ECLI:CZ:US:2016:3.US.2701.15.1
sp. zn. III. ÚS 2701/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Fink, výroba krmných směsí, spol. s r. o., sídlem Nezvěstice 29, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015 č. j. 30 Cdo 931/2015-480, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1) Martina Wolfa, 2) INDA, a. s., sídlem V Bezpečí 1368/9, Praha, a 3) České insolvenční, v. o. s., sídlem Fráni Šrámka 1139, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla shora uvedené usnesení, které bylo vydáno v řízení, v němž se domáhala určení vlastnického práva a určení existence a neexistence zástavního práva, a navrhla jeho zrušení.
2. V průběhu tohoto řízení podala stěžovatelka u Nejvyššího soudu dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") ze dne 17. 10. 2014 č. j. 8 Co 97/2014-444, kterým byl změněn výrok III. a IV. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 3. 2013 č. j. 4 C 100/2012-315 tak, že žaloba, aby soud určil, že vlastníkem zemědělské stavby je vedlejší účastník 1) se zamítá, a žaloba, aby soud určil, že zemědělská stavba není zatížena zástavním právem ve prospěch vedlejší účastnice 2) se zamítá. Výrok II. tohoto rozsudku odvolacího soudu dovoláním napaden nebyl.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 931/2015-480 bylo rozhodnuto tak, že dovolání Mgr. Ivany Sládkové, advokátky, se odmítá. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že Mgr. Ivana Sládková není k podání dovolání subjektivně legitimována, neboť nebyla účastnicí řízení v projednávané věci a napadené rozhodnutí se nedotýká jejích práv a povinností. Přitom zohlednil, že původnímu zástupci stěžovatelky jako žalobkyně Mgr. et Mgr. Václavu Sládkovi, advokátovi sídlem shodným se sídlem Mgr. Ivany Sládkové, byl od 30. 12. 2014, tj. až po doručení dovoláním napadeného rozsudku, pozastaven výkon advokacie, v důsledku čeho zaniklo jeho oprávnění zastupovat stěžovatelku, neboť došlo k zániku plné moci, kterou mu dříve udělila. Vzhledem k tomu, že Mgr. et Mgr. Václav Sládek od 30. 12. 2014 nemohl platně udělit ani substituční plnou moc, Nejvyššímu soudu nezbylo než vycházet z toho, že dovolání v dané věci podala sama advokátka Mgr. Ivana Sládková. Nejvyšší soud závěrem uvedl, že nenastaly důvody pro postup podle §241b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud napadeným usnesením zasáhl do jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to jak v rozsahu práva na přístup k soudu, tak i v rozsahu práva na zabezpečení kvality procesu institucionálními a procesními zárukami.
5. Porušení základních práv stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, aniž by ji poučil ve smyslu §5 o. s. ř., resp. že postupoval v přímém rozporu s ustanovením §104 odst. 2 ve spojení s 241 odst. 1 o. s. ř. Vadný postup byl podle stěžovatelky pouze konstatován, nebyl však nijak odůvodněn. V této souvislosti poukazuje na početnou judikaturu, konkrétně na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 74/94, II. ÚS 73/03, III. ÚS 389/04, IV. ÚS 155/09 a další, a rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1121/99, 29 Odo 733/2001 a 28 Cdo 1431/2004. Stěžovatelka dále uvádí, že Nejvyššímu soudu muselo být zřejmé, že dovolání je podáváno v právním zastoupení stěžovatelky, kdy informace o tom vyplývá již z první strany textu dovolání. Z toho měl Nejvyšší soud dovodit, že stěžovatelka byla řádně zastoupena. Pokud naopak zhodnotil postup udělením substituční plné moci jako nesprávný nebo nemožný, měl stěžovatelku vyzvat k předložení plné moci. Závěrem stěžovatelka dodává, že z §15 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), vyplývá, že účastníkem právního poměru založeného v souvislosti s poskytováním právních služeb advokátem vykonávajícím advokacii ve společnosti vystupuje vůči klientovi, jakož i vůči třetím osobám, vždy společnost. Postup, kdy původní právní zástupce v rámci společnosti pověří po dobu pozastavení svého výkonu advokacie dalšími úkony jiného společníka, tak označuje za správný.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, podaným dovoláním a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
9. Tento závěr však nelze v souzené věci učinit.
10. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud nezdůvodnil svůj postup, kdy neaplikoval ustanovení §241b odst. 2 ve spojení s §104 odst. 2 o. s. ř., a že v řízení byla řádně zastoupena, resp. že Nejvyšší soud dovolání nesprávně posoudil jako podané přímo právní zástupkyní.
11. K absenci odůvodnění podle stěžovatelky nesprávného postupu Ústavní soud uvádí, že z napadeného usnesení vyplývá, proč se Nejvyšší soud rozhodl nepostupovat podle §241b odst. 2 ve spojení s §104 odst. 2 o. s. ř. Konkrétně uvedl, že důvody takového postupu nebyly dány. Byť jde o velmi stručné konstatování, plně odpovídá ustanovení §241b odst. 2 o. s. ř., podle nějž sice platí, že není-li splněna podmínka uvedená v §241, postupuje se obdobně podle §104 odst. 2, nicméně tuto povinnost soud nemá tehdy, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle §238 přípustné. Z uvedeného tedy vyplývá, že je-li dovolání podáno neoprávněnou osobou, není povinností soudu vyzývat k odstranění vad právního zastoupení. V této souvislosti soud rovněž přihlédl k argumentu stěžovatelky o poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř. Základním účelem tohoto ustanovení však není poučovat každého účastníka o všech procesních právech a povinnostech, nýbrž zejména reflektovat skutečnost, že řada účastníků není právně zastoupena, a proto jim hrozí, že by pouze pro nedostatek znalosti procesní úpravy v řízení neuspěly. V nyní projednávané věci je však zřejmé, že nedostatek v dovolacím řízení byl způsoben osobami s právním vzděláním, aktuálně či v minulosti vykonávajícími advokacii a nepochybně znalými procesního práva, včetně úpravy dovolacího řízení. Rovněž Nejvyšší soud uvedl, že je zarážející, že ač Mgr. et Mgr. Václavu Sládkovi byl krátce po doručení napadeného rozsudku odvolacího soudu pozastaven výkon advokacie, přistoupil k udělení substituční plné moci Mgr. Ivaně Sládkové, která nepochybně se znalostí uvedené situace přesto učinila uvedené procesní podání, k němuž ovšem nebyla subjektivně legitimována. Tímto postupem navíc mělo dojít k nepochopitelnému matení soudu.
12. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že dovolání bylo podáno v řádném zastoupení. Z argumentace Nejvyššího soudu vyplývá, že za uvedeného stavu nebylo možné udělení substituční plné moci původním právním zástupcem, resp. že stěžovatelka rovněž neudělila plnou moc přímo advokátce Mgr. Ivaně Sládkové. K argumentaci stěžovatelky opírající se o ustanovení §15 odst. 4 zákona o advokacii Ústavní soud uvádí, že souhlasí s jejím tvrzením o účastenství v právním poměru, nicméně i z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud výkon advokacie jménem společnosti nepřipouštějí v jednotlivých případech zvláštní právní předpisy, vykonávají advokáti advokacii vlastním jménem a na účet společnosti. Tímto zvláštním případem je i zastoupení advokátem v občanském soudním řízení.
13. S ohledem na výše Ústavní soud uvádí, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu