ECLI:CZ:US:2016:3.US.3178.16.1
sp. zn. III. ÚS 3178/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem, sídlem Národní 365/43, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2016 č. j. 28 Co 211/2016-743, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) L. Š. a 2) A. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 4. 2012 č. j. 30 P 186/2011-219 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 č. j. 26 Co 388/2012-290 byla vedlejší účastnice 2) svěřena do péče vedlejší účastnice 1), a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na její výživu částkou 5 800 Kč měsíčně.
2. S ohledem na změnu poměrů spočívající ve snížení příjmu podal stěžovatel dne 25. 6. 2013 návrh na snížení výživného. O tomto návrhu bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 2. 2016 č. j. 25 P 5/2014-687 tak, že výživné ke dni 1. 3. 2013 snížil na částku 4 700 Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2014 na 5 000 Kč měsíčně a od 1. 3. 2015 na 3 800 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i vedlejší účastnice 1) odvolání. Stěžovatel namítal, že obvodní soud náležitě nepřihlédl ke snižování jeho příjmu u Národního památkového ústavu a k propadu příjmu po dobu pracovní neschopnosti. V této souvislosti poukázal na závažné onemocnění spočívající ve zhoršené srdeční funkci. Obvodnímu soudu dále vytýkal, že nepřihlédl k výši dávek v nezaměstnanosti a skutečnosti, že je veden jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce České republiky. Stěžovatel závěrem uvedl, že obvodní soud dostatečně nepřihlédl ke zlepšení majetkových poměrů vedlejší účastnice 1) a rovněž k tomu, že se znovu vdala a žije ve společné domácnosti se svým manželem. Vedlejší účastnice 1) v odvolání zejména namítala, že z rozhodnutí obvodního soudu není zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídil.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 6. 2016 č. j. 28 Co 211/2016-743 byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že návrh stěžovatele na snížení výživného se zamítá. Městský soud v odůvodnění uvedl, že obvodní soud zjištěný skutkový stav náležitě nezhodnotil a rovněž věc nesprávně posoudil po stránce právní. Konkrétně uvedl, že u stěžovatele ukončením pracovního poměru u Arcibiskupství pražského skutečně bez jeho zavinění došlo ke snížení příjmů, to však podle městského soudu nebylo natolik zásadní, aby mohlo vést ke snížení výživného. Podle městského soudu měl stěžovatel i nadále dostatečný příjem na to, aby mohl plnit vyživovací povinnost ve výši 5 800 Kč měsíčně. Pokud šlo o výpověď z pracovního poměru u Národního památkového ústavu pro soustavné méně závažné porušování povinností, nemůže jít tato skutečnost k tíži vedlejší účastnice 2). Současně bylo zjištěno, že stěžovatel uspěl v soudním sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Městský soud se dále zabýval stěžovatelovou pracovní neschopností, která trvala od 12. 2. do 30. 11. 2015. Tato okolnost by podle městského soudu mohla vést ke snížení výživného, nicméně bylo zjištěno, že stěžovatel po celou dobu užívá dům se zahradou v Š., který dosud patří do nevypořádaného společného jmění bývalých manželů. To podle městského soudu zvyšuje životní úroveň stěžovatele. V řízení bylo dále zjištěno, že stěžovatel je od 2. 12. 2015 veden u Úřadu práce České republiky jako uchazeč o zaměstnání. Po celou dobu užívá nemovitou věc o velikosti 5+1, zahradu o velikosti 650 m2, je vlastníkem třetinového podílu nemovité věci v katastrálním území K., na penzijním připojištění má naspořeno 150 000 až 200 000 Kč a na životním pojištění má zůstatek 209 834 Kč. Tyto částky rovněž navyšují jeho celkovou životní úroveň, současně však spoření na ně nemohou být uskutečňována na úkor vyživovací povinnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud napadeným rozsudkem zasáhl do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatel městskému soudu v prvé řadě vytýká, že své závěry opírá pouze o skutková zjištění o změně poměrů na jeho straně, nikoliv však na straně vedlejší účastnice 1). Od posledního rozhodování ve věci došlo podle stěžovatele k navýšení jejího příjmu nejméně o částku 10 000 Kč. Nadto se městský soud nevypořádal ani s příjmem jejího manžela ve výši 28 000 až 30 000 Kč měsíčně.
7. Stěžovatel se dále zabývá výpovědí z pracovního poměru. Upozorňuje, že rozsudkem Obvodního osudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 123/2015-57, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2016, bylo rozhodnuto o její neplatnosti.
8. Ústavní stížnost dále obsahuje stěžovatelovu argumentaci vztahující se k užívání domu a zahrady v Š. Podle něj znemožnění užívání těchto nemovitých věcí souvisí s podnětem vyslýchajícího policisty ze dne 28. 1. 2015, který jej poučil o právu vyměnit si cylindrickou vložku u vchodových dveří i branky s tím, že bývalé manželce může umožnit vstup do domu pouze na základě předchozí domluvy. Městský soud podle stěžovatele rovněž nezohlednil, že nemovité věci spravuje a udržuje na svůj náklad.
9. Stěžovatel se dále zabýval spoluvlastnictvím nemovité věci v katastrálním území K. Uvedl, že roční příjem z nájmu činí 9 000 Kč.
10. Závěrem stěžovatel uvedl, že městský soud nezohlednil, že částky naspořené v rámci penzijního připojištění a životního pojištění jsou předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů.
11. Podle stěžovatele tak městský soud nepřihlédl ke snížení jeho celkových příjmů, zlepšení majetkových poměrů na straně vedlejší účastnice 1), jeho zdravotnímu stavu souvisejícímu s věkem, či skutečnosti, že některé majetkové hodnoty mu nepatří, resp. jsou předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů. Městský soud podle stěžovatele rovněž nezohlednil narušené vztahy mezi ním a vedlejší účastnicí 1), což se odráží v neumožňování styku s vedlejší účastnicí 2). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, pokud je stěžovateli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani dohled nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
15. Ústavní soud v nyní posuzované věci zdůrazňuje, že nelze učinit závěr o porušení základních práv nebo svobod. Argumentace stěžovatele v žádném bodě nedosahuje ústavní roviny a představuje pouhou polemiku s provedeným dokazováním. Ústavní soud však uvádí, že v jeho pravomoci není přezkum hodnocení důkazů.
16. Z ustanovení §913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), vyplývá, že pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Ve stěžovatelově věci je zřejmé, že městský soud se těmito otázkami řádně zabýval. Ohledně zaměstnání stěžovatele uznal, že ztráta zaměstnání u prvního zaměstnavatele jím nebyla zaviněna, stejný závěr nelze učinit u ztráty zaměstnání u zaměstnavatele druhého, k němuž mělo dojít pro porušení povinností, nicméně tato výpověď byla v jiném řízení soudem označena za neplatnou. Ke snížení příjmů proto mohlo dojít jen ve vztahu k zaměstnání prvnímu, s čímž se však městský soud řádně vypořádal konstatováním, že nejde o tak zásadní skutečnost, která by zdůvodnila snížení výživného. K výlučnému užívání nemovité věci Ústavní soud uvádí, že není rozhodné, z jakého důvodu k němu dochází, ale že může mít vliv na celkovou životní úroveň povinné osoby. Stejně tak lze přistoupit k hodnocení skutečnosti, že stěžovatel spoří v rámci penzijního připojištění a životního pojištění. Městský soud argumentoval spořenými částkami v tom smyslu, že nemohou krátit práva vedlejší účastnice 2). Ústavní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že městský soud nezohlednil jeho zdravotní stav nebo věk. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud se těmito otázkami řádně zabýval, kdy dospěl k závěru, že stěžovatel by měl pracovat bez fyzické námahy a bez nočních směn, což však ani v minulosti nedělal. Je pravda, že městský soud se nezabýval narušenými vztahy, nicméně tato otázka spadá pod péči, nikoliv pod výživu nezletilého dítěte, což nebylo předmětem řízení před městským soudem. V nyní posuzované věci je rovněž zřejmé, že obecné soudy se zabývaly také poměry na straně vedlejší účastnice 1). Konkrétně uvedly, že má sice vyšší příjem, na druhou stranu však rozvedly i potřeby vedlejší účastnice 2) spojené s novým studiem na střední škole v oboru grafického designu. Příjmy nového manžela vedlejší účastnice 1) nemají přímý právní význam, neboť není nositelem vyživovací povinnosti. Na základě uvedeného je zřejmé, že městský soud se všemi argumenty stěžovatele řádně zabýval a své rozhodnutí, že nedošlo k takovým změnám poměrů, které by založily možnost snížení výživného, řádně zdůvodnil.
17. Pokud tedy obecné soudy dospějí k závěrům, které jsou řádně zdůvodněny, byť s nimi stěžovatel nesouhlasí, jde o závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodování není ingerence Ústavního soudu přípustná.
18. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na ustanovení §923 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž platí, že změní-li se poměry, může soud změnit rozhodnutí o výživném. Pokud tedy dojde např. ke změně majetkových poměrů v důsledku rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů či nového zaměstnání stěžovatele, popř. změně potřeb na straně vyživované vedlejší účastnice 2), nebude stěžovateli nic bránit v možnosti navrhnout změnu rozhodnutí o výživném.
19. Vzhledem k tomu, že postupem městského soudu v nyní posuzované věci nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu