ECLI:CZ:US:2016:3.US.2649.16.2
sp. zn. III. ÚS 2649/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Karla Roberta Blažka, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Londýnská 674/55, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č. j. 7 Cmo 336/2014-82 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2014 č. j. 80 Cm 124/2011-58, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti ČEZ, a.s., IČ: 45274649, se sídlem Praha 4, Duhová 2/1444, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. srpna 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 4. května 2016 č. j. 7 Cmo 336/2014-82 byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 30. ledna 2014 č. j. 80 Cm 124/2011-58, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 46 705 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala škodu, kterou měla vedlejší účastnice způsobit stěžovateli jako jejímu akcionáři tím, že mu v rozporu s §180 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, neposkytla blíže specifikované informace (o kupní ceně pozemku u Ervěnic a kupní ceně stoprocentního podílu na společnosti Teplárenská a.s.). Stěžovatel se těchto informací domáhal na její valné hromadě konané dne 23. dubna 2007. Protože jeho žádosti nebylo vyhověno, musel si je obstarat jiným způsobem.
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky vzniku škody podle §373 obchodního zákoníku nebyly splněny, protože nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice nevyhověním žádosti porušila svou povinnost. V tomto ohledu setrval na svých závěrech vyslovených v usnesení ze dne 26. května 2008 č. j. 80 Cm 283/2007-39, jímž zamítl návrh stěžovatele na uložení povinnosti vedlejší účastnici mu tyto informace poskytnout. Podle jeho názoru jich totiž nebylo třeba ve vztahu k žádnému bodu jednání valné hromady, o kterém by se mělo dále hlasovat. Odvolací soud se s těmito závěry, týkajícími se otázky náhrady škody, ztotožnil.
4. Stěžovatel namítá nesprávnost právního závěru obou soudů, že jako akcionář neměl právo na sdělení předmětných informací, resp. že by je měl jen v případě, pokud by se týkaly záležitostí, o nichž se na valné hromadě hlasuje. Pakliže by tomu tak bylo, je namístě otázka, jaký význam má vlastně jednání o zprávě představenstva o podnikatelské činnosti společnosti a stavu jejího majetku za rok 2006, když akcionář nemůže požadovat a dostat související vysvětlení. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že měl právo na poskytnutí předmětných informací, a tím, že - z důvodu odmítavého postoje vedlejší účastnice - na jejich získání musel vynaložit určité prostředky, mu byla způsobena škoda a byla snížena jeho důvěra v investování do jejích akcií. Jde o příklad v podstatě zobecnělé úrovně zacházení statutárních orgánů tuzemských velkých akciových společností s minoritními akcionáři, která je bohužel tolerována ze strany obecných soudů.
II.
Vlastní posouzení
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje i další zákonem předepsané formální požadavky a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání; je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. V projednávané věci jde o posouzení správnosti výkladu a aplikace §180 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož má akcionář (vedle jiných práv) právo požadovat a dostat na valné hromadě vysvětlení záležitostí týkajících se společnosti, je-li takové vysvětlení potřebné pro posouzení předmětu jednání valné hromady. Ústavní soud zdůrazňuje, že výklad a aplikace tzv. podústavního práva bývají ztíženy výše uvedenou "kvalifikovanou" vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. V případě napadených rozsudků, jak vyplynulo z jejich obsahu, jakož i dalších příloh předložených stěžovatelem, nicméně žádnou takovouto vadu spatřovat nelze. Tento závěr se přitom uplatní bez ohledu na to, zda Ústavní soud v rovině tzv. podústavního práva sdílí předmětný výklad uvedeného ustanovení, nebo má na něj odlišný názor. Zamítnutí žaloby je v napadených rozsudcích náležitým způsobem odůvodněno, přičemž ve zbytku postačí odkázat na relevantní části jejich odůvodnění.
8. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu