ECLI:CZ:US:2016:3.US.3294.15.1
sp. zn. III. ÚS 3294/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Antonína Koláře a 2/ Zdeny Kolářové, oba zastoupeni JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Opletalova 1635/4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2015 č. j. 33 Cdo 2815/2015-261, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014 č. j. 17 Co 370/2014-190 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 12. 2013 č. j. 25C 117/2012-116, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve společné ústavní stížnosti ze dne 10. 11. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne a doplněné podáním ze dne 10. 12. 2015, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelé 1/ Antonín Kolář a 2/ Zdena Kolářová (dále též jen "žalobci" případně "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o zrušení rozhodčího nálezu bylo zasaženo do jejich základního práva na spravedlivý proces, a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
II/1 Smlouva o úvěru, rozhodčí nález a exekuce.
Společnost EXPRESS MONEY s. r. o., jako věřitel a společnost DELARTEC SE jako dlužník, uzavřeli úvěrovou smlouvu, kterou věřitel přenechal dlužníkovi částku 4 000 000 Kč. Ručitelé Antonín Kolář, Zdena Kolářová a Martina Zichová se zavázali, že závazek z této smlouvy uspokojí nejpozději do 30 dnů od doručení písemné výzvy k uspokojení pohledávky, pokud ji neuspokojí dlužník, ačkoliv byl věřitelem vyzván. Účastníci se dohodli, že věc bude rozhodována jedním rozhodcem.
Na základě rozhodčí doložky v dané věci proběhlo rozhodčí řízení a dne 13. 9. 2012 pod č. j. 0107/2012-8 rozhodce Ing. Klára Burianová vydala rozhodčí nález, jímž rozhodčí žalobě vyhověla a uložila všem žalovaným zaplatit společně a nerozdílně ve stanovené lhůtě částku 4 591 866 Kč s příslušenstvím. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 25. 9. 2012 a vykonatelnost nastala dne 1. 10. 2012.
U Obvodního soudu pro Prahu 4 je pod sp. zn. 72 EXE 4862/2012 vedena exekuce ve věci oprávněného EXPRESS MONEY, s. r. o. proti žalobcům coby povinným Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2013 č. j. 21 Co 160/2013-73 změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 1. 2013 č. j. 72 EXE 4862/2012-18 a zamítl návrh na exekuci.
II/2 Řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
Dne 27. 12. 2013 rozsudkem č. j. 25 C 117/2012-116 Okresní soud v Kladně (dále jen "nalézací soud") žalobu žalobců a Martiny Zichové na zrušení rozhodčího nálezu zamítl (výrok I). Nalézací soud dospěl k závěru, že žaloba na zrušení rozhodčího nálezu nebyla důvodná, neboť žádný ze zákonných důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu obsažených v ustanovení §31 písm. a), b) c) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nebyl dán, a rozhodčí smlouva byla sjednána platně.
Žalobci svoji argumentaci stavěli na tvrzení, že byli spotřebitelé a vztahovala se na ně obsáhlá judikatura ke spotřebitelským smlouvám a rozhodčímu řízení. Dle názoru nalézacího soudu však žalobci nemohli být v tomto vztahu spotřebiteli. Smlouva o úvěru byla uzavřena dle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku, který má speciální ustanovení týkající se ručení v ustanoveních §303 až §312 obchodního zákoníku. Ručitelský závazek je závazkem akcesorickým k závazku dlužníka uhradit věřiteli dlužnou částku ze smlouvy o úvěru, je závislý na hlavním závazku a od toho se musí odvíjet i vztahy mezi účastníky. Nelze tedy učinit závěr, že závazek hlavní byl uzavřen dle obchodního zákoníku, avšak ručitelé jsou ve vztahu spotřebitele k věřiteli. Ustanovení §52 odst. 3 obč. zák. definuje, kdo je spotřebitelem, přičemž hovoří o uzavírání a plnění smlouvy. Žalobci však neuzavírali smlouvu o úvěru jako dlužníci, pouze jako ručitelé tento vztah zajišťovali. Jelikož nešlo o vztah spotřebitelský, nemohla být aplikována rozhodnutí týkající se spotřebitelských smluv, a proto žaloba nebyla důvodná.
Dne 25. 11. 2014 rozsudkem č. j. 17 Co 370/2014-190 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 12. 2013 č. j. 25 C 117/2012-116 potvrdil (výrok I). Odvolací soud poukázal na ustanovení §52 obč. zák., o spotřebitelských smlouvách, a uvedl, že smlouva o úvěru, jejíž součástí byl ručitelský závazek žalobců, nebyla smlouvou spotřebitelskou, neboť byla uzavřena mezi dvěma podnikateli. Ručení za závazky, založené podle obchodního zákoníku, se řídí vždy také obchodním zákoníkem podle §261 odst. 4 obch. zák., a to i tehdy, jestliže ručitel sám podnikatelem není, jak plyne z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1998 sp. zn. 5 Cmo 625/97 (dle odvolacího soudu "rozhodnutí NS ČR sp. zn. 5 Cmo 625/97"). S poukazem na ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uvedl, že nebyl vázán odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013 č. j. 21 Co 160/2013-73, z něhož vyplývá rozdílný právní názor posouzení platnosti rozhodčí doložky. Odvolací soud se zabýval odvolacími námitkami žalobců ohledně spotřebitelského charakteru smlouvy, chybné formulace výroku rozhodčího nálezu, vázanosti právním názorem Městského soudu v Praze, a dospěl k závěru, že je namístě postupovat podle §219 o. s. ř. a rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdit a to včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení.
Dne 12. 8. 2015 usnesením č. j. 33 Cdo 2815/2015-261 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 17 Co 370/2014-190 odmítl (výrok I). Dovolací soud dovolání proti nákladovým výrokům odmítl jako objektivně nepřípustné, a dovolání proti potvrzujícímu výroku o věci samé jako nepřípustné, neboť zpochybněný závěr odvolacího soudu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi podnikateli není spotřebitelskou smlouvou, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který také dovodil, že práva a povinnosti z ručitelského závazku se s ohledem na jeho akcesorickou a subsidiární povahu řídí stejným kodexem, jako hlavní závazkový vztah, a že v případě, kdy smlouva o úvěru není spotřebitelskou smlouvou, se neuplatní předpisy na ochranu spotřebitele ani ve vztahu k ručitelům, byť oni podnikateli nejsou. Závěrem dovolací soud konstatoval, že soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu (a ani v exekučním řízení) nemohou přezkoumávat správnost rozhodčího nálezu po věcné stránce.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci, nebyla dostatečně odůvodněna, v důsledku čehož bylo zasaženo do základních práv na spravedlivý proces.
Stěžovatelé argumentovali obdobně jako v řízení před obecnými soudy a namítali, že nebyli a nejsou podnikatelé, smlouvu o úvěru neuzavírali v rámci své podnikatelské činnosti, a tudíž se na ně vztahují ustanovení o spotřebitelských smlouvách, v důsledku čehož je neplatná jak smlouva o úvěru, tak i rozhodčí smlouva. Poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171), usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 3057/10 (U 6/63 SbNU 551), a na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013 č. j. 21 Co 160/2013-73 vydané v rámci exekuce oprávněné EXPRESS MONEY s. r. o. proti stěžovatelům a Martině Zichové, jako povinným, pro částku 4 591 866 Kč s příslušenstvím, jímž jmenovaný soud rozhodl o zamítnutí exekučního návrhu z důvodu, že exekuční titul (rozhodčí nález Ing. Kláry Burianové ze dne 13. 9. 2012, jehož zrušení se stěžovatelé domáhali) je nezpůsobilým, neboť účastníci smlouvy o úvěru se vzdali, resp. si dohodli vyloučení pravomoci obecného soudu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelů o nesprávném posouzení právní povahy jejich ručitelského vztahu nalézacím soudem a odvolacím soudem, které se navíc dostatečně nevypořádaly s jejich námitkami, v důsledku čehož mělo být zasaženo do základních práv stěžovatelů na spravedlivý proces.
Stěžovatelé byli toho názoru, že na jejich ručitelský vztah se vztahovala ustanovení o spotřebitelských smlouvách, neboť "smlouvu o úvěru neuzavírali v rámci své podnikatelské činnosti", a tudíž šlo o smlouvu spotřebitelskou, v důsledku čehož rozhodčí smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §39 obč. zákoníku.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích zastávaly jednotný a ustálený názor, že akcesorická a subsidiární povaha ručitelského závazku ve vztahu k závazku hlavnímu (závazku dlužníka vůči věřiteli) je určující rovněž v řešení otázky, zda ručení za závazek dlužníka se řídí občanským nebo obchodním zákoníkem. Konstatovaly, že zásada, dle které práva a povinnosti ze zajištění plnění závazků v závazkových vztazích jsou podřízeny režimu téhož kodexu, kterým se řídí hlavní závazkový vztah, je vyjádřena výslovně v ustanovení §261 odst. 4 obch. zákoníku, a odkázaly na ustálenou judikaturu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1998 sp. zn. 5 Cmo 625/97, uveřejněný též v Právních rozhledech 3/97, str. 161, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2973/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2540/2012).
Stěžovatelé s právním názorem obecných soudů nesouhlasili a tvrdili, že tímto nesprávným právním názorem bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces. Jinak řečeno, stěžovatelé nesouhlasili s právními závěry učiněnými obecnými soudy v jejich civilní věci a byli toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nalézacího soudu, odvolacího soudu i dovolacího soudu byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, tj. příslušných norem zákona o ručení a spotřebitelských smlouvách.
Ústavní soud především připomíná to, co již dovolací soud vyjádřil ve svých výše citovaných rozhodnutích (srov. zejména jeho rozsudek ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2631/2007), že ručitelský závazek není totožný (identický) se závazkem dlužníka, a tudíž stěžovatelé nemohou oprávněně tvrdit, že byli smluvní stranou úvěrové smlouvy.
Dále Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým, a to ani v nyní projednávané otázce, zda právní režim úvěrové smlouvy, uzavřené mezi podnikateli, je či nikoliv určující i pro právní režim ručení za splnění závazku dlužníka nepodnikateli jako ručiteli.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Ústavní soud je toho názoru, že s otázkou právního režimu ručení za závazky plynoucí z úvěrové smlouvy se obecné civilní soudy všech stupňů, v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyrovnaly a neshledal jakýkoliv ústavněprávní důvod jejich odůvodněné závěry dále korigovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu