ECLI:CZ:US:2016:3.US.2835.15.1
sp. zn. III. ÚS 2835/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., právně zastoupeného Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou, sídlem ul. 28. října 640, Žamberk, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2015 č. j. 7 Td 29/2015-17, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal kasace usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2015 č. j. 7 Td 29/2015-17, kterým mělo být podle něj porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení, stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. ledna 2003 č. j. 2 T 154/2002-172, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. března 2003 č. j. 11 To 100/2003-184 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Dne 25. února 2015 podal obviněný u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí svůj v pořadí čtvrtý návrh na povolení obnovy řízení. Současně s tím podal také návrh na odnětí a přikázání věci podle §25 trestního řádu, který byl společně s trestním spisem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 2 T 154/2002 předložen dne 19. května 2015 Nejvyššímu soudu. Návrh podle §25 trestního řádu stěžovatel zdůvodnil tím, že soudy v prvotním řízení pochybily při zvážení všech zásadních aspektů případu a soudce prvostupňového soudu JUDr. Jaroš projevil svou zaujatost vůči jeho osobě. Obviněný vyslovil nesouhlas se způsobem rozhodování tohoto soudce. Podle jeho názoru by o obnově řízení neměl rozhodovat soud, který jej odsoudil, ani senát krajského soudu, který opakovaně potvrdil zamítnutí jeho žádosti o obnovu řízení.
Nejvyšší soud návrh stěžovatele projednal a podle §25 trestního řádu a contrario rozhodl, že se věc Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí neodnímá. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný především nesouhlasí se způsobem rozhodování dotčených soudů, přičemž z trestního spisu je zřejmé, že obdobné výhrady vznáší i proti dalším konkrétním osobám v jiných řízeních. Okresní soud v Ústí nad Orlicí je podle názoru Nejvyššího soudu s celým případem již podrobně seznámen, přičemž obviněný i celá řada svědků mají bydliště v územním obvodu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Přikázání věci Městskému soudu v Brně, jak navrhuje obviněný, by tedy podle Nejvyššího soudu nejen nepřispělo k řádnému objasnění věci, ale vzhledem ke vzdálenosti navrhovaného soudu by jistě vyvolalo zvýšené náklady řízení a mohlo by zapříčinit také nežádoucí průtahy v řízení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje, že nespáchal trestný čin, za nějž byl odsouzen. Svou nevinu se již pokusil prokázat ve třech návrzích na obnovu řízení, ale soud prvního stupně se dosud pokaždé odmítl zabývat novými důkazy, jež soudu předložil. Mezi nimi byly například nové znalecké posudky či svědecké výpovědi, které měly potvrzovat, že obviněný nespáchal trestný čin ublížení na zdraví na své bývalé manželce J. H. Některé z těchto důkazů přitom soud prvního stupně ani neprovedl a věc neprojednal, čímž podle stěžovatele zavdal vážné pochybnosti o své nestrannosti a vůli věc spravedlivě vyřešit. Soud prvního stupně navíc podle stěžovatele pochybil, pokud si sám z vlastní iniciativy vyžádal připojení opatrovnického spisu Okresního soudu ve Valašském Meziříčí, z nějž následně vyvodil, že stěžovatel je i nadále problémový člověk, což má potvrzovat správnost jeho odsouzení a nepotřebnost obnovy řízení. Z toho důvodu se stěžovatel domáhá odnětí věci tomuto soudu, neboť má pochybnosti o jeho nestrannosti. Tu podle něj dokládá také přípis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 31. července 2015, kterým byl stěžovatel požádán o vyjádření, zda i poté, co nebylo vyhověno jeho návrhu na delegaci, nadále trvá na podaném návrhu na obnovu řízení či zda tento návrh bere zpět.
Nejvyšší soud podle stěžovatele neposkytl ochranu jeho základním právům, pokud jeho návrh podle §25 trestního řádu odmítl. Odůvodnění jeho rozhodnutí si podle něj protiřečí, pokud uvádí, že by delegace případu k jinému soudu zvýšila náklady řízení a byla příčinou průtahů, a zároveň tvrdí, že by nepřispěla k řádnému objasnění věci. Stěžovatel proto Ústavní soud žádá o to, aby rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil a věc byla přikázána jinému soudu.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a s obsahem napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, právo na nestranného soudce je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právě nestrannost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát (viz nález ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15, nález ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04, nález ze dne 16. května 2006 sp. zn. II. ÚS 551/03; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).
Garance nestranného a zákonného projednání věci, stejně jako náležitého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle §25 trestního řádu. Tento postup nicméně představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený (viz např. usnesení ze dne 11. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13, usnesení ze dne 18. září 2012 sp. zn. I. ÚS 2531/12).
Ústavní soud dal za pravdu Nejvyššímu soudu, podle něhož takový výjimečný postup nebyl v projednávaném případě namístě, neboť nebyly dány důležité důvody ve smyslu §25 trestního řádu. Z podané ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel vyvozuje své pochybnosti o nestranném rozhodování Okresního soudu v Ústí nad Orlicí výlučně ze skutečnosti, že jmenovaný soud opakovaně zamítá jeho návrhy na povolení obnovy řízení, přestože mu stěžovatel předkládá stále nové důkazy, které mají podle něj svědčit o jeho nevině. Nad rámec této argumentace přitom neuvádí žádná konkrétní fakta, která by svědčila proti domněnce nestrannosti rozhodování příslušného soudu. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud, který ve svém rozhodnutí o návrhu na odnětí a přikázání věci konstatoval, že důvodem návrhu na delegaci věci jinému soudu je toliko nesouhlas stěžovatele se způsobem rozhodování Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, konkrétně s postupem soudce JUDr. Radoše. Námitkami stěžovatele ohledně tvrzené podjatosti jmenovaného soudce se přitom již v předchozím řízení zabýval Okresní soud v Ústí nad Orlicí v usnesení ze dne 15. listopadu 2012 sp. zn. 2 T 154/2002 a následně také Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v usnesení ze dne 10. prosince 2012 sp. zn. 14 To 327/2012, přičemž oba soudy označily tyto námitky za nedůvodné. Postup obecných soudů v řízení o předchozím (v pořadí třetím) návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení byl navíc aprobován i Ústavním soudem, který usnesením ze dne 27. listopadu 2013 sp. zn. IV. ÚS 2315/13 ústavní stížnost stěžovatele odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Ani v nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal důvod pro svůj kasační zásah. Nejvyšší soud podle jeho názoru zcela přesvědčivě zdůvodnil, proč nepřistoupil k takovému výjimečnému opatření, jakým je odnětí a přikázání věci jinému soudu podle §25 trestního řádu. Primárním důvodem tohoto postupu byla ta skutečnost, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní námitky, které by byly způsobilé vyvrátit domněnku nestrannosti příslušného soudu. Současně s tím Nejvyšší soud akcentoval také zásadu hospodárnosti a rychlosti trestního procesu, s čímž se Ústavní soud rovněž ztotožňuje. Nejvyšší soud tedy podle názoru soudu Ústavního nepochybil, pokud předmětný návrh stěžovatele odmítl. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel následně od Okresního soudu v Ústí nad Orlicí obdržel přípis, kterým byl tázán na případné zpětvzetí jeho návrhu. Tato skutečnost podle názoru Ústavního soudu sama o sobě nic nevypovídá o tom, zda je rozhodování soudu v předmětné trestní věci nestranné či nikoliv.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Nejvyššího soudu nebylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu