ECLI:CZ:US:2016:3.US.3192.16.1
sp. zn. III. ÚS 3192/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petera Hoyera, zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem, sídlem Škroupova 10, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2016 č. j. 4 Ads 118/2016-17, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2016 č. j. 16 Ad 17/2015-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice řízení svým rozhodnutím ze dne 14. 8. 2014 č. j. X. zamítla žádost stěžovatele o starobní důchod pro nesplnění podmínek stanovených v §28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009. Toto rozhodnutí odůvodnila tím, že stěžovatel ke dni 1. 10. 2009, od něhož žádá přiznání starobního důchodu, získal pouze 7 let a 329 dnů pojištění, a proto nesplnil podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na starobní důchod, která podle §29 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění činí alespoň 25 let. Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2015 č. j. X1 vedlejší účastnice řízení zamítla námitky stěžovatele a potvrdila prvoinstanční rozhodnutí s tím, že se v rámci provedeného šetření nepodařilo zjistit, že by stěžovatel od roku 1970 do roku 1989 konal službu zakládající účast na důchodovém pojištění.
3. Žalobu stěžovatele zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako nedůvodnou. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel neprokázal získání potřebné doby pojištění, nárok na starobní důchod mu nevznikl a vedlejší účastnice řízení proto rozhodla v souladu se zákonem a právem Evropské unie.
4. Napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud, který závěry krajského soudu potvrdil. V odůvodnění napadeného rozsudku mj. s odkazem na obsah správního spisu uvedl, že stěžovatel nebyl ve služebním poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti (doba služby tohoto příslušníka by jinak účast stěžovatele na českém systému důchodového pojištění zakládala). Pokud stěžovatel uváděl, že zpravodajské informace získával v SRN jako tajný agent československé kontrarozvědky, šlo o jiný druh vztahu osoby ke Státní tajné bezpečnosti než služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti zařazeného ve složce Státní tajné bezpečnosti. Tajné spolupracovníky Státní tajné bezpečnosti proto není možné považovat za příslušníky Sboru národní bezpečnosti a období jejich zpravodajské činnosti na území cizího státu za dobu zaměstnání získanou před 1. lednem 1996 z titulu služby příslušníka Sboru národní bezpečnosti. Svá tvrzení o údajné dlouhé a intenzivní spolupráci s československou kontrarozvědkou, za kterou měl pravidelně dostávat peníze v hotovosti a kterou považoval za pracovní poměr, stěžovatel ničím nedoložil. Ze zpráv zajištěných vedlejší účastnicí řízení pak nevyplynulo, že by stěžovatel v letech 1970 až 1989 vykonával pro československou zpravodajskou službu činnost zakládající jeho účast na důchodovém pojištění, přičemž nebylo možné vycházet z pouhých tvrzení stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že od roku 1970 do roku 1989 pracoval jako člen kontrarozvědky pro tehdejší Československo. Jeho úkolem byla infiltrace do německých tajných služeb a získávání informací pro bezpečnost tehdejšího Československa. Jeho práce probíhala v nejvyšším možném utajení, když jeho případným vyzrazením byl ohrožen jeho život a dále i další spolupracovníci. Území Československa opouštěl vždy bez jakýchkoliv byť nepřímých důkazů, že spolupracuje s tehdejším socialistickým Československem, a proto nemůže v danou chvíli disponovat jediným důkazem a stejně tak do dnešního dne nemůže konkretizovat, jaké informace získával. V tomto směru je stále vázán povinností mlčenlivosti, navíc ostatní spolupracovníky bezpečnostních a strategických důvodů neznal jinak, než pod krycími jmény.
6. Stěžovatel se tak ocitl v pozici, kdy nemá reálnou možnost prokázat svá tvrzení, když jeho osoba měla pouze důmyslně vytvořenou legendu, jejíž součástí samozřejmě bylo i odsouzení a uvádění v seznamech, které nereflektovaly jeho skutečnou pozici. Stěžovatel opakovaně navrhoval, že se vedlejší účastnice řízení a soudy měly zabývat tím, jak ve skutečnosti složky fungovaly, jaký byl jejich osud po roce 1989, kolik materiálů bylo zničeno, a jak lze popis práce stěžovatele prověřit s historickými fakty. Stěžovatel je neustále konfrontován se zaběhnutými úřednickými postupy, tj. doložit, předložit, prokázat. Je však podle něho nemyslitelné, aby osoba vyslaná do zahraničí k plnění úkolů ve složkách v té době nepřátelského státu, byla formálně a úřednicky vedena v nějakých seznamech, když v tomto bodě by kvůli přítomnosti jiných tajných služeb mohlo dojít k vyzrazení celého programu.
7. Stěžovatel má za to, že účelem právní úpravy vycházející z Listiny a příslušných zákonů o důchodovém pojištění, je zabezpečit osoby v době, kdy již nejsou v produktivním věku, a to tak, aby měly dostatek finančních prostředků. Stěžovatel díky chybějícím záznamům o možnost čerpat toto zajištění přišel a díky svému přizpůsobení předstíraného profesního života v SRN přišel i o možnost získat důchod v SRN. Stěžovatel má za to, že jeho případem se měly soudy zabývat jinak, nestandardně. Mělo dojít k ověření jeho legendy s historickými fakty, např. s popisem činnosti tajných agentů v rámci bývalého Československa. Mělo dojít k mnohem hlubšímu zkoumání výpovědi stěžovatele. Je přesvědčen, že má právo dostávat v České republice starobní důchod, když 19 let (byť pro nedemokratické Československo) vykonával velice náročnou a riskantní práci. Vzhledem k tomu, že se ocitl v podstatě bez jediného dokumentu, je odkázán jen na to, že stát uvěří jeho tvrzení. Má za to, že jeho výpověď by sama o sobě měla být důkazem, který by měl být brán vážně.
8. Stěžovatel požaduje, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
11. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel především nesouhlasí s tím, jakým způsobem správní soudy (a před nimi vedlejší účastnice řízení) dospěly k závěru, že stěžovateli nevznikl nárok na přiznání starobního důchodu. Brojí proti provedenému hodnocení důkazů shromážděných v předcházejícím řízení a domáhá se "jiného, nestandardního" přístupu při posouzení svého případu. K tomu Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Postupuje-li obecný soud v souladu s ustanoveními příslušných procesních předpisů, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat provedené hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdy by se s tímto hodnocením neztotožňoval. S ohledem na rozsah svých kompetencí se tak Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byla dodržena základní práva podle hlavy páté Listiny, zda nedošlo k neodůvodněnému vybočení ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj učiněné skutkové závěry, resp. přezkum takového hodnocení a závěrů ze strany Nejvyššího správního soudu, nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.
12. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jehož zrušení se stěžovatel domáhá, a jímž byly potvrzeny závěry krajského soudu, vyhovuje ústavněprávnímu požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění. S námitkami, jež stěžovatel opětovně uplatnil v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud detailně vypořádal, na odůvodnění napadeného rozsudku proto postačí odkázat.
13. Namítá-li stěžovatel, že došlo k porušení jeho základního práva na zabezpečení v případě nezpůsobilosti k práci, Ústavní soud připomíná, že tohoto práva je možno se v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Ústavní soud neshledal, že by v případě stěžovatele došlo k překročení těchto zákonných mezí, ostatně ústavní stížnost ani neobsahuje argumentaci k tomu, že by obecné soudy vybočily z mezí stanovených zákonem pro přiznání starobního důchodu.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti (§62 odst. 4, §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu