ECLI:CZ:US:2016:3.US.2649.15.1
sp. zn. III. ÚS 2649/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. nezletilé N. K., 2. nezletilé R. K. a 3. nezletilého D. S., všech zastoupených matkou V. K., všech právně zastoupených JUDr. Klárou Rybákovou, advokátkou, sídlem Jiráskova 217/9, Brno, proti části výroku I, kterou byl potvrzen výrok VII rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2015 č. j. 3 Co 361/2013-146 a výroku VII rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2013 č. j. 66 C 157/2012-109, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti České dráhy, a. s., sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdili, že obecné soudy zasáhly do jejich práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, přičemž porušily zákaz libovůle zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Současně stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") nahradit jim náklady řízení před Ústavním soudem.
3. Z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí se podává, že rozsudkem městského soudu bylo určeno, že vedlejší účastnice zasáhla do práva na ochranu osobnosti stěžovatelů tím, že dne 13. 2. 2008 její zaměstnanec způsobil s vozidlem, jehož provozovatelem byla vedlejší účastnice, dopravní nehodu, v jejímž důsledku došlo k úmrtí otce stěžovatelů (výrok I až III), a dále jím byla zamítnuta žaloba, že vedlejší účastnice je jednak povinna poskytnout každému ze stěžovatelů omluvný dopis konkrétního znění (výrok IV), jednak zaplatit první a druhé stěžovatelce po 1,5 mil. Kč (výrok V a VI). Současně jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII) a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 6 000 Kč (výrok VIII). K tomu na doplnění možno uvést, že stěžovatelé na základě své žaloby nejprve požadovali každému zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 2,5 mil. Kč, až později navrhli rozšíření žaloby o žalobní návrh, aby soud určil (konstatoval), že vedlejší účastnice neoprávněně zasáhla do jejich práv. Následně stěžovatel vzal svůj návrh na zaplacení zadostiučinění zpět zcela, první a druhá stěžovatelka pak co do částky 1 mil. Kč, později stěžovatelé navrhli změnu návrhu na návrh na určení neoprávněného zásahu a omluvu, a to tak, že určení bylo požadováno jako eventuální petit k žalobnímu návrhu na omluvu. Výrok VII o nákladech řízení městský soud odůvodnil tím, že ve vztahu mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí měli účastníci řízení rovný úspěch (každý ve vztahu k jednomu nároku), a tudíž je třeba postupovat podle ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a že na vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je třeba aplikovat rovněž §142 odst. 2 o. s. ř. "analogicky jako ust. §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.", neboť stěžovatel sice měl plný úspěch, avšak zpětvzetím návrhu na zaplacení zadostiučinění v penězích současně procesně zavinil zastavení řízení.
4. Napadeným rozsudkem vrchního soudu byl k odvolání stěžovatelů i vedlejší účastnice rozsudek městského soudu potvrzen (výrok I) a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění tento soud výrok VII rozsudku soudu prvního stupně označil za věcně správný, odpovídající okolnostem případu a důvodům uplatnění nároků, a dále uvedl, že pokud jde o náklady odvolacího řízení, stěžovatelé v něm nebyli procesně úspěšní (§142 odst. 1 o. s. ř.) a vedlejší účastnici žádné náklady nevznikly.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelé vyslovili názor, že dovolání není v jejich věci přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť náklady řízení ani u jednoho z nich nepřekročily částku 50 000 Kč, a proto považují ústavní stížnost za přípustnou.
6. K věci samé stěžovatelé uvedli, že městský soud pochybil při aplikaci §142 odst. 2, resp. §146 odst. 2 o. s. ř., neboť nezohlednil, že měli úspěch v tom, co ve sporu představovalo základní otázku, tj. že došlo k neodčinitelnému zásahu do jejich osobnostních práv, přičemž to, zda bylo přiznáno právo na peněžité zadostiučinění, je otázka druhotná, jež na prvně uvedené nemá žádný vliv. Vrchní soud nejenže toto pochybení nenapravil, ale navíc jim nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, a to i přesto, že upozornili na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339) a na rozsudek vrchního soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 1 Co 123/2014-138, kde stejný soud v prakticky totožné kauze přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Takovou situaci stěžovatelé považují za neudržitelnou, zvláště když odvolací soud svůj postup nijak neodůvodnil a jejich podání zcela pominul.
7. Protiústavnost napadených rozhodnutí stěžovatelé spatřují v tom, že obecné soudy pominuly judikaturu Ústavního soudu týkající se přiznání náhrady nákladů řízení při rozhodování o osobnostní újmě. Odvolací soud dle jejich názoru ignoroval svůj vlastní rozsudek, čímž porušil jejich legitimní očekávání, že i jejich věc bude posouzena stejně a jejich majetek nebude zúžen o vynaložené náklady řízení, a jeho postup byl překvapivý, nalézací soud de facto rozhodl v rozporu se zásadou rozhodování o náhradě nákladů řízení dle jeho výsledku a odvolací soud rezignoval na odůvodnění nákladového výroku svého rozsudku i toho, co jej vedlo k potvrzení nákladového výroku soudu prvního stupně; nebyl-li daný postup vysvětlen, lze v něm dle stěžovatelů spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.
III.
Procesní podmínky řízení
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Podstata ústavní stížnosti tkví v nesouhlasu stěžovatelů s tím, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nesprávně posoudily otázku jejich úspěchu ve sporu, když vyhovění jejich návrhu na určení, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, postavily naroveň procesnímu úspěchu vedlejší účastnice v podobě zamítnutí jejich návrhu na zadostiučinění v penězích; dle stěžovatelů, kteří se dovolávají též výše uvedeného judikátu Ústavního soudu, za zásadní nutno považovat právě určení, že došlo k neoprávněnému zásahu.
11. Jak patrno z ústavní stížnosti, stěžovatelům je zřejmé, jaké je postavení Ústavního soudu v ústavním systému a jaký je (z tohoto postavení plynoucí) vztah tohoto soudu k obecné justici, konkrétně pak rozhodují-li obecné soudy o otázce náhrady nákladů řízení, a tudíž není třeba v tomto ohledu nic blíže objasňovat. Proto se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda závěry obecných soudů nelze považovat za zcela nepřiléhavé, resp. extrémní, jak stěžovatelé namítají, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. K takovému závěru však nedospěl, a to i při zohlednění judikátu, na který stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali, maje přitom na zřeteli, že závěry v něm obsažené není možné mechanicky přenášet na všechny případy, kdy je rozhodováno o ochraně osobnosti, ale je třeba vždy postupovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem.
12. V tomto ohledu si je Ústavní soud plně vědom, že v dané věci došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů zcela zásadním způsobem. Současně však nemohl přehlédnout, že vedlejší účastnice sice za tento zásah nese (také) právní odpovědnost, ovšem skutečným původcem tohoto zásahu byl její zaměstnanec, a v tomto ohledu se stěžovatelům satisfakce dostalo - tento zaměstnanec byl za své jednání odsouzen v trestním řízení. Navíc pro tak malé děti, jako jsou stěžovatelé, spíše než zcela symbolický soudní výrok o zásahu do osobnostních práv má význam právě zadostiučinění v penězích, které navíc v sobě takový závěr o zásahu práv, byť implicitně, nese. Pro konečný výsledek řízení před Ústavním soudem je pak významné i to, že ostatně sami stěžovatelé nejprve podali žalobu na zadostiučinění v penězích (původně dokonce ve výši 2,5 mil. Kč každý) a teprve později navrhli její rozšíření o návrh na omluvu, eventuálně na určení (viz sub 3). Na základě výše uvedeného Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by v daném případě byl objektivně i subjektivně význam rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zaplacení "druhotný", jak stěžovatelé tvrdili.
13. Pokud stěžovatelé poukázali na své tzv. legitimní očekávání, jež mělo vycházet z rozsudku vrchního soudu č. j. 1 Co 123/2014-138, Ústavní soud připomíná, že stěžovatelé svou žalobu podali a bylo o ní městským soudem rozhodnuto ještě před jeho vydáním, navíc soudní rozhodnutí - bez dalšího - takové očekávání ani založit nemůže, neboť soud se od svého předchozího právního názoru má právo odchýlit, dospěje-li k závěru, že jeho dřívější právní názor nebyl správný. Šlo-li skutečně o prakticky totožnou věc, jak stěžovatelé tvrdili, bylo by povinností vrchního soudu změnu svého právního názoru zdůvodnit, což se v dané věci nestalo. Nicméně v případě, že vrchní soud v tomto ohledu skutečně pochybil, nutno mu to sice vytknout, ovšem případná kasace jeho rozhodnutí by s ohledem na výše uvedené závěry žádný význam neměla.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, resp. s ohledem na výsledek řízení nemohl Ústavní soud o náhradě nákladů rozhodnout ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu