ECLI:CZ:US:2016:3.US.2846.16.1
sp. zn. III. ÚS 2846/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2016 č. j. 21 Cdo 4047/2015-252, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2014 č. j. 24 Co 178/2014-225 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. května 2014 č. j. 13 D 916/2009-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o projednání dědictví po L. K., zemřelém dne 18. 9. 2009 (dále též "zůstavitel").
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že zůstavitel zanechal závěť, ve které ustanovil za dědice svoji tetu S. H. a bratrance P. H. bez určení jejich podílů. S. H. zemřela dříve než zůstavitel (dne 2. 1. 2004), P. H. zemřel dne 27. 11. 2009 a jeho právní nástupkyní se stala dcera M. H. (stěžovatelka). K vyřešení sporu o dědické právo podala Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových žalobu na určení, že P. H. není dědicem po zůstaviteli L. K., stěžovatelka podala žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitele ze zákona z titulu vedení společné domácnosti se zůstavitelem ve smyslu §475 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též "obč. zák."). Obvodní soud pro Prahu 3 ve sporném řízení spojil žaloby ke společnému projednání a po provedeném dokazování oba žalobní návrhy zamítl rozsudkem ze dne 14. 11. 2012 č. j. 17 C 104/2011, 4 C 341/2011-73, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 2. 2013 č. j. 17 C 104/2011, 4 C 341/2011-95. Soud shledal závěť zůstavitele platnou a za závětního dědice veškerého movitého a nemovitého majetku označil P. H. Soud poznamenal, že výkladem poslední vůle zůstavitele nelze dospět k závěru, že by část nebo celé dědictví pro případ, že zemře jeden z ustanovených dědiců, měl připadnout státu, a proto návrh na určení, že P. H. není dědicem po jmenovaném zůstaviteli zamítl (výrok I.). Nabyl-li závětní dědic P. H. veškerý movitý a nemovitý majetek, považoval soud za vyloučené podle ustanovení §461 odst. 2 obč. zák., aby žalovaná stěžovatelka dědila část nebo celek dědictví po zůstaviteli podle ustanovení §475 obč. zák., a proto její žalobní návrh na určení, že je dědičkou zůstavitele ze zákona zamítl (výrok II.).
Po vyjasnění dědických práv Obvodní soud pro Prahu 3 v dědickém řízení prostřednictvím pověřeného notáře určil obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví (výrok I.), potvrdil nabytí dědictví tak, že majetek specifikovaný ve výroku rozhodnutí nabyli rovným dílem, tj. každý jednou polovinou, P. H., resp. dědictví po jeho osobě, a Česká republika (výrok II.), určil odměnu a hotové výdaje notáře, které zaplatí rovným dílem oba dědicové (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud dospěl k závěru, že bylo-li ve sporném řízení určeno, že stěžovatelka není zákonnou dědičkou zůstavitele, byl dědicem zůstavitele P. H. (podíl v rozsahu jedné poloviny dědictví) a podíl S. H. připadl státu jako odúmrť, neboť zde nebyl žádný zákonný dědic. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyložil, že povolal-li zůstavitel v závěti dva dědice bez určení podílu, má každý z nich právo na polovinu dědictví. S. H., která se nedožila smrti zůstavitele, nemohla dědit a uvolněný dědický podíl mohl P. H. nabýt pouze tehdy, kdyby byl ustanoven v závěti náhradním dědicem. Závěť však takové ustanovení neobsahovala, a proto podíl zemřelé S. H. připadl státu. Odvolací soud poukázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 vydaný ve sporném řízení, podle kterého bylo určeno, že stěžovatelka není zákonnou dědičkou zůstavitele, stran tohoto rozsudku odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že překročil rozsah toho, o čem mělo být řízení vedeno, když se vyjadřoval k výkladu závěti, ačkoliv měl správně zkoumat dědické právo M. H. pouze z hledisek uvedených v ustanovení §475 obč. zák.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud připustil pro posouzení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to otázky přirůstání podílů mezi závětními dědici ve smyslu ustanovení §461 odst. 1 obč. zák. v případě, kdy se některý ze závětních dědiců nedožil smrti zůstavitele a v závěti nebyl ustanoven náhradní dědic. S poukazem na ustanovení §461 odst. 2 obč. zák., podle kterého "nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona", Nejvyšší soud vyložil, že toto ustanovení vylučuje přirůstání dědických podílů mezi dědici ze závěti, neboť na místo odpadnuvšího závětního dědice nastupují dědici ze zákona. Zůstavitel může těmto důsledkům předejít jen tím, že za závětí určeného dědice ustanoví, pro případ, že by povolaný dědic z jakéhokoliv důvodu dědictví nenabyl, náhradního dědice. V projednávané věci se tak však nestalo, a protože citovaným ustanovením byla vyloučena možnost přirůstání podílů mezi závětními dědici, připadl podíl, který by náležel S. H. a který byl uvolněn její smrtí, zákonným dědicům zůstavitele, resp. nemohl-li jej nabýt dědic ze zákona, připadl státu jako odúmrť. Dovolací soud též reagoval na námitku stěžovatelky poukazující na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 vydaný ve sporném řízení s tím, že závazná je výroková část rozsudku, nikoliv jeho chybné odůvodnění, které nemohlo předurčit výsledek dědického řízení a v něm provedené vyhodnocení dědického práva.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapitulovala průběh a výsledky dosavadního řízení před obecnými soudy a uvedla, že právní názor soudů, především soudu dovolacího, vychází z formálního výkladu dotčených ustanovení občanského zákoníku (§477 odst. 1, §461 odst. 2 a §462), jenž je v současnosti výkladem převládajícím. Upozornila, že v době smrti zůstavitele panovala jiná společenská situace, než v době přijetí občanského zákoníku, právní řád účinný v době smrti zůstavitele kladl důraz na autonomii vůle jednotlivce a nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) tuto autonomii vůle ještě posílil, když v ustanovení §1504 přímo řeší přirůstání dědických podílů závětním dědicům pro případ, že některý z nich dědit nebude. Stěžovatelka též zmínila historické aspekty právní úpravy dědění a vyjádřila přesvědčení, že soud v dědickém řízení měl při interpretaci závěti použít teleologický výklad a vycházet z předpokladu, že zůstavitel chtěl svým právním jednáním dosáhnout výsledku, který odpovídal jeho zájmu, tj. převést svůj majetek na příbuzné osoby, které se o něho po smrti jeho rodičů staraly. Podle stěžovatelky zůstavitel rozhodně nezamýšlel, aby část dědictví připadla státu, jinak by závěť nepořizoval nebo by tuto možnost v závěti zmínil. Stěžovatelka dále upozornila, že závěr soudů všech tří stupňů o tom, že P. H. je povolán k dědění jen jedné poloviny dědictví, je názorem učiněným v rozporu s již vysloveným právním názorem týmž Obvodním soudem pro Prahu 3, který ve sporném řízení dospěl k závěru, že tento dědic nabyl veškerý nemovitý a movitý majetek zůstavitele. To byl důvod, proč soud zamítl žalobní návrh stěžovatelky. Její žaloba nebyla zamítnuta z důvodu, že neunesla důkazní břemeno osvědčující právo odpovídající dědickému nároku ze zákona, neboť soud další dokazování v tomto směru neprováděl. Stěžovatelka si je vědoma toho, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ve sporném řízení nebyl konečným řešením o nabytí dědictví, v souladu s legitimním očekáváním a předvídatelností soudního rozhodnutí však z názoru soudu vycházela. Proti rozsudku nepodala opravný prostředek a nebylo možné to po ní ani spravedlivě požadovat, neboť by jím fakticky zhoršila své postavení; podle závěrů v rozsudku vyložených byla dědičkou ze závěti celého majetku původního zůstavitele. Dospěl-li tentýž soud ve stejné právní věci ke zcela opačnému závěru jen proto, že obsah poslední vůle zůstavitele následně vyložil jinak, představuje takový postup porušení legitimního očekávání stěžovatelky ve vztahu k právu vlastnit majetek, resp. práva dědit, a tím i porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší interpretovat autonomní projevy vůle jednotlivců, neboť právě toto je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004, N 12/32 SbNU 107). Zásah Ústavního soudu je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a následně přijatými závěry obecných soudů. Taková situace v přezkoumávané věci ovšem nenastala.
Stěžovatelčině výtce, že obecné soudy vycházely při hodnocení projevu vůle zůstavitele z formálního výkladu dotčených ustanovení občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.), který v době svého přijetí preferoval zákonnou dědickou posloupnost před pořizovací volností, a nereflektovaly změny v právním řádu ve prospěch autonomie vůle jednotlivce, Ústavní soud nemohl přisvědčit. Již dříve uvedl, "právní úprava dědění a rozhodovací praxe soudů před rokem 1989 vskutku upřednostňovala, v souladu s dobovou ideologií, intestátní dědickou posloupnost, resp. vůbec se vyznačovala omezenými možnostmi pořízení o majetku a pozdější nakládání s pozůstalostí. Postupně však v právní úpravě a zejména rozhodovací činnosti soudů došlo k přesunu akcentu na naplnění poslední vůle zůstavitelovy, tedy nepsané preference testamentární dědické posloupnosti. Třebaže dědické právo tak, jak je upraveno v novém občanském zákoníku (pozn. ÚS: zákon č. 89/2012 Sb.), nepochybně představuje pomyslné vyvrcholení zmíněného procesu, nelze odhlédnout od skutečnosti, že tato nová právní úprava v době svého přijetí v podstatě petrifikovala výsostné postavení závěti, byť k tomu došlo, inter alia, též rozšířením nástrojů, jimiž zůstavitel nově disponuje" (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1571/15 ze dne 4. 8. 2015).
Pokud jde o problematiku vyloučení přirůstání uvolněného dědického podílu ostatním dědicům ze závěti, Ústavní soud připouští, že zákonná úprava (zákon č. 40/1964 Sb.) do jisté míry preferovala dědice ze zákona, neboť je povolávala místo odpadnuvšího závětního dědice. Podle Ústavního soudu však výklad dotčeného zákonného ustanovení nelze označit jako nepřípustně formalistický v tom smyslu, že směřoval k potlačení autonomie vůle zůstavitele, neboť není pochyb o tom, že zůstavitel mohl negativním dopadům zákonné úpravy předejít. Způsob řešení naznačil Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení (ve shodě s názory dlouhodobě prezentovanými v komentářové literatuře k občanskému zákoníku), zůstavitel však nic takového neučinil. Podle Ústavního soudu spíše než o pochybení soudu při výkladu vůle zůstavitele lze mít za to, že zůstavitel při pořizování holografní závěti některé životní situace nedocenil.
K tvrzenému porušení legitimního očekávání vlastnit majetek či práva jej dědit, Ústavní soud považuje za nutné předeslat, že o legitimním očekávání nerušeného užívání majetku (majetkových hodnot) lze hovořit jen tehdy, kdy jde prima facie o nesporný hmotný zájem opírající se o nezpochybněný titul. Takový titul může samozřejmě představovat i individuální právní akt.
V projednávané věci však Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelce, že za něj lze považovat rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 vydaný ve sporném řízení, kterým byly, jak shora uvedeno, zamítnuty žaloby na určení, že P. H. není dědicem po zůstaviteli L. K., a na určení, že stěžovatelka je po tomtéž zůstaviteli dědičkou ze zákona. Rozsudek v obou jeho výrocích nepřiznal (nekonstituoval) stěžovatelce individualizovanou pohledávku (nárok), kterou by bylo možné označit za nespornou, rozumně podloženou a vymahatelnou v rozsahu, jak tvrdí.
Za legitimní očekávání budoucího nabytí majetku nelze podle přesvědčení Ústavního soudu považovat ani víru stěžovatelky, že soud v dědickém řízení rozhodne v souladu s úvahami soudu ve sporném řízení, bylo-li zřejmé, že otázkou naplnění podmínek zakládající dědické právo stěžovatelky po zůstaviteli (tj. zda žila se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí - §475 obč. zák.) se soud ve sporném řízení nezabýval. Vysvětlení stěžovatelky, že vycházela z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, podle kterého se stala závětní dědičkou celého majetku původního zůstavitele, a proto se mu nebránila, je sice lidsky pochopitelné, ale za daných okolností případu právně bezvýznamné. Důvěra v soudní rozhodnutí nemůže být bezbřehá v tom smyslu, že i případné chybné právní závěry soudu ve sporném řízení jsou bez dalšího způsobilé založit dědické právo konkrétní osoby a (chybně) předurčit výsledek dědického řízení. Nezbývá než zdůraznit, že soud, který vede řízení o dědictví, není oprávněn sám rozhodovat o otázce, zda určitá osoba splňovala podmínky společné domácnosti, které zakládají její dědické právo, neboť takový spor je sporem skutkovým. Soud v dědickém řízení tak byl povinen respektovat výrok soudu ve sporném řízení, podle kterého byla stěžovatelčina žaloba na určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli L. K., zamítnuta.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu