ECLI:CZ:US:2016:3.US.2556.16.1
sp. zn. III. ÚS 2556/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, sídlem Hlinky 68, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2016 č. j. 4 Tdo 496/2016-23 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2015 č. j. 3 To 509/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených usnesení se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 10. 2. 2015 č. j. 4 T 222/2014-68 uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání devíti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu jednoho roku. Bylo také rozhodnuto o požadavcích na náhradu škody jednotlivých poškozených tak, jak je uvedeno v rozsudku městského soudu.
3. Proti výše uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") prostřednictvím svého obhájce. Odvolací soud však po prostudování spisu dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, neboť předmětný rozsudek městského soudu byl stěžovateli doručen dne 30. 9. 2015 současně s ustanovením obhájce, neboť u stěžovatele vyvstaly důvody nutné obhajoby. Obhájci bylo doručeno ustanovení a rozsudek s návrhem na potrestání dne 24. 9. 2015, z čehož vyplývá, že posledním dnem k podání odvolání byl den 8. 10. 2015. Odvolání obhájcem však bylo podáno až dne 16. 10. 2015, tedy po uplynutí zákonné osmidenní lhůty. Krajský soud z tohoto důvodu dle §253 odst. 1 trestního řádu odvolání stěžovatele napadeným usnesením jako opožděné zamítl.
4. Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud svým dokazováním provedeným v neveřejném zasedání vyvrátil námitku stěžovatele, prostřednictvím níž poukazoval na to, že rozsudek městského soudu mu byl řádně doručen až dne 10. 11. 2015 (jelikož dne 30. 9. 2015 mu byl údajně doručen rozsudek v jeho jiné trestní věci), a tudíž odvolání podané dne 16. 10. 2015 nemohlo být podáno opožděně. Stěžovatel tvrdil, že rozsudek městského soudu byl vinou soudu zaměněn, když mu ve skutečnosti byl doručen dne 30. 9. 2015 rozsudek městského soudu týkající se jiné trestní věci stěžovatele.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel opakuje svou námitku, kterou uplatnil již ve svém dovolání. Stěžovatel uvádí, že dne 30. 9. 2015 mu byla sice doručena zásilka, jejímž odesílatelem byl městský soud a která obsahovala ustanovení obhájce, avšak rozsudek, který zásilka obsahovala, se týkal jiné trestní věci stěžovatele. Šlo o rozsudek městského soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 4 T 183/2014. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu to, že neprovedl šetření ve Vazební věznici v Brně, kde mělo být zjištěno, zda měl stěžovatel u sebe dne 22. 9. 2015, kdy byl přijímán do výkonu trestu, nějakou písemnost související s trestním řízením. Jestliže u sebe žádnou takovou písemnost neměl, pak je jedinou možností to, že zmiňovaný zaměněný rozsudek se ke stěžovateli mohl dostat pouze v zásilce z městského soudu, která obsahovala rovněž ustanovení obhájce.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel namítá, že rozsudek, který mu byl doručen do Vazební věznice v Brně, se týkal trestní věci stěžovatele vedené u městského soudu pod sp. zn. 4 T 183/2014, nikoliv tedy trestní věci, v rámci níž mu měla začít po doručení rozsudku běžet lhůta pro podání odvolání. Nejvyšší soud se však touto námitkou stěžovatele zabýval velmi důkladně, jelikož si vyžádal oba spisy vedené u městského soudu, k záměně jejichž rozsudků mělo údajně, vinou soudu, dojít. Nejvyšší soud velice podrobně provedl genezi doručování u obou trestních věcí stěžovatele a došel k závěru, že nemohlo k záměně rozsudků dojít. Z tohoto důvodu nebylo ani nutné provádět další šetření, tak jak navrhoval stěžovatel, ve Vazební věznici v Brně, neboť skutkový stav byl dostatečně rozkryt v tom rozsahu, aby soud mohl ve věci rozhodnout. Ústavní soud odkazuje plně na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, neboť není úkolem Ústavního soudu, aby znova opakoval to, co již uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud.
10. Za pozornost stojí v projednávané věci fakt, že obhájce navštívil stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody až den poté, co mu samotnému uplynula lhůta k podání odvolání (dne 9. 10. 2015), přičemž obhájce nemohl vědět v tento okamžik, že lhůta pro podání odvolání stěžovateli uplynula ještě dříve než obhájci samotnému, neboť ze skutkových zjištění krajského soudu vyplývá, že obhájce stěžovatele do předmětného spisu nahlédl až dne 16. 10. 2015. Námitku stěžovatele lze tedy vnímat jako zcela účelovou ve vztahu k marnému uplynutí osmidenní lhůty obhájci stěžovatele, což mělo za důsledek opožděnost podání odvolání stěžovatele. Nelze klást státním orgánům za vinu, že obhájce stěžovatele zmeškal lhůtu k podání odvolání, což vyplývá ze skutkových zjištění obecných soudů naprosto zřetelně.
11. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu