ECLI:CZ:US:2016:3.US.301.16.1
sp. zn. III. ÚS 301/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Bc. Denisou Markovou, advokátkou, sídlem J. Š. Baara 1625/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015 č. j. 5 Tdo 1154/2015-28, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2015 č. j. 3 To 180/2015-897, a proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. ledna 2015 č. j. 1 T 185/2013-860, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, když v daném řízení byla uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl jí vyměřen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu dvou let.
2. Z napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že trestná činnost, pro kterou byla stěžovatelka odsouzena, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že jako zaměstnankyně společnosti Prefa Hubenov s. r. o., s pracovním zařazením fakturantka a skladová účetní prováděla úmyslné zásahy do síťové verze účetního počítačového programu POHODA tak, že měnila v již zaúčtovaných daňových pokladních dokladech a fakturách datum jejich vystavení a datum platby či splatnosti, kdy tím, že zaplacené faktury vykazovala jako dosud neuhrazené, zastírala skutečný stav pokladny a znemožnila tak odhalit průběžně narůstající manko, které ke dni 11. 7. 2011 činilo částku 329 786,00 Kč.
II. Vznesená argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka zpochybňuje ve věci provedené dokazování. Tvrdí, že do účetního programu měli přístup, a mohli v něm činit změny, nejen obžalovaná, ale též Ing. Zdeněk Pavliš, Iveta Bazsó a Marta Nováková, a tudíž každá z těchto osob mohla být potenciálním podezřelým v dané trestní věci. Skutečnost, že protiprávního jednání se dopustila obžalovaná, dovozuje soud prvého stupně ze skutečnosti, že přístupové heslo, pod kterým měly být činěny změny v účetním systému, bylo známo výhradně obžalované, za další pak z evidence docházky zaměstnanců a v neposlední řadě z pracovního zařazení obžalované a znalosti pracovní náplně. Stěžovatelka však od samého počátku řízení poukazovala na to, že její přístupové heslo, pod kterým měly být nezákonné zásahy v programu POHODA prováděny, znaly obě účetní, jakož i Ing. Pavliš. K prokázání skutečnosti, že tzv. počáteční hesla představovala jejich křestní jména, navrhovala vyhotovení znaleckého posudku. Soud se však spokojil pouze s odpovědí společnosti STORMWARE s.r.o., že takovéto zjištění nelze opatřit. Ta se přitom nezakládá na pravdě, neboť potřebné informace bylo možné dle sdělení znalce z oboru informační technologie zjistit ze záloh účetního programu. Odůvodnění neprovedení tohoto důkazního návrhu nutno považovat za nedostatečné. Samotná evidence docházky pak není spolehlivým podkladem ke zjištění přítomnosti zaměstnanců na pracovišti. Soudy se dále dostatečně nezabývaly otázkou věrohodnosti ve věci slyšených svědků, když obsahy jejich výpovědí mohly být ovlivněny např. z důvodu zájmu svědků na udržení si svého zaměstnání či dokonce k zastření vlastního protiprávního jednání.
4. Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
6. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
8. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené.
9. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
10. Stěžovatelčina argumentace má charakter opakování obhajoby v trestním řízení, které se ovšem obecné soudy věnovaly a řádně se s ní vypořádaly. Stěžovatelka uvádí, že zásahy do elektronického účetnictví mohl provést i někdo jiný, nicméně z pohledu ústavního přezkumu je rozhodující, že soudy v tomto směru vycházely ze zcela konkrétních svědectví a dalších důkazů. Pokud na jejich základě stěžovatelčino tvrzení považovaly za vyvrácené, Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že není jeho úlohou, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.
11. Na uvedeném ničeho nemění ani fakt, že obecné soudy nevyhověly určitému stěžovatelkou navrhovanému důkazu; Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, dostatečně a přesvědčivě vyložily (srovnej zejména str. 6 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích). Ústavní soud neshledává jejich závěry o nadbytečnosti dalšího dokazování jakkoliv nepřiléhavými, když možno naopak konstatovat, že ve věci bylo provedeno relativně rozsáhlé dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti.
12. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Tyto soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelky a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu