ECLI:CZ:US:2016:3.US.3064.16.1
sp. zn. III. ÚS 3064/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Spalovna Praha-Vysočany, a. s., se sídlem Ostrovského 253/3, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014 č. j. 15 Co 306/2014-50 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. 28 Cdo 3245/2015-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení existence práva nájmu.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti Hlavnímu městu Praha (dále jen "žalovaná") domáhala určení, že je nájemcem konkrétně označených pozemků v katastrálním území Vysočany a že je oprávněna tyto pozemky užívat na základě dohody o užívání pozemků, kterou uzavřela dne 5. 1. 1994 s Fakultní nemocnicí 2 s fakultní poliklinikou (tehdejší organizační složkou státu). Obvodní soud pro Prahu 9 po provedeném dokazování žalobu zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 21. 11. 2013 č. j. 98 C 185/2013-28. Konstatoval, že žalovaná se stala vlastníkem předmětných pozemků ex lege ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, takže po tomto dni již stát nemohl ohledně předmětných pozemků platně uzavřít žádnou smlouvu. Na tomto závěru nic nemění ani zjištění, že k zápisu vlastnictví žalované k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí na základě souhlasného prohlášení žalované a příslušné organizační složky státu došlo až výrazně později (dne 27. 11. 2009, pozn. ÚS: podle vyjádření stěžovatelky se tak stalo dne 27. 11. 2006). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. I podle jeho závěrů neměla stěžovatelka naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř., neboť jí nesvědčilo právo nájmu ani jiné vymožitelné právo k předmětným nemovitostem. Odvolací soud potvrdil, že žalovaná splňovala podmínky restituce vlastnictví předmětných pozemků ke dni 24. 5. 1991, tudíž dohoda stěžovatelky o jejich nájmu byla uzavřena s někým, kdo ji nebyl oprávněn uzavřít. K námitce o překročení jednoroční lhůty stanovené zákonem obcím pro podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí odvolací soud uvedl, že podle ustálené judikatury šlo o lhůtu pořádkovou a její nedodržení nemělo za následek, že by k přechodu vlastnictví na obec nedošlo.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Vyložil, že stěžovatelkou formulovaná otázka ("zda v dobré víře nabytá práva vykonávaná po dobu dvanáct let bez dalšího zanikají okamžikem, kdy si obec vzpomene, že před patnácti lety se ze zákona stala vlastníkem pozemku, a podá návrh na zápis svého práva do katastru nemovitostí"), která podle jejího názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť stěžovatelce z důvodů uvedených v rozsudku odvolacího soudu právo užívání předmětných pozemků na základě označené dohody nevzniklo, byť mohla být až do doby, než byl ve prospěch žalované proveden zápis jejího vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí, v dobré víře, že je užívá po právu. K dalším námitkám stěžovatelky Nejvyšší soud odkázal na novelizaci ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 173/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, jímž byla stanovena nejzazší lhůta, do kdy je obec povinna podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu, a současně jím byla stanovena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát k 1. 4. 2013, pokud tak obec neučiní. Podle dovolacího soudu právě tímto zákonodárce současně vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené jednoroční lhůty.
V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala skutkové okolnosti případu a rekapitulovala průběh dosavadního řízení a jeho výsledky. Poté namítla, že Městský soud v Praze se nedostatečně zabýval otázkou dobré víry stěžovatelky o užívání předmětných pozemků s možností jejich budoucího odkupu (k naplnění účelu privatizace tehdejšího státního podniku ČEZ) a neposkytl jí v tomto směru žádnou ochranu. Soud se též nevypořádal s kolizí dvou chráněných zájmů, a to dobré víry stěžovatelky a jejího legitimního očekávání se zájmem na ochraně vlastnického práva žalované k pozemkům, o jejichž vlastnictví neprojevila po dobu patnácti let žádný zájem, a která svoje vlastnické právo zneužívá tím, že se žalobami domáhá po subjektech užívajících předmětné pozemky zaplacení milionových částek z titulu bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K naplnění formálních požadavků pro projednání ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že v petitu ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně nenapadla poslední rozhodnutí ve věci, jímž bylo usnesení Nejvyššího soudu. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka odvozuje zachování lhůty k podání ústavní stížnosti právě od doručení usnesení Nejvyššího soudu, které přiložila k ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud vztáhl ústavně právní přezkum i na rozhodnutí Nejvyššího soudu - rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva stěžovatelky - aniž by považoval za nezbytné vyzývat ji k doplnění petitu.
K věci samé Ústavní soud uvádí, že otázkou, zda stát může nabýt vydržením vlastnictví k majetku, který dříve zákonem převedl na obce v rámci restitucí, resp. oprávněností dobré víry státu k historickému majetku obce, byť s ním z různých důvodů i nadále fakticky nakládal, se Ústavní soud již zabýval. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2876/12 ze dne 13. 11. 2013 (N 187/71 SbNU 239) vyložil, že "zákonným předpokladem vydržení jakožto originárního způsobu nabytí vlastnictví k věci je vedle uplynutí vydržecí doby i oprávněnost držby. Držba je oprávněná, pokud je držitel v dobré víře, že mu věc patří. Existence dobré víry se posuzuje objektivně; jde o to, zda držitel neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří někomu jinému. Vlastnictví k tzv. historickému majetku přešlo na obce účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy na základě aktu, jehož autorem je stát. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále fakticky nakládal. Správnost tohoto výkladu potvrzuje i pozdější postup zákonodárce. Ten zákonem č. 173/2012 Sb., s účinností od 29. 6. 2012, novelizoval ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis vlastnického práva, a současně se stanoví, že uplynutím tohoto termínu přechází majetek do vlastnictví státu. Tím sám zákonodárce vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty".
Shora uvedené závěry Ústavní soud zopakoval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1962/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 80/73 SbNU 407), ve kterém dodal, že "výklad in favorem restitutionis se uplatní s ohledem na to, že to byl právě stát, který již jednou obcím
vlastnictví odňal a citovaným zákonem sledoval účel nápravy této historické křivdy, přičemž současně nesl a nese odpovědnost za vedení evidence věcných práv k nemovitostem, a byl to stát, který až v §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., jednoznačně stanovil, že teprve marným uplynutím lhůty (pro podání návrhu na zápis vlastnického práva obcí nejpozději do 31. března 2013) přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovýto sankční důsledek z původní formulace §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012, dovozovat nelze".
Ze shora uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí obecných soudů učiněná v projednávané věci korespondují se závěry prezentovanými v nálezové judikatuře Ústavního soudu, jsou s nimi zcela v souladu a není žádný důvod, aby se od nich Ústavní soud ve stěžovatelčině věci jakkoliv odchyloval. Stát (resp. jeho tehdejší organizační složka - Fakultní nemocnice 2 s fakultní poliklinikou) neměl po 24. 5. 1991 oprávnění zcizovat nebo jakkoliv zatěžovat nemovitosti, jež k tomuto datu ze zákona přešly do majetku žalované, na čemž nemohla ničeho změnit ani její dlouhodobá pasivita, když včas neuvedla do souladu stav právní se stavem faktickým. Závěr obecných soudů, že stěžovatelce právo užívání předmětných pozemků nevzniklo, a tudíž neosvědčila naléhavý právní zájem na jeho určení, Ústavní soud respektoval.
K tvrzenému porušení legitimního očekávání budoucího vlastnictví konkrétních majetkových hodnot Ústavní soud uvádí, že o něm lze hovořit jen tehdy, kdy jde prima facie o nesporný hmotný zájem, opírající se o nezpochybněný titul. Takový titul však stěžovatelce nesvědčil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu