ECLI:CZ:US:2016:3.US.2932.16.1
sp. zn. III. ÚS 2932/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. P., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. srpna 2016 č. j. 36 Co 274/2016-189, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 5. 2016 č. j. 31 Nc 48001/2015-94 byla nezletilá dcera stěžovatelky svěřena do pěstounské péče A. C. (pozn. u nezletilé není otec uveden). K návrhu Městského úřadu Frýdlant nařídil okresní soud usnesením ze dne 6. 6. 2016 č. j. 31 Nc 48001/2015-108 (tj. před nabytím právní moci rozsudku ze dne 12. 5. 2016) předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce povinnost předat její nezletilou dceru do péče A. C. K odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 8. 2016 č. j. 36 Co 274/2016-189 tak, že usnesení okresního soudu potvrdil (toliko korigoval uvedení data narození nezletilé).
II.
Argumentace stěžovatelky
2. Ústavní stížností ze dne 29. 8. 2016 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu z důvodu porušení jejích práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatelka namítla, že soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištění a dospěly k nesprávným právním závěrům; soudy nedbaly principu proporcionality a zájmů nezletilé.
4. Podle stěžovatelky nenastala situace podle §953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a §452 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, tedy že by se nezletilá ocitla v nedostatku péče, nebo že by o nezletilou nebyla stěžovatelka schopna řádně pečovat. Naopak je plně schopna o nezletilou pečovat a podle zpráv Městského úřadu Frýdlant o provedených kontrolách v minulosti byla vždy domácnost stěžovatelky v pořádku; k péči stěžovatelky o nezletilou nebyly žádné konkrétní výhrady, a to ani ze strany ošetřujícího lékaře MUDr. Ferlese a znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Petry Kordové.
5. Podle stěžovatelky soudy vycházely z neověřených tvrzení o tom, že nechala nezletilou doma samotnou; takové jednání však nebylo konkrétně zjištěno a nejsou pro ně ani žádné důkazy. Soudy vycházely dále z tvrzení, že stěžovatelka nenastoupila léčbu závislosti na omamných a psychotropních látkách, avšak stěžovatelka projevila výslovně ochotu docházet na pravidelné kontroly a prohlídky, přičemž doložila potvrzení z "K-centra" ze dne 16. 6. 2016 o negativním výsledku testu na přítomnost metamfetaminu v jejím těle; to vyvrací dle stěžovatelky závěr soudů, že nezahájila léčení své závislosti. Stěžovatelka se ohradila dále proti tomu, že jí soudy přiřkly v neprospěch, že v domácnosti ubytovala svého bratra trestně stíhaného pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Uvedla, že trestní stíhání jejího bratra není skončeno a podezření se tedy zatím nepotvrdilo, platí zde zásada presumpce neviny, její bratr byl propuštěn z vazby pro závažná procesní pochybení soudu v trestním řízení; její bratr je navíc neustále pod dohledem Policie České republiky a nedovolil by si zneužít jejího pohostinství v neprospěch nezletilé. V případě trestního stíhání jejího bratra, stejně jako v případě trestního stíhání jí samotné (pozn. z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá zjištění, že stěžovatelka je trestně stíhána pro nedovolenou výrobu a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy), je třeba vycházet ze zásady presumpce neviny.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, resp. zda nepředstavuje takový excesivní zásah do základních práv a svobod, jenž si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59), a usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 975/13 a ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1227/13].
10. Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu krajského soudu při vydání napadeného usnesení.
11. Krajský soud byl ve věci příslušný (to stěžovatelka ani nezpochybňuje), a rozhodnutí krajského soudu o potvrzení usnesení okresního soudu o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení shrnul obsah předchozího usnesení okresního soudu a zrekapituloval skutečnosti, které vyplývají ze spisu okresního soudu (zprávy Policie České republiky, listiny získané z trestních spisů - včetně znaleckých posudků, vyjádření samotné stěžovatelky, zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí ad.); z těchto podkladů vycházel okresní soud a poté i krajský soud při svém rozhodování. Rozhodné skutečnosti přitom soudy považovaly za dostatečně osvědčené; tomuto závěru nelze ani ze strany Ústavního soudu nic vytknout. Okresní a krajský soud shodně uzavřely, že péče o nezletilou je ohrožena, nezletilá se nachází v rizikovém prostředí, neboť stěžovatelka trpí závislostí a neřídí se doporučeními znalců podstoupit protitoxikomanickou léčbu (ze znaleckého posudku přitom vyplývá možná souvislost mezi pokročilou drogovou závislostí a neplněním rodičovských povinností), navíc stěžovatelka přijala do domácnosti a poskytla bydlení svému bratru trestně stíhanému v souvislosti s omamnými a psychotropními látkami, o němž se sama vyjádřila jako o původci jejích potíží s drogami. Dané odůvodnění předběžného opatření považuje Ústavní soud za dostatečné a srozumitelné, mající podklad ve skutečnostech soudy zjišťovaných.
12. Krajský soud rovněž připomněl, že nemůže při přezkumu v dané věci přihlížet k novým tvrzením a důkazům stěžovatelky. V této souvislosti je třeba pak i vidět a hodnotit argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti, dle které předložila soudům potvrzení o výsledcích jednoho testu ze dne 16. 6. 2016; okresní soud vydal své usnesení již dne 6. 6. 2016. Ve vztahu k dané argumentaci stěžovatelky pak nelze odhlédnout ani od rozdílu mezi podstoupením léčby závislosti a jednou návštěvou určitého pracoviště za účelem provedení testu na přítomnost určité látky v organismu člověka. Okresní soud a krajský soud se rovněž správně zabývaly i otázkou subsidiarity jimi nařízeného opatření (hodnotily, zda by dohled ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebyl dostačující), a posuzovaly také vhodnost osoby A. C. k péči o nezletilou (proti této osobě ani stěžovatelka ničeho nenamítá).
13. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu