ECLI:CZ:US:2016:3.US.2660.15.3
sp. zn. III. ÚS 2660/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2 - Vinohrady, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 6. 2015, č. j. MV-22900-4/VS-2015, a proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 12. 2014, č. j. VS-66/835.3/2-2012, spojené s návrhem na zrušení §22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím ministra vnitra byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rovněž napadenému rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení státního občanství České republiky z důvodu bezpečnosti státu podle §22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky (dále také jen jako "napadené ustanovení"), podle kterého k žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby, které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.
Z projednávané ústavní stížnosti, resp. v ní obsažené argumentace, je zřejmé, že stěžovatel nebrojí primárně proti napadeným a v záhlaví uvedeným rozhodnutím, nýbrž že v první řadě usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil napadené ustanovení zákona, které bylo v posuzované věci aplikováno. Stěžovatel totiž zpochybňuje především ústavně konformní charakter aplikovaného ustanovení §22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky.
Ke své ústavní stížnosti proto stěžovatel, v souladu s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, připojuje návrh na zrušení ustanovení §22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky. Na základě tohoto návrhu bylo usnesením ze dne 16. 2. 2016, č. j. III. ÚS 2660/15-22, dosavadní řízení o ústavní stížnosti přerušeno a návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona o státním občanství České republiky byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že důvodem pro zamítnutí jeho žádosti o udělení státního občanství byla skutečnost, že stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, která si Ministerstvo vnitra dle napadeného ustanovení v řízení o udělení státního občanství vyžádalo, obsahovala informaci, že stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu. Vzhledem k tomu, že šlo o informace podléhající utajení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, v souladu s napadeným ustanovením se nestala tato stanoviska součástí spisu a v odůvodnění rozhodnutí Ministerstva vnitra se pouze uvedlo, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. V této souvislosti stěžovatel namítá, že vědomě v žádném případě bezpečnost státu nenarušuje, avšak nemá možnost se proti postupu podle napadeného ustanovení účinně bránit, neboť je opomíjeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. právo na informace a zdůvodnění rozhodnutí.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že se stanovisky Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky se nemohl seznámit, nic proti nim uvést, či namítnout a zároveň je mu odepřena i soudní ochrana, neboť podle §26 zákona o státním občanství České republiky je rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle napadeného ustanovení vyloučeno z přezkoumání soudem.
Stěžovatel považuje za nezákonný a příčící se zásadám právního státu postup, kdy jediným pro napadené rozhodnutí určujícím podkladem je utajované stanovisko Policie České republiky nebo zpravodajské služby České republiky, neboť v jeho věci tak fakticky rozhodla Policie České republiky nebo zpravodajská služba České republiky, tedy nikoliv orgán ze zákona k tomu oprávněný.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že jeho ústavní stížnost nemůže být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť ji spojil s návrhem na zrušení ve věci aplikovaného napadeného ustanovení, které napadá jako protiústavní. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že v důsledku stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajských služeb České republiky, se kterým se nemohl seznámit, byl podaný rozklad proti zamítnutí žádosti o udělení státního občanství pouze formální záležitostí a v důsledku toho nemohl uplatnit právo na efektivní obranný odvolací prostředek.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že podle §75 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), se žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu a podle §77 odst. 2 písm. a) citovaného zákona se platnost povolení k trvalému pobytu zruší, jestliže je důvodné nebezpečí, že by mohl cizinec ohrozit bezpečnost státu. Stěžovateli byl však trvalý pobyt povolen a nadále na základě daného povolení na území České republiky pobývá. Pokud je stěžovatel tak zásadně nebezpečný pro stát v otázce státního občanství, není zároveň možné, aby nebyl nebezpečný pro účely trvalého pobytu, neboť obě ustanovení ohledně bezpečnosti jsou obdobná a sledují stejné zájmy. Kdyby existovalo důvodné podezření, že stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu, Česká republika by již dávno přijala opatření, kterým by zabránila jeho fyzickému pobytu na území České republiky a volnému pohybu na jejím území.
II.
Nálezem ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, plénum Ústavního soudu rozhodlo o návrhu na zrušení §22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky.
Plénum Ústavního soudu ve svém nálezu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, návrh na zrušení §22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, zamítlo. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená právní úprava je projevem optimalizace případného protichůdného působení ochranných mechanismů obou Ústavou chráněných hodnot, kdy by naopak bylo nepřiměřené, pokud by zákon o státním občanství zajistil úplné odůvodnění zamítnutí žádosti z důvodu ohrožení bezpečnosti státu na úkor ochrany těchto zájmů státu, která by tak musela požadavku takto pojímaného práva na spravedlivý proces bezvýhradně ustoupit. Ústavní soud nepovažuje proto napadené ustanovení za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny ani s principem materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy (v podrobnostech viz nález ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, který byl advokátovi stěžovatele doručen).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející návrh jím byl shledán nedůvodným nebo neopodstatněným (např. usnesení ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 576/13).
Vzhledem k výše uvedeným závěrům, obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, dospěl v nyní posuzované věci Ústavní soud poté, co vydal usnesení o pokračování v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, k závěru, že je tato ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že v jeho věci, s ohledem na napadenou právní úpravu, fakticky rozhodla Policie České republiky nebo zpravodajská služba České republiky prostřednictvím svých stanovisek, tedy nikoliv Ministerstvo vnitra jako orgán ze zákona k tomu oprávněný, Ústavní soud odkazuje na tu část odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, ve které se uvádí, že "při hodnocení stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, zda z nich vyplývá, že je podmínka bezpečnostního rizika naplněna a žádost má být proto zamítnuta, musí rozhodující správní orgán v individuálních případech respektovat princip proporcionality a rozlišovat jednotlivé stupně bezpečnostních rizik."
Za irelevantní Ústavní soud považuje námitku, že kdyby existovalo důvodné podezření, že stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu, nebylo by mu buď vůbec vydáno povolení k trvalému pobytu ve smyslu §75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, nebo by toto povolení bylo ve smyslu §77 odst. 2 písm. a) zákona o trvalém pobytu z tohoto důvodu zrušeno. Jednak nelze v této souvislosti úspěšně argumentovat jiným řízením se stěžovatelem v minulosti vedeným podle jiného zákona, ani že řízení podle jiného zákona nebylo dosud zahájeno (zrušení daného povolení). Významné je také to, že ohrožení bezpečnosti státu je relativně neurčitý pojem, který v individuálním případě vymezí a interpretuje rozhodující správní orgán v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu, a to rovněž s ohledem na účel daného řízení, resp. předmět příslušné právní úpravy. Předmět právní úpravy trvalého pobytu cizinců a udělování státního občanství není totožný, přičemž z rozhodnutí vydaných na základě shora uvedených řízení vyplývají odlišná práva a povinnosti.
K námitce stěžovatele, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky je vyloučeno z přezkoumání soudem, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí Ministerstva vnitra a ministra vnitra nejsou důsledkem uplatnění §26 zákona o státním občanství, který výluku soudního přezkumu obsahuje, resp. ustanovení §26 zákona o státním občanství nebylo v předcházejícím řízení uplatněno a nedeterminovalo tak obsah a účinky napadených rozhodnutí v právní sféře stěžovatele (viz část VII. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16). Nad rámec uvedeného lze rovněž poukázat na to, že předmětná právní úprava je v souladu s čl. 12 Evropské úmluvy o státním občanství, vyhlášené pod č. 76/2004 Sb.m.s., podle kterého je jím stanovené právo na přezkum rozhodnutí o nabytí státního občanství naplněno již za situace, kdy je možné dané rozhodnutí přezkoumat orgánem veřejné správy, tedy včetně stěžovatelem uplatněného rozkladu ve smyslu §152 správního řádu.
Ve světle shora uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu