ECLI:CZ:US:2016:3.US.3289.16.1
sp. zn. III. ÚS 3289/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Hrůši, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Goethova 5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2016 č. j. 10 As 144/2016-31 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2016 č. j. 17 A 36/2015-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že dne 23. 9. 2014 v cca 15.40 hod. jel stěžovatel na jízdním kole po cyklostezce. Při přejíždění přes vozovku vedle přechodu pro chodce se střetl s vozidlem Škoda Roomster, které přijíždělo po ulici z jeho pravé strany, a následně spadl z jízdního kola na vozovku. Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2015 č. j. MMP/037371/14 uznal Magistrát města Plzně, Odbor správních činností, Oddělení dopravních přestupků, stěžovatele vinným ze spáchání přestupku nedání přednosti v jízdě podle §125c odst. 1 písm. f) bod 8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč.
3. Odvolání stěžovatele zamítl vedlejší účastník řízení rozhodnutím ze dne 16. 4. 2015 č. j. DSH/3192/15.
4. Žaloba stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítnuta a závěr o zavinění přestupku, spočívajícím v nedání přednosti v jízdě ze strany stěžovatele, byl potvrzen.
5. Nejvyšší správní soud pak napadeným rozsudkem rovněž stěžovatelovu kasační stížnost zamítl. V odůvodnění, s odkazem na skutková zjištění ve věci, mj. uvedl, že to byl stěžovatel, který při přejíždění vozovky neměl přednost v jízdě, a dostatečně nevyhodnotil aktuální dopravní situaci. Stěžovatel "pochybil, pokud se domníval, že pouhé snížení rychlosti vozidla, jež dávalo přednost chodcům na přechodu pro chodce, automaticky znamená, že řidič tohoto vozidla dá přednost i jemu, jakožto cyklistovi, který v blízkosti přechodu pro chodce přes vozovku přejížděl, přednost v jízdě však neměl". Námitce stěžovatele, že řidič vozidla Škoda Roomster zapříčinil dopravní nehodu tím, že se dostatečně nevěnoval řízení a nejel předvídatelně, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil; "jelikož řidič měl ve sporné dopravní situaci přednost v jízdě, nelze mu klást za vinu, že si stěžovatele nevšiml dříve a po uvolnění přechodu pro chodce neumožnil přes vozovku přejet ještě stěžovateli".
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy nezohlednily jeho argumenty o průběhu dopravní nehody a situace na místě, svá rozhodnutí nedostatečně zdůvodnily a opomněly zohlednit stěžovatelem uváděnou judikaturu. Odkaz Nejvyššího správního soudu na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) považuje stěžovatel za nepřiléhavý, když argumentuje rozdílností posuzovaných případů.
7. Stěžovatel má za to, že předcházející řízení před správními orgány a soudy se mělo soustředit na zjištění skutkových okolností, jakož i na to, zda stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku. Některé skutkové okolnosti (pohyb chodců na přechodu a v jeho bezprostředním okolí v době dopravní nehody, dříve rozporovaná tvrzení řidiče automobilu, Nejvyšším správním soudem zmiňované tvrzení o tom, že stěžovatel měl řidiči vozidla krátce po nehodě údajně sdělit "něco ve smyslu, že to chtěl ještě před jeho vozidlem stihnout", které stěžovatel popírá, aj.) nejsou dosud dle jeho názoru prokázány. Z rozhodnutí správních soudů není dle stěžovatele zcela zřejmé, které z okolností mají za prokázané a jak, natož aby na nich konkrétně stavěly své závěry. Stěžovatel má tedy za to, že závěry obecných soudů jsou v extrémním nepoměru s provedenými důkazy, a proto žádá Ústavní soud o provedení revize těchto závěrů.
8. Naplněním skutkové podstaty přestupku se zabýval až Nejvyšší správní soud (bod 12 napadeného rozsudku), který však v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou dovozuje, že "...stěžovatel měl v souladu s §23 odst. 1 téhož zákona (pozn. zákona o provozu na pozemních komunikacích) vyčkat, až označené motorové vozidlo přejede po vozovce v místě, kde ji stěžovatel zamýšlel křižovat...". Citované ustanovení zákona však podle stěžovatele říká pouze to, že stěžovatel měl dát přednost v jízdě. Poukazuje na gramatický výklad pojmu "dát přednost v jízdě" [§2 písm. q) zákona o provozu na pozemních komunikacích], má za to, že jeho smyslem je, že k dání přednosti není nutné čekat na zcela volnou vozovku ve směru, odkud přijíždějí vozidla, která mají přednost v jízdě. O nedání přednosti v jízdě by šlo podle stěžovatele jen tehdy, pokud by k odvrácení střetu byl zapotřebí výraznější zásah do řízení (ze strany řidiče vozidla, který má přednost v jízdě), než jen lehké přibrzdění, tj. náhlá změna směru nebo rychlost jízdy. K takovému manévru však podle stěžovatele řidič automobilu nucen nebyl, pokud by nezačal nelogicky zrychlovat.
9. Stěžovatel dále podrobně rozebírá napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu s tím, že po celou dobu řízení namítá nenaplnění skutkové podstaty přestupku, nikoli chování řidiče automobilu (bod 9 rozsudku), dále, že se nikdy nedomníval, že mu řidič automobilu dává přednost (bod 10 a 11 rozsudku), že by se s řidičem automobilu na místě vůbec bavil na téma průběhu a zavinění nehody (bod 11), či že by se domáhal přednosti v jízdě na daném místě a v dané situaci (bod 13). Má za to, že řidič automobilu neměl v rozporu se zákonem přehled o okolní situaci. Dále, tvrzení Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel řidiče "nedovoleně omezil" nemá oporu v právní úpravě (bod 14), stěžovatel měl pouze povinnost dát přednost v jízdě, což má s omezením či neomezením jen málo společného. Kdyby řidič automobilu nezačal zrychlovat v okamžiku, kdy stěžovatele měl a mohl vidět, ke střetu by nedošlo.
10. Nejvyšší správní soud dle stěžovatele zcela pominul dosud nevyvrácená tvrzení stěžovatele o přítomnosti dalších chodců na přechodu a tedy o oprávněnosti jeho předpokladu o tom, že řidič automobilu měl v závislosti na dopravní situaci pokračovat v započatém brzdění. Ohledně věrohodnosti tvrzení (nepodloženého jiným důkazem), že již další chodci na přechodu nebyli, zejména v souvislosti s tím, že řidič automobilu stěžovatele do poslední chvíle neviděl, se v celém řízení nevyskytuje žádný rozbor. Nepoužitelnost stěžovatelem namítané judikatury Nejvyšší správní soud zdůvodňuje velmi stroze, což nemůže dle stěžovatele obstát. Podle jím odkazovaných rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 11 Tdo 639/2008 a ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. Tdo 168/2009) je nutné posuzovat, nakolik má řidič dávající přednost v jízdě možnost odhadnout, zda může křižovatku překonat, a to ještě v souvislosti s tím, že má právo předpokládat, že ostatní účastníci provozu jednají v souladu s předpisy.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Stěžovatel předně namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, čímž jen pokračuje v polemice se závěry obecných soudů a činí tak nepřípustně z Ústavního soudu další "superrevizní" instanci (sub 13), nehledě na to, že zjištěný skutkový stav, jak je vymezen v napadených soudních rozhodnutích, představuje dostatečný podklad pro přijetí právního závěru o tom, zda jednáním stěžovatele byla naplněna skutková podstata přestupku nedání přednosti v jízdě [podle §125c odst. 1 písm. f) bod 8 zákona č. 361/2000 Sb.]. Ačkoli stěžovatel neměl přednost v jízdě, což sám uznává, přejížděl přes vozovku (jako cyklista, v blízkosti přechodu pro chodce), kde se střetl s motorovým vozidlem, jehož řidič se po zpomalení za účelem dání přednosti chodcům na přechodu začal opět rozjíždět. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že naplnění skutkové podstaty přestupku nedání přednosti v jízdě ze strany stěžovatele bylo dostatečným způsobem prokázáno (viz dále).
15. Stěžovatel je přesvědčen o nesprávnosti rozhodnutí správních soudů o zavinění stěžovatele za spáchání přestupku nedání přednosti v jízdě [podle §125c odst. 1 písm. f) bod 8 zákona č. 361/2000 Sb.] s tím, že nejednal tak, aby (dle zákonného definičního vymezení pojmu "dát přednost v jízdě") řidič motorového vozidla "musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy". K tomu je nutno uvést, že výklad a aplikaci předpisů tzv. podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové pochybení v interpretaci aplikovaného právního předpisu ze strany správních soudů Ústavní soud nespatřuje.
16. Při interpretaci pojmu "dát přednost v jízdě" vyšly správní soudy z jeho zákonného vymezení (viz níže), přičemž bylo prokázáno (a stěžovatel to ani nerozporuje), že stěžovatel neměl (jako cyklista přejíždějící přes vozovku v blízkosti přechodu pro chodce) přednost v jízdě před projíždějícími vozidly; přesto přes vozovku přejížděl a střetl se s projíždějícím vozidlem. Argumenty, které stěžovatel opakovaně uplatnil v ústavní stížnosti, a jimiž se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dostatečným způsobem vypořádal, nezakládají důvodné pochybnosti o tom, že by hodnocení věci ze strany správních soudů bylo nesprávné, natož protiústavní. Nespokojenost stěžovatele s takovým vypořádáním, který po Ústavním soudu požaduje jeho přehodnocení, nemůže za dané situace založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Námitky stěžovatele, týkající se jednotlivostí odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (sub 9), tj. která z jím uplatněných námitek byla námitkou hlavní, zda a co přesně řekl po nehodě řidiči motorového vozidla, s nímž se střetl, či další poukazy na z kontextu vytržená tvrzení Nejvyššího správního soudu, dle Ústavního soudu nezpochybňují přijatý závěr, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku nedání přednosti v jízdě, jak je vymezen příslušnou zákonnou právní úpravou.
17. Vyhodnotil-li Nejvyšší správní soud posuzovanou situaci (s ohledem na definici pojmu "dát přednost v jízdě", při vjíždění na pozemní komunikaci) tak, že stěžovatel "měl vyčkat, až motorové vozidlo přejede po vozovce v místě, kde ji stěžovatel zamýšlel křižovat", zcela to koresponduje s definičním vymezením pojmu "dát přednost v jízdě", tj. že stěžovatel neměl zahajovat jízdu nebo v ní nepokračovat, pokud by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy [§2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb.]. Nutnost zabrzdění, či přibrzdění řidiče, který měl přednost v jízdě, lze přitom bezpochyby podřadit pod nutnost náhlé změny rychlosti jízdy. Stěžovateli tedy rozhodně nelze přisvědčit, že závěry obecných soudů jsou v extrémním nepoměru s provedenými důkazy.
18. Poukazuje-li dále stěžovatel na to, že řidič motorového vozidla neměl v rozporu se zákonem přehled o okolní situaci, když stěžovatele neviděl, tj. pokud má stěžovatel za to, že ke střetu mezi ním a řidičem motorového vozidlo došlo též v důsledku spoluzavinění řidiče motorového vozidla, s ohledem na okolnosti tohoto případu lze poukázat na tzv. princip omezené důvěry, podle něhož po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2006 č. j. 3 As 24/2005-73, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 a ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 3 Tdo 593/2007, či rovněž naposled nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15). K tomu je však nutno dodat, že předmětem řízení je toliko odpovědnost stěžovatele za přestupek nedání přednosti v jízdě, nikoli zkoumání toho, zda k dopravní nehodě (střetu stěžovatele - cyklisty s motorovým vozidlem) došlo v důsledku spoluzavinění obou jejích účastníků (k tomu rovněž viz bod 14 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
19. Za dostačující lze z hlediska ústavněprávních požadavků na kvalitu soudních rozhodnutí považovat i vypořádání Nejvyššího správního soudu se stěžovatelem odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu (bod 15 napadeného rozsudku), když zřetelně poukázal na skutkové odlišnosti nyní posuzované situace. Na druhou stranu však nelze přisvědčit stěžovatelem namítané nepřiléhavosti závěrů Ústavního soudu stran požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí, jak byly vymezeny v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), neboť tyto závěry lze v obecné rovině ve vztahu ke způsobu vypořádání námitek uplatněných účastníky řízení před soudy bezesporu použít.
20. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že napadené rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, a proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu