ECLI:CZ:US:2016:3.US.2893.15.1
sp. zn. III. ÚS 2893/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Botanické zahrady hl. m. Prahy, sídlem Trojská 800/196, Praha 7, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015 č. j. 33 Cdo 2870/2014-869, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2014 č. j. 28 Co 409/2013-804 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. května 2013 č. j. 10 C 187/2000-720, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a akad. arch. Zdeňka Deyla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částky 2 525 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 748 015,95 Kč (výrok II) a České republice náhradu nákladů řízení ve výši 71 015 Kč (výrok III). Žalovaná částka představovala zálohy, které stěžovatelka (jako objednatelka) zaplatila vedlejšímu účastníkovi (jako zhotoviteli) na základě smlouvy o dílo, která byla uzavřena dne 8. 11. 1996 a jejímž předmětem bylo provedení projektové dokumentace ke stavbě skleníku, přičemž od této smlouvy, resp. její části, týkající se prováděcí projektové dokumentace, stěžovatelka odstoupila. Obvodní soud však dospěl k závěru, že vedlejší účastník má nárok (oproti nároku stěžovatelky na vrácení záloh) na úhradu již vykonané práce a účelně vynaložených nákladů ve výši minimálně 3 400 188,80 Kč, a protože stěžovatelkou zaplacené zálohy této částky ani nedosahují, žalobě nebylo možné vyhovět.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku I a III potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi přiznaná částka činí 503 323,70 Kč, jinak ho potvrdil, a současně stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 45 302,40 Kč.
4. Proti rozsudku městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že je zčásti nepřípustné ve smyslu §237 o. s. ř., zčásti (v případě námitky promlčení práva na zaplacení ceny vykonaných prací a účelně vynaložených nákladů) je odmítl pro vady spočívající v tom, že stěžovatelka nespecifikovala, jaký ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu posledně citovaného ustanovení má za naplněný, a zčásti jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.). Současně stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 45 303 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka soudům nižších stupňů vytkla, že na daný případ odstoupení od smlouvy aplikovaly §642 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), avšak pokud jde o způsob vypořádání plnění ze zrušené smlouvy, aplikovaly (ve své podstatě) ustanovení §457 o. z., ač nutno použít speciální ustanovení §642 odst. 1 o. z.; to má dle stěžovatelčina názoru význam z toho hlediska, že nejde o případ zákonem stanovené vzájemné podmíněnosti plnění, a soud tak nemůže ex officio provést vzájemné zúčtování nároku, ale může tak učinit pouze na základě námitky započtení. Vedlejší účastník v soudním řízení netvrdil, že proti jejímu nároku započetl svůj nárok (na úhradu vykonané práce a náhradu účelně vynaložených nákladů). Nejvyšší soud vyšel z toho, že účelem ustanovení §642 odst. 1 o. z. je vzájemné (rovnocenné a současné) vypořádání nároků obou smluvních stran a odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 33 Odo 813/2002. Tento odkaz stěžovatelka považuje za nepřiléhavý, neboť v něm jde o "interpretaci zásahu smluvní volnosti stran do označeného zákonného ustanovení". Dle stěžovatelky, pokud "účelem ustanovení je "vzájemné, tj. rovnocenné a současné vypořádání nároků obou smluvních stran", pak je třeba vysvětlit, proč se na způsob vypořádání plnění podle tohoto ustanovení nepoužije obecná úprava §457 o. z., když obsah takto vysloveného závěru dovolacího soudu se s obecnou úpravou překrývá". Stěžovatelka má za to, že dané odůvodnění (ve světle ustáleného názoru, že se v případě ustanovení §642 odst. 1 o. z. neaplikuje §457 o. z.) postrádá smysl, a jde tak o interpretační libovůli ze strany Nejvyššího soudu.
6. Dále stěžovatelka namítla, že se městský soud nezabýval listinnými důkazy [blíže specifikovanými usneseními valných hromad České komory architektů (dále jen "ČKA"), stanoviskem a Bulletinem ČKA] navrženými ke konkrétním tvrzením v odvolacím řízení podle §205a písm. c) o. s. ř. (a to v odvolání ze dne 15. 8. 2013 a znovu u jednání dne 15. 1. 2014). V řízení před obvodním soudem bylo navíc navrženo provedení důkazu znaleckým posudkem znalců Bukovského a Bedrníčka, jakož i výslechem těchto osob. Tento znalecký posudek neměl doložku podle §127a o. s. ř., ovšem v době jeho vypracování dané ustanovení neexistovalo. Tito znalci se přitom mohli vyjádřit nejen ke kvalitě prováděcí projektové dokumentace po technické stránce, ale i k její hodnotě po stránce ekonomické, a to na rozdíl od (pozn.: soudem ustanoveného) znalce akad. arch. Jana Sapáka (dále též jen "znalec"), který byl znalcem v oboru projektování a stavebnictví. Tyto důkazy se týkaly pro řízení rozhodujících skutečností - šlo o zpochybnění nestrannosti (nepodjatosti) posledně jmenovaného znalce, o zpochybnění jeho odborných závěrů v oblasti, pro kterou není zapsán v seznamu znalců a dokonce nemá příslušnou odbornost (ekonomické vzdělání). Městský soud tyto důkazy neprovedl a jejich provedení nezamítl, takže toto své rozhodnutí nemohl ani odůvodnit. Ignoroval tak ustanovení §205a písm. c) ve spojení s §120 odst. 1 a §122 odst. 1 o. s. ř., aniž tento svůj (dle stěžovatelky svévolný) postup zdůvodnil.
7. Dále stěžovatelka uvedla, že nesouhlasila s ustanovením uvedeného znalce a s otázkami, které mu byly položeny. S odkazem na soudní spis pak odmítla, že by mu neposkytla součinnost, pokud jde o předložení prováděcí projektové dokumentace, a uvedla, že byla-li z tohoto důvodu vyžádána tato dokumentace od vedlejšího účastníka, mohla být mezitím dokončena a zbavena vad. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 35/03 (N 102/30 SbNU 455) namítla, že vedlejší účastník i znalec jsou členy ČKA, což vzbuzuje pochybnosti o jeho nepodjatosti, a když v průběhu odvolacího řízení zjistila skutečnosti, jež tuto obavu konkretizovaly a zřejmě usvědčovaly znalce z nepravdivého tvrzení, soud příslušné důkazy, jak zmíněno výše, ignoroval. Znalec se zhostil rovněž otázek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, které mu s ohledem na jeho odbornost řešit nepříslušelo, navíc v původně zpracovaném posudku z roku 2007 se diametrálně liší obvyklá cena projektu od ceny uvedené v jeho dopracování z roku 2010, na jejímž základě vedlejší účastník zcela uspěl. Vzhledem k tomu má soud za to, že soudy nižších stupňů aplikovaly ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř. svévolně.
8. Dle stěžovatelky rozhodnutí o tom, že nárok vedlejšího účastníka nebyl promlčen, učinil znalec, když uvedl, že s ohledem na výpočet odměny tak, jak jej stanoví ČKA, nemohl vedlejší účastník vyúčtovat svou odměnu do okamžiku, než byla zjištěna konečná cena stavby. Bylo však na obecných soudech učinit závěr, kdy a jak lze vyúčtování provést, přičemž tyto měly zohlednit, že sám znalec původně cenu díla odhadl na základě kubických metrů obestavěného prostoru, nikoliv na základě skutečné ceny stavby. O námitce promlčení tak měly rozhodnout, aniž by vycházely ze znalcova tvrzení o nutnosti vyčkat dokončení díla, opírající se o výkonový a honorářový řád ČKA, neboť k řešení této otázky odborných znalostí nebylo třeba, navíc tento řád byl shledán příslušným státním orgánem nepřípustným.
9. Stěžovatelka upozornila na délku řízení s tím, že se nyní domáhá na státu náhrady újmy za průtahy a že to pro ni znamenalo enormní zátěž s ohledem na náklady řízení. Namítla dále, že v jeho průběhu došlo ke změně obsazení obvodního soudu, aniž by ten sdělil obsah přednesů a provedených důkazů, čímž došlo k porušení §119 odst. 3 o. s. ř.
10. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že kromě otázky způsobu vypořádání a vzniku práva zhotovitele podle §642 odst. 1 o. z., s nimiž se procesně správně (nikoliv však věcně správně) v odůvodnění usnesení vypořádal, vznesla otázky další, mj. otázku mezí odvolacího přezkumu a přípustnosti ustanovení znalcem, jak jsou předmětem ústavní stížnosti, a to způsobem, který splňuje všechna kritéria "projednatelnosti" dovolacím soudem. Způsob, jak se s těmito otázkami dovolací soud vypořádal, měla stěžovatelka za extrémní, neboť ten tyto otázky označil za "námitky" a dle jejího názoru je nepřiléhavě považoval za vady řízení podle §229 ve spojení s §241 odst. 3 o. s. ř.
III.
Procesní podmínky řízení
11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Úvodem nutno připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytkla nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení §642 odst. 1 o. z., přičemž argumentovala tím, že ač obecné soudy vyloučily možnost obecné právní úpravy představované ustanovením §457 o. z., přesto pravidlo v něm obsažené na danou věc použily, v důsledku čehož jejich odůvodnění "postrádá smysl". Z tohoto důvodu má jít z jejich strany o "interpretační svévoli". Jak patrno z příslušného soudního spisu, stěžovatelka zde pouze zopakovala svůj argument, který již uplatnila v dovolání (v jeho části V) a se kterým se Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení náležitě vypořádal, když stěžovatelce vysvětlil, proč jí předestřený právní názor (o vzájemné nepodmíněnosti plnění účastníků smlouvy) nelze považovat z věcného hlediska za správný. Uvedla-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že se Nejvyšší soud dopustil "interpretační libovůle", Ústavnímu soudu není zřejmé, o jakou tzv. kvalifikovanou vadu v oblasti interpretace a aplikace tzv. podústavního práva [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)] by mohlo jít, zvláště pak za situace, kdy stěžovatelka na důvody, které uvedl Nejvyšší soud, prakticky nereagovala, přičemž námitka, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly tzv. podústavní právo nesprávně, bez dalšího opodstatněnost ústavní stížnosti zásadně založit nemůže, protože posuzování její důvodnosti Ústavnímu soudu vůbec nepřísluší (viz výše).
15. Dále stěžovatelka namítla, že městský soud se nezabýval důkazy, které navrhla provést v odvolacím řízení. Ústavní soud připomíná, že mezi ústavně relevantní vady tzv. důkazního řízení [srov. např. usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)] patří i případy "opomenutých důkazů", jež nastanou mj. tehdy, pokud účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, načež soud tento návrh bez adekvátního zdůvodnění zamítne nebo jej zcela opomene. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že v odvolání (část V) na podporu svých tvrzení o podjatosti znalce "založila" coby důkazy dokumenty ČKA, z nichž mělo plynout, že znalec byl členem představenstva ČKA, a také v době, kdy byl členem redakční rady Bulletinu ČKA, bylo ve zkrácené podobě otištěno stanovisko ČKA k předmětu řízení. Tyto dokumenty jsou součástí spisu, přičemž na jednání městského soudu dne 15. 1. 2014 stěžovatelka uvedla pouze, že "setrvává na provedení důkazů znaleckými posudky, které ve věci předložila", z čehož nelze usuzovat, že na provedení těchto důkazů skutečně trvala, nehledě na to, že z těchto "důkazů" plynou skutečnosti, které nikdo nerozporoval, protože jsou obecně známy, přičemž městský soud, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku, považoval za zjevně nevýznamné (viz "v projednávané věci důvody či zájmy, pro něž měl pochybnost o nepodjatosti znalce ak. arch. Sapáka, neshledal"), a ani Ústavní soud neshledal, že by celou situaci (míněno společné členství znalce a vedlejšího účastníka v ČKA) nějak významně měnil fakt, že znalec byl členem předsednictva ČKA nebo že se mohl seznámit s danou kauzou prostřednictvím Bulletinu ČKA, neboť touto formou tak mohl učinit každý, kdo v daném oboru působí. K námitce, že soudy nižších stupňů vadně posoudily otázku (ne)podjatosti znalce vzhledem ke členství jeho i vedlejšího účastníka v ČKA, Ústavní soud zcela odkazuje na jejich závěry s tím, že se již touto námitkou zabývaly a vypořádaly, a to takovým způsobem, který (přinejmenším) nelze označit za "extrémní"; stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 35/03 přitom není případný, neboť v souzené věci neexistoval mezi účastníkem a znalcem pracovněprávní či jemu podobný vztah.
16. Stěžovatelka dále uvedla, že navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem znalců Bukovského a Bedrníčka, a také výslechem těchto osob (v pozici znalců či svědků). U této námitky nemůže jít o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť obvodní soud na jednání dne 24. 4. 2013 návrhu na provedení mj. uvedených důkazů nevyhověl, když dokazování ukončil (č. l. 681-2 soudního spisu), a v odůvodnění napadeného rozsudku svůj postup zdůvodnil, vycházeje z toho, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, a tudíž dalšího dokazování není třeba, a to včetně dokazování revizním znaleckým posudkem, jehož potřebu vypracování stěžovatelka s ohledem na závěry výše uvedených znalců odůvodňovala (str. 8 a 9 rozsudku). Znovu se daným návrhem zabýval městský soud, a i on zdůvodnil, proč mu nevyhověl (viz str. 7 a 8 rozsudku), a tudíž stěžovatelčino tvrzení o tom, že by provedení těchto důkazů bylo bez odůvodnění zamítnuto, neodpovídá skutečnosti (byť nutno po formální stránce městskému soudu vytknout, že u jednání dne 15. 1. 2014 o důkazních návrzích výslovně nerozhodl). Na důvody, které tento soud předestřel, stěžovatelka v ústavní stížnosti přiléhavě nereagovala. Uvedla totiž, že znalecký posudek nemohl mít doložku podle §127a o. s. ř., přičemž poukázala v podstatě na to, že důraz je třeba klást na odbornost těchto znalců, ovšem městský soud argumentoval tím, že "jmenovaní znalci nevycházeli ze shodných nálezových materiálů a neměli ani shodný znalecký úkol". Jinak řečeno, městský soud shledal, že daný důkaz (navíc) není s to potvrdit stěžovatelkou tvrzenou skutečnost (o nesprávných odborných závěrech znalce), což je (rovněž) z hlediska ústavnosti akceptovatelný "typový" důvod zamítnutí důkazního návrhu [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)], přičemž tento svůj závěr opřel o konkrétní skutečnosti, jež stěžovatelka navíc ani nezpochybnila. Ústavní stížnost v tomto bodě tudíž představuje jen vyjádření nesouhlasu s odůvodněným závěrem městského soudu, což její opodstatněnost není s to založit.
17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila rovněž odbornou způsobilost znalce, pokud jde o posouzení ceny díla a vynaložených nákladů, ovšem i v tomto ohledu jde o opakování námitky uplatněné v řízení před městským soudem, s níž se tento soud vypořádal (viz str. 10), přičemž Ústavní soud ani na tomto závěru nic "extrémního" nespatřuje. Zpochybňuje-li stěžovatelka správnost znaleckých závěrů poukazem na rozdílné částky dle posudku z roku 2007 a jeho "dopracování" z roku 2010 (obvyklé ceny díla), daný rozdíl je dán tím, že v prvním případě znalec vycházel toliko z odhadu ceny stavby s ohledem na objem zastavěného prostoru, aniž by přitom zohlednil značnou složitost stavby, ve druhém případě pak ze skutečné ceny stavby, přičemž Ústavnímu soudu z ústavní stížnosti, a ani jinak není zřejmé, z jakého důvodu by znalcem posléze použitá metoda stanovení "obvyklé ceny" měla být vadná, resp. méně přesná, než ta podle posudku z roku 2007, naopak se jeví jako logické znalcovo vysvětlení, že "skutečná cena stavby je relevantním a jediným správným východiskem, protože náročnost projektu je s nimi v přímé úměře" (viz str. 14 znaleckého posudku z roku 2010). Namítla-li stěžovatelka, že odlišné výpočty zahrnují i technologickou část projektové dokumentace, kterou ovšem vedlejší účastník neprovedl, Ústavní soud musí předeslat, že i když jde po skutkové stránce o věc (i danou otázku) poměrně složitou, v ústavní stížnosti chybí k této námitce bližší argumentace, např. reakce na vyjádření znalce k této otázce. Ústavní soud tak může jen konstatovat, že ze soudního spisu plyne, že znalci byla tato skutečnost známa (viz str. 11 posudku z roku 2010, kde se uvádí, že stále spornou ... je věc neposkytnuté součinnosti v oblasti technologie... Tato neposkytnutá součinnost skutečně mohla být příčinou nemožnosti dokončit projekt do úplného závěru."), nicméně není zcela zřejmé, zda znalec i v případě znaleckého posudku z roku 2010 zohlednil (odečetl) cenu za projekt technologie (viz jednání u obvodního soudu dne 2. 9. 2011, č. l. 571 soudního spisu). Zřejmě tomu tak bylo, ovšem i kdyby to neučinil, nemohlo by toto případné pochybení mít na výsledek řízení vliv, neboť "obvyklá cena" předmětného díla by i po jejím eventuálním snížení o částku 310 000 Kč (viz str. 18 znaleckého posudku z roku 2007), třeba i adekvátně navýšenou v závislosti na ceně stavby (viz výslech znalce na č. l. 571), přesahovala zálohy uhrazené vedlejšímu účastníkovi.
18. Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným znaleckým posudkem upozornila na to, že předmětem znaleckého posouzení byla prováděcí projektová dokumentace vyžádaná od vedlejšího účastníka, nikoliv tedy ve stavu ke dni odstoupení od smlouvy, který byl rozhodující, a vyslovila názor, že vedlejší účastník ji "zřejmě" dokončil a zbavil vad. Současně odmítla, že by neposkytla znalci potřebnou součinnost. V tomto bodě jde o otázku, které byla v soudním řízení věnována dostatečná pozornost. Především možno poukázat na protokol z jednání u obvodního soudu dne 23. 5. 2008, kde znalec uvedl, že mu stěžovatelka dokumentaci nenabídla, že o autenticitě dokumentace předložené vedlejším účastníkem neměl pochybnosti a že to, jaká část díla byla provedena ke dni odstoupení od smlouvy, mu nebylo uloženo posuzovat (č. l. 352, 354). V závěru tohoto jednání stěžovatelka uvedla, že znalec posuzoval jiný projekt (míněno v jiné fázi "dokončenosti"), než který dal znalci k dispozici vedlejší účastník, a navrhla doplnění znaleckého posudku s tím, že předloží "svou dokumentaci" do 14 dnů. To však pod různými záminkami neučinila (viz č. l. 363, 393, 397), teprve později došlo k předložení této dokumentace, načež účastníci navrhli, aby (s ohledem na ni) znalec doplnil svůj znalecký posudek (č. l. 476). Soud pak znalci uložil porovnat dokumentaci předloženou každou ze stran (č. l. 487) a znalec se k této otázce vyjádřil na str. 11 až 14 doplněného znaleckého posudku tak, že (ve stručnosti řečeno) žádné rozdíly, jež by mohly mít nějakou relevanci, nezjistil (č. l. 487 a násl.). Stěžovatelčin předpoklad se tedy v soudním řízení nepotvrdil, a pokud jej stěžovatelka bez dalšího zopakovala v ústavní stížnosti, Ústavní soud nemá, co by k tomu ze svého pohledu mohl dodat.
19. Otázkou (stěžovatelkou namítaného) promlčení nároku vedlejšího účastníka se Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nemohl zabývat. Stěžovatelka tuto námitku uplatnila v dovolání, ovšem procesně nekorektním způsobem, neboť nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), a proto se jí dovolací soud nemohl věcně zabývat (a v této části dovolání pro vady odmítl). Pokud stěžovatelka namítla průtahy v soudním řízení, tato námitka by mohla být v případě již skončeného soudního řízení považována za relevantní jen za předpokladu, že by mohla mít nějaký vliv na výsledek řízení, a případná kasace napadeného rozhodnutí ze strany Ústavního soudu by (tak) mohla vést k nápravě vzniklé vady. Nic takového však z ústavní stížnosti či z okolností případu neplyne.
20. Stěžovatelka dále tvrdila, že obvodní soud porušil ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. tím, že jí nesdělil obsah přednesů a provedených důkazů. V tomto ohledu stěžovatelka jen zopakovala svou námitku uplatněnou v odvolání, na niž odvolací soud adekvátně reagoval. Z protokolu o jednání dne 24. 4. 2013 přitom plyne, že obvodní soud "předestřel předmětný spor", sdělil svůj právní názor a účastníky poučil ve smyslu §119a o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétní podobu postupu obvodního soudu ani svou představu o tom, jak by měl "správný" postup vypadat, blíže nespecifikovala, a především neuvedla, jaké konkrétní důsledky byly s tímto údajným pochybením spojeny (míněno z hlediska její procesní pozice). Ústavní soud proto může jen obecně podotknout, že rozsah dané povinnosti je třeba posuzovat právě s ohledem na konkrétní okolnosti, přičemž nelze "automaticky" vycházet z povinnosti soudu znovu provádět všechny důkazy či informovat účastníky o každém jednotlivém přednesu (či důkazu).
21. V případě rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka namítla, že všechny otázky, které vznesla v dovolání, splňovaly "kritéria projednatelnosti", uvedený soud však projednal pouze jednu z nich. Jak patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, dovolací soud dostatečně své závěry odůvodnil, a protože stěžovatelka pouze tvrdí, že jsou nesprávné, aniž by vysvětlila, z jakého důvodu, nutno i v této části považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněný návrh.
22. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu