ECLI:CZ:US:2016:3.US.314.16.1
sp. zn. III. ÚS 314/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Arch. Ing. Zdeňka Starého, zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 28 Cdo 2157/2015-162, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2014 č. j. 57 Co 248/2014-140 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 19. března 2013 č. j. 19 C 19/2012-90, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a za účasti MVDr. Ivo Grygara, CSc., Ing. Petra Holeni a Pavla Táborského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod; současně mělo dojít i k porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 19 C 19/2013 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel na základě kupní smlouvy uzavřené dne 12. 5. 2003 se společností HT CENTER s.r.o. nabyl (za kupní cenu 760 000 Kč) vlastnické právo k tam specifikovaným nemovitostem v katastrálním území Poličná; jmenovaná obchodní společnost přitom nabyla předmětné nemovitosti na základě dohody vedlejších účastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 11. 3. 2002. Tato dohoda však byla rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 23. 3. 2011 č. j. 17 C 127/2010-41, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2011 č. j. 57 Co 365/2011-72, shledána absolutně neplatnou, pročež bylo rozhodnuto, že spoluvlastníky předmětných pozemků jsou nadále vedlejší účastníci.
3. V důsledku existence rozhodnutí určujícího, že není vlastníkem předmětných nemovitostí, podal stěžovatel žalobu, jíž se na vedlejších účastnících domáhal zaplacení částky 1 723 980 Kč z titulu "vrácení plnění z neplatné smlouvy"; tuto žalobu okresní soud rubrikovaným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastníci nejsou pasivně legitimováni k vydání nárokovaného bezdůvodného obohacení (jelikož pasivní legitimace by mohla svědčit jedině společnosti HT CENTER s.r.o.).
4. K odvolání stěžovatele, v němž uvedl, že se domáhá souzené částky z titulu náhrady škody, Krajský soud v Ostravě (dále též jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že ke stěžovatelem v odvolání uplatněným námitkám nelze v systému neúplné apelace přihlížet.
5. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl zčásti (v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 31 920 Kč, již musel vynaložit na náhradu nákladů předcházejícího řízení o určení vlastnického práva) pro nenaplnění kritérií přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013), a zčásti jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se stěžovateli "nepodařilo předestřít otázku ve smyslu §237 o. s. ř., pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné".
II. Námitky stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je "chaotické", neboť směšuje dohromady termíny "náhrada škody" a "bezdůvodné obohacení", a to i přes to, že stěžovatel sám termín "bezdůvodné obohacení" v řízení před soudem prvního stupně nikdy nepoužil. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2443/08 (N 259/55 SbNU 499) se přitom stěžovatel domnívá, že obecné soudy porušily zásadu iura novit curia, když se řádně nezabývaly otázkou, zda daná skutková zjištění není možno jinak právně kvalifikovat, v daném případě tedy zda nebylo možno stěžovateli přiznat plnění z titulu náhrady škody. V této souvislosti navíc stěžovatel namítá, že nebyl soudem první instance poučen o nutnosti doplnění důkazů. Stěžovatel se proto domnívá, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jím předkládanými důkazy, v důsledku čehož neúplně a nesprávně zjistily skutkový stav a věc nesprávně právně kvalifikovaly.
7. Nalézacímu soudu dále stěžovatel vytýká, že neposuzoval platnost či neplatnost dohody o zrušení vypořádání podílového spoluvlastnictví jakožto předběžnou otázku, přestože právě uzavřením neplatné dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vedlejší účastníci stěžovateli způsobili škodu, spočívající v odnětí zakoupených nemovitostí a nevyplacení adekvátní finanční náhrady.
8. Porušení svých ústavně zaručených práv nadto stěžovatel spatřuje v tom, že jej nalézací soud - poté co nepřipustil jeho zastupování obecným zmocněncem - nepoučil o právu být zastupován advokátem, přestože o této možnosti dle ustanovení §5 občanského soudního řádu poučen být měl.
9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že byl v důsledku soudních rozhodnutí náhle připraven o celoživotní úspory i "střechu nad hlavou", čímž byla konsekventně hrubě narušena jeho lidská důstojnost a dobrá pověst. S odkazem na závěry nálezu ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07 (N 58/48 SbNU 857) proto stěžovatel obecným soudům vytýká, že neusilovaly o spravedlivé řešení souzené věci. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1826/11 (N 47/64 SbNU 581) a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 2148/2000, ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. 32 Cdo 661/2008, ze dne 18. 10. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2145/2001, ze dne 20. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 845/99 a ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 25 Cdo 3306/2007.
III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Z projednávané ústavní stížnosti vyplývá přesvědčení stěžovatele, že se obecné soudy řádně nezabývaly jeho tvrzeními (a odmítly je právně kvalifikovat v souladu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2443/08), přičemž zamítly jeho žalobu proto, že nepředložil dostatečné důkazy pro svá tvrzení (přestože v tomto ohledu nebyl řádně poučen), respektive že byla žaloba odmítnuta pro nesprávnou právní kvalifikaci uplatňovaného nároku, a to za situace, kdy nebyl zastoupen advokátem, a o možnosti být zastoupen advokátem nebyl ani okresním soudem poučen.
13. Těmto námitkám však nemohl Ústavní soud přisvědčit. Oproti tvrzení stěžovatele nebyl důvodem zamítnutí jeho žaloby závěr nalézacího soudu, že stěžovatel nepředložil dostatečné množství důkazů, na jejichž základě by bylo možno vedlejší účastníky zavázat k zaplacení žalované částky, nýbrž závěr, že stěžovatelova skutková tvrzení (k jejich doplnění byl stěžovatel okresním soudem řádně vyzván - viz protokol z jednání na č. l. 88 soudního spisu) není možno právně hodnotit jinak než jako bezdůvodné obohacení, přičemž v řízení o vydání bezdůvodného obohacení nemohou být vedlejší účastníci pasivně legitimováni (proti tomuto závěru ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani žádnou oponenturu nepředkládá). Důvodem zamítnutí stěžovatelovy žaloby proto nebylo neunesení důkazního břemene (jak se stěžovatel mylně domnívá), nýbrž - pakliže by se vskutku domáhal zaplacení částky z titulu náhrady škody - neunesení břemene tvrzení (srov. str. 5 rozsudku krajského soudu).
14. Jelikož tedy důvodem zamítnutí stěžovatelovy žaloby nebyla nesprávná právní kvalifikace žalovaného nároku, je stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2443/08 zcela nepřípadný (nepřípadným je pak taktéž stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 2221/07, ve kterém byla z ústavněprávních pozic řešena otázka výše vzniklé škody v kontextu amortizace poškozeného vozu, tedy otázka, která do posuzované věci nikterak nedopadá).
15. Za situace, kdy nalézací soud shledal, že vedlejší účastníci nejsou v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováni, tak nelze okresnímu soudu opodstatněně vytýkat ani to, že se vůbec nezabýval otázkou důvodů neplatnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
16. Pokud stěžovatel namítá, že nebyl poučen o možnosti být zastoupen advokátem, ztotožňuje se Ústavní soud plně se závěrem krajského soudu, vyjádřeným na str. 5 jeho rozsudku, že k takovému poučení nebyl prizmatem stěžovatelem vyjádřené nedůvěry k advokátům jakýkoliv důvod.
17. Na závěru okresního soudu, že na základě stěžovatelem vylíčených skutkových tvrzení není možno jeho žalobě vyhovět, neboť žalovaní nejsou aktivně legitimováni, stejně jako na závěru odvolacího soudu, že ke skutkovým tvrzením, umožňujícím právní kvalifikaci stěžovatelova nároku jakožto nároku na náhradu škody, není v systému neúplné apelace možno přihlížet (jemuž stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž nikterak neoponuje), proto Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity neshledal; obdobný závěr je pak možno učinit rovněž ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, vůči němuž stěžovatel žádné konkrétní námitky nevznáší.
18. Pouze zcela nad rozhodný rámec a stěžovateli případně na vysvětlenou je nicméně vhodné dodat následující.
19. Ústavní soud nepřehlédl, že souhrnný výsledek souvisejících soudních řízení vedených mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky by bez dalšího patrně nebylo možno považovat za spravedlivý, pakliže by měl být petrifikován stav, kdy by na jedné straně vedlejší účastníci neměli mít povinnost vrátit finanční prostředky, které - via facti, byť toliko nepřímo - od stěžovatele získali, a současně by nadále byli spoluvlastníky - stěžovatelem zhodnocených - nemovitostí. Ústavní soud však současně nemůže ztrácet ze zřetele ani skutečnost, že stěžovatel v projednávané věci (tedy během soudního řízení, resp. již před jeho zahájením) dostatečně nestřežil svá práva, když mj. před samotným podáním žaloby odmítl vyhledat kvalifikovanou právní pomoc, v důsledku čehož ve svém podání vylíčil rozhodný skutkový stav způsobem, jímž nalézacímu soudu fakticky znemožnil rozhodnout v jeho prospěch.
20. Jinými slovy, nalézací soud se otázkou, zda stěžovateli vznikla - soudně reparovatelná - škoda, vůbec nezabýval, jelikož mu to jím vylíčená skutková tvrzení neumožnila. Odvolací soud pak z podstaty věci v systému neúplné apelace k takovému posouzení příležitost vůbec nedostal. Je přitom třeba zdůraznit, že stav, kdy se soudy v projednávané věci nezabývaly otázkou, zda stěžovateli vznikla škoda, za kterou by odpovídali vedlejší účastníci, nezapříčinily obecné soudy, jež by ústavně nekonformním způsobem odňaly stěžovateli jeho procesní práva, nýbrž sám stěžovatel, jenž (intencionálně zastoupen toliko právně nekvalifikovaným obecným zmocněncem) ve své žalobě nevylíčil skutkový stav věci tak, aby jej nalézací (a poté případně i odvolací) soud mohly kvalifikovat jako žalobu na náhradu škody.
21. I kdyby tedy obecně vzato bylo možno pokládat celkový výsledek soudních sporů mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky jako nespravedlivý, není možné považovat postup obecných soudů v projednávané věci za ústavně nesouladný (porušující stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a konsekventně i právo na ochranu majetku), neboť důvody nesouladu mezi hmotným právem a reálným stavem jednoznačně nelze přičítat obecným soudům, nýbrž stěžovateli, resp. způsobu, kterým se rozhodl domáhat ochrany svých práv.
22. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
23. Pro úplnost je možno dodat, že stěžovatel nebyl z důvodu procesní ekonomie - za situace, kdy si Ústavní soud vyžádal spis - vyzýván k odstranění formální vady podání, spočívající v nepřiložení kopie napadeného rozhodnutí (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu