ECLI:CZ:US:2016:3.US.2848.15.1
sp. zn. III. ÚS 2848/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Patery, zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, AK se sídlem Praha 5, Lamačova 824/9, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 7. 2015 č. j. 30 Cdo 35/2015-209, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014 č. j. 30 Co 251/2014-172 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 12. 2013 č. j. 11 C 45/2010-159, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 21. 9. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Luboš Patera (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody ve výši 53 166 Kč s příslušenstvím, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Proti žalobci bylo usnesením Policie České republiky ze dne 9. 2. 2005 zahájeno trestní stíhání pro trestné činy útoku na státní orgán a pomluvu, které bylo ukončeno pravomocným zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Teplicích.
Žalobce se původně domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 150 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené mu nezákonným trestním stíháním.
Dne 20. 12. 2013 rozsudkem č. j. 11 C 45/2010-159 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu o zaplacení částky 53 166 Kč s přísl. zamítl (výrok I). Nalézací soud takto rozhodl za situace, kdy již v mezidobí byla žalobci rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011 č. j. 30 Co 589/2010-56 přiznána z tohoto titulu částka 80 000 Kč a kdy v zamítavém výroku ohledně částky 70 000 Kč byl jak rozsudek odvolacího soudu, tak předchozí rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 11 C 45/2010-37, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") ze dne 21. 8. 2012 č. j. 30 Cdo 2256/2011-70, a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Dne 24. 6. 2014 rozsudkem č. j. 30 Co 251/2014-172 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 12. 2013 č. j. 11 C 45/2010-159 potvrdil (výrok I). Odvolací soud po doplnění dokazování měl i nadále za to, že částka 80 000 Kč, která již byla žalobci přiznána jako náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, je částkou odpovídající veškerým zjištěným relevantním skutečnostem, a že není na místě tuto částku dále navyšovat, a tento svůj závěr podrobně odůvodnil.
Dne 6. 7. 2015 usnesením č. j. 30 Cdo 35/2015-209 dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2014 č. j. 30 Co 251/2014-172 odmítl (výrok I) jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní a jinou právní ochranu, na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, a na ochranu před diskriminací. Podle názoru stěžovatele obecné soudy věc nesprávně právně posoudily a odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe zejména tím, že v roce 2014 nepřipustily rozšíření žalobního návrhu o částku 120 000 Kč. Stěžovatel vyjádřil svůj názor na přípustnost změny žaloby rozšířením návrhu, poukázal na judikaturu obecných soudů a posuzovací kritéria z ní plynoucí, a uvedl, že v jeho věci tato kritéria byla aplikována nesprávně a způsobem vybočujícím z ustálení rozhodovací praxe.
Dále stěžovatel poukázal na zprošťující rozsudek v jeho trestní věci, na rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu v jiných podobných věcech, četná stanoviska Ministerstva spravedlnosti k otázce přiměřeného zadostiučinění, a dovodil, že ve své věci byl prokazatelně diskriminován. Stěžovatel uzavřel, že obecné soudy "zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupovaly a rozhodovaly v rozporu se základními ustanoveními občanského soudního řádu", nejednaly v souladu se základními zásadami občanského zákoníku, jejich přístup byl v rozporu s čl. 1, čl. 3, čl. 10, čl. 17 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jejich rozhodnutí byla svévolná, nedostatečně a nelogicky odůvodněná.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti byl především nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími nalézacího soudu a odvolacího soudu, které mu nad dosud již přiznanou částku za nemajetkovou újmu ve výši 80 000 Kč nepřiznaly další jím požadovanou částku ve výši 53 166 Kč. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci nalézacím soudem a odvolacím soudem, případně i s právními závěry dovolacího soudu ohledně přípustnosti dovolání, v čemž stěžovatel spatřuje porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud standardně uvádí, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal.
Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." Napadená soudní rozhodnutí byla dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodněná, a tudíž nebylo možné akceptovat tvrzení stěžovatele, že byla svévolná, nedostatečně a nelogicky odůvodněná.
Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné protiústavní deficity.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu