ECLI:CZ:US:2016:3.US.3014.16.1
sp. zn. III. ÚS 3014/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Marie Zuzaňákové, zastoupené JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem, sídlem Slezské nám. 14, Bílovec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2016 č. j. 32 Cdo 171/2016-301, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. června 2015 č. j. 8 Cmo 101/2015-269, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a společnosti Adast Systems, a. s., sídlem Adamov 496, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví konkretizovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), a návrh odůvodnila tvrzeným zásahem do práva na spravedlivý soudní proces, jakož i správné a úplné hodnocení důkazů.
2. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 5 Cm 104/2009 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jí částku 206 882 Kč, jako cenu za zpracování projektové dokumentace. Po provedeném dokazování vydal krajský soud dne 3. 9. 2012 rozsudek č. j. 5 Cm 104/2009-153, kterým stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s příslušenstvím, a dále rozhodl o její povinnosti nahradit náklady řízení. V odůvodnění nejprve obsáhle rekapituloval obsah provedených důkazů (včetně citací ze svědeckých výpovědí) a dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Vzal za prokázané, že mezi účastníky vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o díle podle §536 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to postupnými právními úkony stěžovatelky v zastoupení jejím manželem a právními úkony vedlejší účastnice, a že vedlejší účastnice závazek splnila, stěžovatelce projektovou dokumentaci předala, avšak cenu díla ve stanovené lhůtě splatnosti nezaplatila.
3. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním pro údajné nesprávné vyhodnocení provedených důkazů a nesprávný právní názor. Zejména zdůraznila nedostatek její pasivní legitimace, neboť ona nikdy v žádném vztahu s vedlejší účastnicí nebyla, účastníkem řízení měl být její manžel, který se cítí být ve vztahu s vedlejší účastnicí. Dále zpochybnila možnost realizace stavby podle dodaného projektu. Vrchní soud usnesením ze dne 22. 10. 2013 č. j. 8 Cmo 184/2013-193 rozsudek krajského soudu zrušil po zjištění, že soud prvního stupně nedostatečně posoudil splnění povinností vedlejší účastnice podle §551 a 552 obchodního zákoníku. Poté krajský soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2014 č. j. 5 Cm 104/2009-218 žalobu zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastnici právo na zaplacení ceny díla nevzniklo.
4. Oba účastníci podali proti rozsudku krajského soudu odvolání (stěžovatelka toliko do výroku o nákladech řízení); vrchní soud dospěl po přezkumu napadeného rozhodnutí i průběhu řízení a zopakování části dokazování k závěru, že odvolání vedlejší účastnice proti meritu je důvodné, a proto rozsudkem ze dne 3. 6. 2015 č. j. 8 Cmo 101/2015-269 žalobě vyhověl. Z odůvodnění se, mimo jiné, podává, že vedlejší účastnice svoji povinnost upozornit stěžovatelku, jako objednatelku, na nevhodnost jejích pokynů splnila.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, protože měla za to, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 6. 2016 č. j. 32 Cdo 171/2016-301 dovolání odmítl jako nepřípustné, protože trpí vadou, neboť stěžovatelka v něm neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž ani nevymezila ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, po rekapitulaci průběhu řízení, vytýká vrchnímu soudu překvapivost jeho rozsudku a namítá, že rozhodný důkaz o splnění povinnosti vedlejší účastnice (e-mailová zpráva) byl zcela nesprávně vyhodnocen a takovéto hodnocení považuje za porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť tímto byla zásadně poškozena. Uložení povinnosti uhradit odměnu za zhotovení neproveditelného díla považuje za neobvyklé, a v jistých souvislostech v rozporu s dobrými mravy. K ústavní stížnosti přiložila stěžovatelka i usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího dovolání.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka v petitu své ústavní stížnosti výslovně navrhla toliko zrušení rozsudku vrchního soudu, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání se nevymezuje, argumentuje výlučně proti napadenému rozsudku vrchního soudu. Protože se však její námitky týkají v širším smyslu i usnesení dovolacího soudu (stěžovatelka však pouze uvedla, že její dovolání bylo odmítnuto a že usnesení jí bylo doručeno dne 14. 7. 2016, aniž by vůči usnesení Nejvyššího soudu cokoli namítla), které je v ústavní stížnosti rovněž zmíněno, bylo namístě považovat její ústavní stížnost za obsahově směřující i proti němu [srov. nález ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109), bod 9., dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 56567/00 Bulena proti České republice].
9. S ohledem na předmět řízení a s přihlédnutím k tomu, že k ústavní stížnosti stěžovatelka přiložila i v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu (což Ústavní soud vyhodnotil v její prospěch), rozdělil Ústavní soud problematiku přípustnosti ústavní stížnosti do dvou úrovní, a to ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu (bod 10.) a ve vztahu k rozsudku vrchního soudu (body 11. a 12.).
10. Jak vyplývá ze spisu krajského soudu, stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku vrchního soudu (č. l. 283 - 284), avšak v jeho obsahu evidentně absentuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (bod 8.) ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání plyne, že její podání trpí vadami, pro které ho Nejvyšší soud důvodně odmítl.
11. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro vady má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku vrchního soudu.
12. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost směřující proti rozsudku vrchního soudu považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu