ECLI:CZ:US:2016:3.US.2496.16.1
sp. zn. III. ÚS 2496/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Hejtmánka, zastoupeného JUDr. Jitkou Šťastnou, advokátkou, sídlem Prostřední 128, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016 č. j. 28 Cdo 580/2016-653, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. října 2015 č. j. 60 Co 331/2015-598 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. dubna 2015 č. j. 9 C 119/2009-524, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a a) Ing. Petra Kattauera a b) Ing. Ladislava Hrubanta, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že zásah do svých ústavně zaručených základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces, spatřuje v dlouhodobé nečinnosti Okresního soudu ve Zlíně a v tom, že shora označenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušena měla být také ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně bylo o žalobě stěžovatele ve věci úhrady za užívání jeho podílu na nemovitostech za dobu od 19. 9. 2005 do 19. 9. 2007 rozhodnuto tak, že zčásti (co do částky 19 182 Kč s úrokem z prodlení) bylo řízení proti vedlejším účastníkům na zaplacení částky 602 211 Kč s příslušenstvím zastaveno (výrok I), co do částky 121 494,13 Kč s úrokem z prodlení bylo žalobě ve vztahu ke každému z vedlejších účastníků vyhověno (výroky II a III), ve zbývající části byla žaloba zamítnuta (výroky IV a V) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky VI až VIII). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně, ve výrocích IV a V byl tento rozsudek potvrzen, ve výrocích II a III změněn tak, že se žaloba zamítá, a současně jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), jež jsou jeho obligatorní náležitostí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl soudům prvního a druhého stupně řadu pochybení v tzv. důkazním řízení, i nesprávné právní posouzení věci, jde-li o otázku promlčení a také (v rámci ní) o jednání vedlejších účastníků z hlediska dobrých mravů. Dále pak namítl, že v odvolacím řízení věc nebyla projednána a rozhodnuta zákonným soudcem.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná jen ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu (viz sub 8 a 9).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo pro vady odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení odvolacího soudu, Ústavní soud posoudil její obsah, jakož i obsah uvedeného soudního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud odmítl podané dovolání z toho důvodu, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání, jak plynou z ustanovení §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. Ústavní stížnost přitom neobsahuje žádnou, natož ústavně relevantní argumentaci, z jakého důvodu nemohou výše uvedené závěry dovolacího soudu obstát, a proč by tomu tak mělo být, Ústavnímu soudu není prima facie zřejmé ani jinak. Z vyžádaného soudního spisu totiž plyne, že přípustnost stěžovatelem podaného dovolání měla spočívat "v otázce zásadního právního významu" a jeho důvodnost mj. v nesprávném právním posouzení věci, jež se mělo týkat (jak lze z obsahu dovolání vyvodit) otázky zániku práva započtením, resp. otázky délky promlčecí doby a (ne)souladu vedlejšími účastníky vznesené námitky (částečného) promlčení stěžovatelovy pohledávky s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku). Z tvrzení samotného stěžovatele tedy plyne (a i z obsahu dovolání lze vyvodit), že uplatnil také přípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), byť Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v dovolání kritizoval především skutková zjištění soudů nižších stupňů a průběh dokazování, předpoklady přípustnosti dovolání však stěžovatel řádně nevymezil, dle všeho z toho důvodu, že postupoval podle nesprávného znění občanského soudního řádu, neboť uplatnil kritérium "zásadní právní významnosti", na kterém - jak Nejvyšší soud přiléhavě upozornil - přípustnost dovolání od 1. 1. 2013 již postavena není.
8. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání odmítl z výše uvedených důvodů, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením soudu první a druhé instance, neboť z hlediska posouzení přípustnosti, příp. včasnosti ústavní stížnosti, nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo údaj o předpokladech své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu stran přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku žádný prostor. Je-li tedy podmínkou přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [viz též usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Za těchto okolností pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatele, směřujícími do těchto rozhodnutí obecných soudů (sub 4), se tak Ústavní soud nemohl zabývat.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu