ECLI:CZ:US:2016:3.US.2823.16.1
sp. zn. III. ÚS 2823/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele R. E., zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 35, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2015 sp. zn. 13 To 540/2015, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2015 sp. zn. 1 T 64/2015 uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), mu uložil povinnost nahradit označeným společnostem škodu v konkretizované výši.
3. O odvolání, které proti citovanému rozsudku stěžovatel podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením, jímž je podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 6 Tdo 631/2016 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se inkriminovaného skutku nedopustil, a uvádí, že usnesení krajského soudu vycházelo především z jeho trestní minulosti. Podle stěžovatele se rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu odvíjí z dokazování vyznačujícího se četnými nedostatky, na něž navazuje chybné hodnocení - především nepřímých - důkazů.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.
8. Ústavní soud je zásadně vázán petitem a nikoliv odůvodněním ústavní stížnosti. Protože se však snaží vyvarovat přílišného formalismu, vychází ve své rozhodovací činnosti [srov. např. nález ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13 (N 74/73 SbNU 333)] a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. zejména rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00) ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Pokud tedy je z odůvodnění ústavní stížnosti patrný i nesouhlas s posledním rozhodnutím (obecného) soudu (kupř. jej v odůvodnění ústavní stížnosti výslovně zmíní, byť jej posléze v petitu neuvede), Ústavní soud zásadně podrobuje přezkumu i toto poslední rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
9. V nyní projednávaném případě však ani z obsahu odůvodnění podané ústavní stížnosti není patrno, že stěžovatel skutečně navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Jak totiž plyne z ústavní stížnosti, jejím petitem stěžovatel navrhl zrušení toliko usnesení odvolacího soudu a pouze krajský soud označil jako účastníka řízení (podle §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jsou účastníky řízení stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje - a contrario Nejvyšší soud nebyl označen jako účastník řízení, neboť jeho rozhodnutí napadeno nebylo).
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud vyzval stěžovatele přípisem, doručeným jeho zástupci dne 13. 9. 2016, k upřesnění petitu ústavní stížnosti tak, aby bylo zjevné, zda má Ústavní soud ústavní stížnosti rozumět, že žádá zrušení jen citovaného usnesení krajského soudu. Současně stěžovatele poučil, že nevysloví-li se ve lhůtě 10 dnů, bude mít Ústavní soud za to, že uvedené usnesení dovolacího soudu ústavní stížností napadeno není.
11. Protože na tuto výzvu stěžovatel k dnešnímu dni nereagoval, vycházel Ústavní soud z toho, že stěžovatel požaduje skutečně pouze zrušení usnesení krajského soudu.
12. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde však o návrh nepřípustný.
13. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, oprávněna podat ústavní stížnost. Podle odst. 3 téhož ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
14. Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a tr. řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."
15. V nyní projednávaném případě proto stěžovatel mohl podat (a ostatně i skutečně podal) dovolání k Nejvyššímu soudu, o čemž byl i řádně poučen krajským soudem. Právě rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání tak je třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelových práv. Toto rozhodnutí však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a petit nerozšířil ani v reakci na citovanou výzvu Ústavního soudu.
16. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, pročež v případech, kdy rozhodnutí o posledním dostupném opravném prostředku napadeno není, Ústavní soud považuje návrh za nepřípustný [srov. usnesení ze dne 10. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 219/96 (U 18/6 SbNU 563) a usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1102/11]. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující (toliko) proti rozhodnutí odvolacího soudu by totiž vedlo k tomu, že by jím zůstalo nedotčeno rozhodnutí soudu dovolacího, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
17. Jakkoliv Ústavní soud nepochybuje, že stěžovateli samotnému nelze vytýkat neznalost procesních podmínek, jejichž naplnění je nezbytným předpokladem možnosti Ústavního soudu přezkoumat opodstatněnost popřípadě důvodnost námitek v ústavní stížnosti předložených, je třeba vycházet z toho, že právě pro potřebu kvalifikovaně formulovaného stížnostního žádání, spojenou s požadavkem jeho řádného odůvodnění, zakotvuje zákon o Ústavním soudu povinnost právního zastoupení stěžovatelů advokátem od samého počátku řízení před Ústavním soudem. V posuzované věci je však zřejmé, že stěžovatelův advokát sepsanou ústavní stížnost ani dodatečně nenapravil, a to přesto, že mu Ústavní soud ještě v průběhu řízení vytvořil k tomu zřejmou a výslovně formulovanou příležitost.
18. Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku přípustnosti (vycházející ze zásady subsidiarity) ústavní stížnosti v materiálním slova smyslu, jelikož nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu právní řád poskytuje k ochraně jeho práv.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2016
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj