornil na to, že vrchní soud v souzené věci rozhodl jinak než v obdobné dřívější věci, aniž by vysvětlil, proč tak učinil. Současně však stěžovatel nejenže nevznesl v ústavní stížnosti žádnou námitku proti důvodům, na nichž je napadené usnesení postaveno, ale dokonce v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2470/16 argumentoval v tom smyslu, že věcně příslušnými soudy měly být soudy krajské a že vrchní soud ustanovení §9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. nesprávně interpretoval. Vzhledem k tomu není zřejmé, proč by (právě) předmětný výrok (o věcné příslušnosti krajských soudů k projednání a rozhodování daného sporu) nemohl obstát, a potažmo tedy, jaký význam by případná kasace napadeného usnesení mohla mít (než jen doplnění jeho odůvodnění, proč soud v této věci rozhodl jinak). Nadto nutno vzít v úvahu, že (šlo-li skutečně o totožnou věc) právní názor vrchního soudu mohl projít určitým vývojem, a to s ohledem na procesní aktivitu vedlejší účastnice, jež ve svém vyjádření ze dne 12. 2. 2016 vysvětlila, co je předmětem daného sporu, naopak stěžovatel byl v obou řízeních zcela pasivní, čímž na vzniku nastalé situace nese svůj podíl.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu