ECLI:CZ:US:2016:3.US.3110.16.1
sp. zn. III. ÚS 3110/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skřížaly, zastoupeného Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem, sídlem 28. října 3117/61, Ostrava - Moravská Ostrava, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 25. července 2016 č. j. 1 KZN 3279/2016-11, usnesení Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 19. května 2016 č. j. 2 ZN 4144/2016-12 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Karviná, Obvodního oddělení Policie ČR ze dne 13. dubna 2016 č. j. KRPT-22643-31/TČ-2016-070317, za účasti Krajského státní zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Karviné a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Karviná, Obvodního oddělení Policie ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Karviná, Obvodního oddělení Policie ČR (dále jen "policejní orgán"), byla odložena trestní věc, v níž stěžovatel vystupoval jako poškozený, a jejímž předmětem bylo jednání, jímž měl neznámý pachatel poškodit minimálně dlažbu a pohon elektrické brány u nemovitosti, jejíž je stěžovatel spoluvlastníkem. Policejní orgán dospěl po provedení některých důkazů k závěru, že v dané věci nejde o podezření z přečinu a není namístě věc vyřídit jinak. Přitom byly ve věci zjištěny následující důležité okolnosti. Uvedená nemovitost, která byla ve spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bratra, měla být z rozhodnutí soudu prodána a výtěžek rozdělen mezi oba spoluvlastníky. Poškozené, resp. odcizené věci byly pořízeny za prostředky bratra stěžovatele. Odstraněním těchto věcí však došlo ke snížení hodnoty nemovitosti pro účely dražby. Dle vysvětlení stěžovatele se tohoto jednání zřejmě dopustil jeho bratr, který tak nerespektuje rozhodnutí soudu, což naznačovala i podaná vysvětlení některých svědků. Policejní orgán dospěl po vyhodnocení známých okolností k závěru, že v dané věci jde o trvající majetkový spor mezi stěžovatelem a jeho bratrem, přičemž není ani možné prokázat naplnění znaků jakéhokoliv trestného činu a věc se má primárně řešit prostředky občanského práva.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou napadeným usnesením zamítlo Okresní státní zastupitelství v Karviné (dále jen "okresní státní zastupitelství"). V jeho odůvodnění se plně ztotožnilo s hodnocením policejního orgánu a zdůraznilo zejména, že zničení a odstranění věcí nijak nesnížilo hodnotu celé nemovitosti. Ze stěžovatelova podnětu se k věci vyjádřilo napadeným vyrozuměním i Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Rovněž dle jeho názoru policejní orgán nijak nepochybil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Dle stěžovatele postupovaly orgány činné v trestním řízení formalisticky ve snaze odůvodnit zjevnou nespravedlnost. Konkrétním a určitým způsobem se přitom nevypořádaly se stěžovatelovými konkrétními námitkami. Rozhodující orgány zcela nekriticky upřednostňovaly skutečnosti svědčící pro nenaplnění znaků trestných činů. Dle stěžovatele orgány činné v trestním řízení přehlédly aspekt nákladů na uvedení věci v předešlý stav. Vycházely navíc z nepoužitelného důkazu, a sice ocenění nemovitosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je spoluvlastníkem poškozené nemovitosti, jsou dle jeho názoru nesprávné i závěry orgánů činných v trestním řízení, dle nichž je odpovědnost stěžovatelova bratra vyloučena z toho důvodu, že poškozené věci měl pořídit na své náklady právě podezřelý. Změna způsobená poškozením se totiž týká i hodnoty části vlastněné stěžovatelem. Orgány činné v trestním řízení dále dle stěžovatele nesprávně vyhodnotily podaná vysvětlení, když neuvěřily výpovědi nezávislé osoby. Krajské státní zastupitelství pak nepřípustně nevzalo v potaz argumenty, které stěžovatel neuplatnil ve stížnosti k okresnímu státnímu zastupitelství. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti fakticky dovolává svého práva na účinné vyšetřování. Tím se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, parametry a zejména meze tohoto subjektivního ústavního práva [srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Za pojmový znak tohoto procesního ústavního práva považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy, zakotvenými zejména v Listině. Ústavním soudem je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestním jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do ústavou chráněných subjektivních práv a svobod jednotlivce. Zároveň Ústavní soud, s ohledem na naplnění zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a zásadu subsidiarity trestní represe, ve své judikatuře vyzdvihuje subsidiární pojetí tohoto práva oproti jiným prostředkům ochrany ústavně chráněných zájmů.
8. Uvedené právo není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby [srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)]. Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, svobodu, sexuální důstojnost, apod.), v nichž poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).
9. Stěžovatel se v daném trestním řízení domáhal pouze ochrany svých tvrzených majetkových nároků. Z žádné ze zjištěných okolností přitom nevyplývá, že by se těmto nárokům nemohlo dostat účinné ochrany v občanskoprávním soudním řízení. Naopak, řada zjištěných okolností dle Ústavního soudu svědčí pro skutečnost, že jádro celého problému je spíše typickým majetkovým sporem (kupř. blízké vztahy mezi účastníky, probíhající řízení související s vypořádáním společného majetku, nejasnost hodnoty věci, otázka pořízení údajně odcizených věcí, atd.). S ohledem na výše uvedené není tedy v takové situaci prostor pro zásah Ústavního soudu k ochraně práva na účinné vyšetřování, jak se jej domáhá stěžovatel.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu