ECLI:CZ:US:2016:3.US.3244.15.1
sp. zn. III. ÚS 3244/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery s. r. o., sídlem Praha 1 - Josefov, U Starého hřbitova 40/6, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 60, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2015 č. j. 8 As 133/2014-51, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014 č. j. 10 A 38/2013-79, proti rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18. 12. 2012 č. j. MK 77066/2012 OLP a proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 3. 9. 2012 č. j. MK 56269/2012 OPP, sp. zn. MK-S 7057/2012 OPP, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, a Ministerstva kultury, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 3. 11. 2015 se Adolf Loos Apartment and Gallery s. r. o., (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými ve věci zrušení památkové ochrany obrazu malíře Františka Kupky "Tvar Modré" (dále též jen "obraz"), bylo porušeno základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 38/2013 vyplývají následující skutečnosti.
II./1
Řízení o prohlášení obrazu za národní kulturní památku a změna vlastníka obrazu.
Dne 7. 5. 1997 rozhodnutím č. j. 2012/97 Ministerstvo kultury prohlásilo podle ustanovení §3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen "zákon o státní památkové péči"), v tehdy platném a účinném znění, za kulturní památku "rozsáhlý soubor obrazů F. Kupky" s tím, že nedílnou součástí rozhodnutí je též příloha č. I s názvem "Seznam obrazů Františka Kupky", kde je v položce č. 10 specifikován obraz "Tvar modré (1913-24), olej, plátno, 73 x 60 cm, NG VO 44 (O 2144)." Uvedené rozhodnutí bylo doručeno tehdejšímu vlastníku obrazu MUDr. Hugo Polákovi. Podle tehdy platné právní úpravy nebylo možné proti uvedenému rozhodnutí podat rozklad, a tudíž nabylo právní moci doručením dne 27. 5. 1997. Žaloba podle tehdy platné a účinné části páté o. s. ř. proti uvedenému rozhodnutí nebyla podána.
Dopisem ze dne 31. 1. 2005 V. L., jednatel a jediný společník žalobkyně, oznámil Národnímu památkovému ústavu, ústřednímu pracovišti, že je novým majitelem kulturní památky - obrazu Františka Kupky "Tvar modré - modř" s tím, že původním majitelem obrazu byl MUDr. Hugo Polák. Tím splnil svoji povinnost dle §7 odst. 4 zákona o státní památkové péči.
II./2
Řízení o zrušení prohlášení obrazu za národní kulturní památku.
Dne 3. 9. 2012 rozhodnutím č. j. MK 56269/2012 OPP, sp. zn. MK-S 7057/2012 OPP, Ministerstvo kultury zamítlo žádost V. L., jednatele žalobkyně, ze dne 9. 5. 2012, a podle §8 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči nezrušilo prohlášení obrazu malíře Františka Kupky Tvar modré (rejstříkové číslo Ústředního seznamu kulturních památek ČR 46374/31-60356) za kulturní památku.
Dne 18. 12. 2012 rozhodnutím č. j. MK 77066/2012 OLP, ministryně kultury rozklad podaný V. L. zamítla, a napadené rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 3. 9. 2012 č. j. MK 56269/2012 OPP, sp. zn. MK-S 7057/2012 OPP, potvrdila.
Dne 25. 6. 2014 rozsudkem č. j. 10 A 38/2013-79 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18. 12. 2012 č. j. MK 77066/2012 OLP zamítl (výrok I), a žalobu proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva kultury ze dne ze 7. 5. 1997 č. j. 2012/97 odmítl (výrok II) jako opožděně podanou.
V odůvodnění správní soud uvedl, že posledně uvedené rozhodnutí o prohlášení obrazu kulturní památkou bylo vydáno v době, kdy vlastníkem obrazu nebyl žalobce, ale jeho právní předchůdce pan MUDr. Hugo Polák, kterému bylo rozhodnutí o prohlášení obrazu kulturní památkou doručeno dne 27. 5. 1997, čímž nabylo právní moci, neboť v té době se na řízení o prohlášení obrazu kulturní památkou nevztahovaly obecné předpisy o správním řízení. I když právní předchůdce nemohl podat rozklad, proti rozhodnutí se mohl bránit žalobou podle tehdy platných zvláštních ustanovení hlavy páté o. s. ř. (§244 a násl.). Žalobce nabytím obrazu vstoupil do práv právního předchůdce, a proto mu nemohla začít běžet znovu lhůta pro podání žaloby.
Žalobu proti rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18. 12. 2012 správní soud zamítl s odůvodněním, že sdílí přesvědčení žalovaného Ministerstva kultury o tom, že předmětný obraz splňoval a i nadále splňuje předpoklady stanovené v §2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči, a žalobce žádné věcné výhrady vůči odborným závěrům ohledně umělecké a historické hodnoty obrazu v žalobě nepřinesl.
Dne 4. 9. 2015 rozsudkem č. j. 8 As 133/2014-51, Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 10 A 38/2013-79 zamítl (výrok I). Námitku protiústavnosti zákona o státní památkové péči a z toho plynoucího nepřiměřeného omezení vlastnického práva, uplatněnou v doplnění kasační stížnosti odeslaném kasačnímu soudu dne 7. 11. 2014, kasační soud posoudil jako opožděné doplnění kasační stížnosti. Otázkou protiústavnosti citovaného zákona se proto kasační soud zabýval jen v omezeném rozsahu, aniž by se vyjádřil ke každé dílčí námitce žalobkyně obsažené v podání ze dne 7. 11. 2014, nicméně důvod pro postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky neshledal. Kasační soud uvedl, že tyto námitky neměly předobraz v doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 9. 2014, a nerozvíjely tak argumenty uplatněné žalobkyní ve lhůtě podle §106 odst. 3 s. ř. s., ani nereagovaly na vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti. Šlo o zcela samostatné kasační body, v nichž žalobkyně nově namítla protiústavnost zákona o státní památkové péči a nepřiměřené omezení vlastnického práva.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v řízení před kasačním soudem zejména tím, že nebylo přihlédnuto k doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 11. 2014 pro jeho údajnou opožděnost; dále tvrdila porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě všemi napadenými rozhodnutími. Polemizovala s platnou právní úpravou ochrany kulturních památek, označila ji za protiústavní a uvedla důvody.
Správní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 9. 6. 2016 k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. K poukazu stěžovatelky na rozsudek správního soudu ze dne 12. 6. 2014 č. j. 10 A 16/2014-49 uvedl, že v tomto rozhodnutí šlo o skutkově odlišnou situaci, kde byly dány mimořádně závažné důvody podle §8 zákona o státní památkové péči.
Kasační soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 16. 6. 2016 k ústavní stížnosti uvedl, že podstatná část návrhu vytýká soudu, že se dostatečně nevypořádal s námitkami týkajícími se tvrzené protiústavnosti zákonné úpravy ochrany kulturních památek. Tyto námitky však stěžovatelka uplatnila po zákonné lhůtě stanovené pro odstranění vad kasační stížnosti a mylně se domnívá, že postačovalo, aby v blanketní stížnosti uvedla pouze odkaz na §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. bez jakýchkoliv skutkových a právních tvrzení, a poté kdykoliv a bez ohledu na lhůtu stanovenou výzvou dle §106 odst. 3 s. ř. s. uplatnila jakkoliv tvrzení namítající "nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem." Obdobně mylné bylo dle kasačního soudu i tvrzení stěžovatelky ohledně obsahu pojmu "kasační důvod" a požadavku na jeho upřesnění, neboť pouhý odkaz na zákonné ustanovení není kasačním bodem a bez dalšího doplnění není způsobilým podkladem pro soudní přezkum. Závěrem kasační soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl, případně jako nedůvodnou zamítl.
Ministerstvo kultury, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 17. 7. 2016 k ústavní stížnosti uvedlo, že ústavní stížnost považuje v celém rozsahu na nedůvodnou a že relevantní důvod není dán ani pro zrušení jakékoliv části zákona o státní památkové péči, v důsledku čehož by ústavní stížnost měla být zamítnuta. Námitky údajného protiústavního omezení vlastnického práva v důsledku památkové ochrany nejsou ničím novým a komplexně byly vyvráceny již nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 6. 1994 sp. zn. I. ÚS 35/94 (N 36/1 SbNU 259). Zpochybnilo aktivní legitimaci stěžovatelky k podání ústavní stížnosti a uvedlo, že stěžovatelka dosud vždy vystupovala nikoliv jako vlastník obrazu, ale jako zprostředkovatel jeho zamýšleného prodeje, případně jako zástupce vlastníka obrazu v předmětném správním řízení, a dosud své vlastnictví nijak neprokázala. Ministerstvo kultury připomnělo chronologii vlastníků předmětného obrazu a uvedlo, že stávající vlastník obrazu V. L. věděl, že nabyl do svého vlastnictví dne 9. 12. 2004 obraz prohlášený za kulturní památku, jak plyne z jeho dopisu ze dne 31. 1. 2005 adresovaného Národnímu památkovému úřadu, ústřednímu pracovišti. Skutečnost, že žádosti L. o udělení souhlasu k trvalému vývozu obrazu nebylo vyhověno, však neznamená, že by nemuselo být vyhověno jeho žádosti o udělení povolení k vývozu kulturní památky do zahraničí na dobu určitou, o což však dosud vlastník obrazu nepožádal. Závěrem účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Stěžovatelka v replice na vyjádření kasačního soudu k ústavní stížnosti obhajovala svůj názor, že koncentrační lhůta k uvedení důvodů kasační stížnosti uvedená v ustanovení §106 odst. 3 s. ř. s. se vztahuje toliko na uvedení některého z důvodů kasační stížnosti uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., a že svoji argumentaci mohla doplňovat a činit "do okamžiku vydání rozhodnutí o jeho kasační stížnosti", a polemizovala s opačným názorem kasačního soudu. V replice na vyjádření Ministerstva kultury stěžovatelka uvedla, že jeho závěry ohledně možnosti povolení dočasného vývozu obrazu jsou zcela v rozporu s ústavním pojetím ochrany vlastnictví, a s těmito závěry podrobně polemizovala. Stěžovatelka repliku na vyjádření správního soudu nepodala, neboť v něm toliko odkázal na své rozhodnutí. Závěrem stěžovatelka uvedla, že vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti považuje za nedůvodná a že na své ústavní stížnosti trvá.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
Pokud jde o aktivní legitimaci stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, zpochybněnou Ministerstvem kultury v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, což stěžovatelka ve své replice nekomentovala, Ústavní soud nepřehlédl, že vymezení účastníka řízení v rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 3. 9. 2012 se liší od téhož vymezení v rozhodnutí ministryně kultury o rozkladu ze dne 18. 12. 2012. Z hlediska účastenství v řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je však pro Ústavní soud rozhodující, že účastníkem řízení o správní žalobě a následně řízení o kasační stížnosti, byla jednoznačně stěžovatelka. Proto je toho názoru, že stěžovatelka je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V./1
K tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelka tvrdila, že v důsledku odmítnutí důvodů kasační stížnosti uvedených v jejím podání odeslaném kasačnímu soudu dne 7. 11. 2014, bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručující též právo argumentovat v řízení před kasačním soudem a uvádět důvody kasační stížnosti.
Kasační soud tvrdil, že důvody uváděné stěžovatelkou v doplnění kasační stížnosti odeslaném kasačnímu soudu dne 7. 11. 2014 a týkající se tvrzené protiústavnosti zákonné úpravy ochrany kulturních památek, byly předložené opožděně, tj. po zákonné lhůtě stanovené pro odstranění vad kasační stížnosti, a tudíž k nim nemohl přihlédnout.
Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka byla povinna i ve správním soudnictví domáhat se svých práv stanoveným postupem, jak výslovně plyne z článku 36 odst. 1 Listiny, přičemž v jejím případě se tímto postupem rozumí postup upravený soudním řádem správním. Pokud kasační soud dospěl k závěru, že svoji kasační stížnost stěžovatelka doplnila po stanovené lhůtě, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž v projednávaném případě došlo, nelze v jeho postupu spatřovat jakýkoliv protiústavní zásah do základního práva na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí kasačního soudu je zřejmé, že kasační soud se námitkou neústavnosti zákona o státní památkové péči dostatečně zabýval, byť při tom detailně nesledoval důvody obsažené v podání stěžovatelky, odeslaném kasačnímu soudu dne 7. 11. 2014. Navíc, jak kasační soud již poznamenal v bodu 40 napadeného rozsudku, Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 6. 1994 sp. zn. I. ÚS 35/94 (N 36/1 SbNU 259) nijak nezpochybnil ústavnost omezení vlastnického práva prohlášením věci za kulturní památku a až dosud neshledal jakýkoliv důvod pro změnu tohoto názoru.
Tvrzení stěžovatelky o porušení požadavků spravedlivého procesu plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je tudíž z uvedených důvodů zjevně neopodstatněné.
V./2
K tvrzení o porušení čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě
Stěžovatelka dále tvrdila, že napadená rozhodnutí porušila základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a právo na pokojné užívání majetku, zaručené článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Její ústavněprávní argumentace však směřovala nikoliv proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím, ale téměř výlučně proti omezením vlastníka věci prohlášené za kulturní památku, plynoucím z platné právní úpravy státní památkové péče, kterou Ústavní soud, jak bylo výše již poznamenáno, nepovažuje za protiústavní.
Ústavní soud připouští, že stěžovatelka je v důsledku prohlášení obrazu za kulturní památku omezena ve svém základním právu na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Takové omezení však nelze paušálně pokládat za protiústavní zásah.
Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, prokáže-li se, že byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". Kromě toho každé zasahování musí splňovat i kritérium přiměřenosti, tj. opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 745/05 a v něm citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. září 1982 ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, stížnosti č. 7151/75, 7152/75, bod 26 - 28; dále též rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 1. 2000 ve věci Beyeler proti Itálii, stížnost č. 33202/96, a ze dne 19. 2. 2009 ve věci Kozacioglu proti Turecku, stížnost č. 2334/03, všechny dostupné na http://hudoc.echr.coe.int). V posledně uvedeném rozsudku (viz bod 64 a násl.) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě nezaručuje právo na plnou náhradu ve všech případech. Legitimní cíle "veřejného zájmu" mohou být důvodem pro nižší než plnou náhradu tržní hodnoty vyvlastňovaného majetku, přičemž jedním z takových cílů je ochrana historického a kulturního dědictví.
V projednávaném případě Ústavní soud nemá žádné pochybnosti o tom, že v roce 1997 učiněný zásah do základního práva tehdejšího vlastníka obrazu na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, byl proveden ve veřejném zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a že splňoval i vyžadované kritérium přiměřenosti, tj. spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce.
Jelikož Ústavní soud předmětné omezení vlastníka kulturní památky, jak bylo již poznamenáno výše, nepovažuje za protiústavní, nelze než konstatovat, že tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je zjevně neopodstatněné.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu