ECLI:CZ:US:2016:3.US.3096.16.1
sp. zn. III. ÚS 3096/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Technické služby města Úpice, sídlem Plickova 842, Úpice, zastoupené JUDr. Lukášem Havlem, advokátem, sídlem Libušinka 180, Trutnov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2016 č. j. 24 Co 201/2016-215, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2016 č. j. 24 Co 201/2016-224, a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. února 2016 č. j. 7 C 166/2014-175, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Pavla Žižky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že rozsudkem ze dne 12. února 2016 č. j. 7 C 166/2014-175 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 5 476 Kč s úrokem z prodlení (výrok I). Co do částky 19 376 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II) a výrokem III a IV bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") přitom vyšel ze zjištění, že žalobce dne 7. 6. 2013 zaparkoval své vozidlo Ford Mustang v místě svého bydliště ve X. a následně došlo v dopoledních hodinách k poškození laku tohoto vozidla zaměstnanci stěžovatelky při pravidelném sekání trávy křovinořezem. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013. Uzavřel, že stěžovatelka odpovídá žalobci za škodu způsobenou provozní činností spočívající v sekání trávy podle §420a naposledy citovaného zákona. Žalobce v řízení prokázal výši škody, jednání stěžovatelky a příčinnou souvislost mezi nimi co do částky 16 500 Kč, odpovídající přelakování poškozených pravých dveří, pravého předního nárazníku, předního spoileru, levého předního nárazníku (z níž 11 024 Kč již žalobci zaplatila pojišťovna). Žalobě proto soud vyhověl jen v rozsahu zbývajících 5 476 Kč a ve zbytku ji zamítl, neboť žalobce neprokázal, že by při setkání došlo i k poškození zadního nárazníku, pravého zadního blatníku a přední kapoty.
3. K odvolání stěžovatelky i žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 29. června 2016 č. j. 24 Co 201/2016-215, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2016 č.j. 24 Co 201/2016-224 potvrdil prvostupňový rozsudek v jeho výroku I a změnil jej ve výroku II tak, že stěžovatelka je povinna žalobci zaplatit částku 19 376 Kč s úrokem z prodlení. Výrokem II až IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se přitom plně ztotožnil se závěrem nalézacího soudu v tom, že k poškození laku vozidla žalobce došlo při sekání trávy křovinořezem zaměstnanci stěžovatelky, a to navzdory použití ochranné plachty, která byla použita nesprávně. Krajský soud pak v této souvislosti ale změnil výrok II rozsudku nalézacího soudu (srov. shora). Trávník totiž vozidlo obklopoval do písmene "L", a proto bylo možné, aby sekáním došlo k poškození více stran vozidla, jak v obžalobě tvrzeno.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že nebylo respektováno rovné postavení účastníků řízení. Soudy totiž provedly řadu důkazů, ale přitom přihlédly jen k některým z nich a jen ty učinily předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco ostatní důkazy - zejména znalecký posudek Ing. Málka - dostatečně předmětem svého zkoumání neučinily. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, že krajský soud bez toho, aniž by prováděl další dokazování, změnil rozhodnutí okresního soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně. Důkazy ovšem nebyly v rozporu se zásadami ústnosti a přímosti krajským soudem opakovány, i když z nich byly čerpány jiné skutkové závěry, než učinil nalézací soud.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelních částkách, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
8. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
9. V nyní projednávané věci je spor veden o částku 24 852 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce až na výjimky ani neumožňuje podat dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/14 ze dne 8. 1. 2015, kde Ústavní soud považoval za bagatelní částku 32 700 Kč i s ohledem na to, že byla předmětem sporu mezi podnikateli), je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelce ústavním pořádkem.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu