ECLI:CZ:US:2016:3.US.2809.16.1
sp. zn. III. ÚS 2809/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. června 2016 č. j. 1 As 38/2016-41 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2015 č. j. 3 A 54/2015-87, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným rozsudkem zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovatelovu žalobu na ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka. Ten po jejím podání vydal rozhodnutí ze dne 20. 7. 2015 č. j. MSMT-5062/2015-4, které však stěžovatel označil za nicotné. S touto argumentací se městský soud neztotožnil a žalobu zamítl.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Stejně jako městský soud totiž neshledal rozhodnutí vedlejšího účastníka nicotným. Mimo jiné uvedl, že se nepodařilo prokázat podepsání daného rozhodnutí neoprávněnou osobou, neboť rozhodnutí vyjadřuje vůli vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník na ústním jednání uvedl, že podepsaná osoba je u něj zaměstnána a jeho vnitřní členění nemá na řešení otázky nicotnosti žádný vliv.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že městský soud obešel pravidla pro dokazování, když ve svém rozhodnutí poukazuje na listiny, které mu mají být známy z úřední povinnosti. Tyto listiny však jako důkaz v jiných řízeních označil stěžovatel a v projednávaném řízení nebyly vůbec provedeny. Ve spisu se pak tyto listiny objevily až po vydání rozhodnutí. Stěžovatel tak nebyl vůbec seznámen s tím, že městský soud chce tyto listiny použít, a nemohl tudíž v tomto směru uplatnit žádné námitky. Nejvyšší správní soud pak tuto námitku zcela přešel. Sám nesprávně uvedl, že ministerstvo označilo podepsanou osobu za svého zaměstnance, ačkoliv takový závěr z žádného důkazu nevyplývá. Navíc pouze z tvrzení vedlejšího účastníka nemůže být nic prokázáno. Nejvyšší správní soud tak dle stěžovatele nepřípustně obrátil důkazní břemeno. Za nesprávný pak stěžovatel považuje rovněž závěr Nejvyššího správního soudu, dle nějž nicotnosti rozhodnutí brání jeho podepsání jakýmkoliv zaměstnancem příslušného orgánu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Dle názoru Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí, s ohledem na předmět řízení, v nichž byla vydána, ústavně konformní. Stěžovatelem uplatněné námitky neodpovídají smyslu řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Meritorní rozhodnutí, kterého se stěžovatel v tomto řízení domáhá, bylo již ve skutečnosti vydáno a stěžovatel v řízení fakticky brojil pouze proti jeho obsahu. K tomu však institut žaloby na ochranu proti nečinnosti neslouží.
8. Nad rámec výše uvedeného lze pak jen doplnit následující. Námitka nicotnosti se týkala údajně sporné vůle vedlejšího účastníka. Jestliže však obecné soudy vyšly z nesouhlasného postoje vedlejšího účastníka ke stěžovatelovým tvrzením, lze to považovat za ústavně konformní a neopodstatněnost stěžovatelovy námitky je v tomto směru zcela zřejmá. Soudy tedy neměly povinnost provádět v tomto směru žádné formální důkazní řízení. Z toho vyplývá, že námitky, jimiž stěžovatel soudům vytýká nedostatky provedeného dokazování, jsou neopodstatněné. K porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu proto nedošlo.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu