ECLI:CZ:US:2016:3.US.3280.16.1
sp. zn. III. ÚS 3280/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti L. T., J. T., P. T. a Z. T.,zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016 č. j. 30 Cdo 401/2016-347, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2015 č. j. 3 Co 24/2014-312 a (in eventum) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013 č. j. 32 C 30/2010-254, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Fakultní nemocnice v Motole, sídlem V Úvalu 84, Praha 5, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurence Group, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se každý jednotlivě domáhali zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady imateriální újmy (dle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013), která jim měla být způsobena první vedlejší účastnicí v důsledku postupu non lege artis při léčbě onkologického onemocnění R. T. (manžela první stěžovatelky a otce zbývajících stěžovatelů). K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že neobsahuje veškeré zákonné náležitosti, a pro vady podání proto nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že závěry obecných soudů, tedy že žalovaná nemocnice postupovala při léčbě zemřelého T. lege artis, a zvláště pak závěr, že mezi postupem nemocnice a předčasným úmrtím jmenovaného neexistuje příčinná souvislost, jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; v této souvislosti stěžovatelé odkazují na závěry uvedené ve třetí části odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08 (U 10/50 SbNU 451).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
5. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
6. Dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto proto, že neobsahuje uvedení toho, v čem spatřují jeho přípustnost (což je dle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku). Pokud tedy dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo, čemuž stěžovatelé v ústavní stížnosti nikterak neoponují, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě jejich dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně souladný. Neobsahovalo-li totiž dovolání stěžovatelů žádný ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením §237 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání stěžovatelů odmítnout.
7. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je tedy zjevně neopodstatněná.
8. Tato skutečnost má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím soudů první a druhé instance.
9. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv.
10. Bylo-li dovolání stěžovatelů - řádně - odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo důvod jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". V této souvislosti se přitom sluší zdůraznit, že konstatování, že samotný závěr soudů, zda postup žalované nemocnice byl, nebo nebyl postupem lege artis, nelze úspěšně napadnout dovoláním, učinil Nejvyšší soud toliko nad rámec rozhodného posouzení předmětného dovolání.
11. Je tedy namístě uzavřít, že pokud je předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), tedy - jinými slovy - pokud je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osob podávajících ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.
12. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou.
13. Pokud proto stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 25 Cdo 878/2014, nemohl se Ústavní soudu tímto jejich tvrzením věcně zabývat, bez ohledu na to, zda jde o tvrzení přiléhavé, či nikoliv.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu