ECLI:CZ:US:2016:3.US.3301.16.1
sp. zn. III. ÚS 3301/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š. zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, sídlem tř. Míru 70, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. srpna 2016 č. j. 20 Co 286/2016-256, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a a) nezletilého P. Š., zastoupeného opatrovníkem statutárním městem Hradec Králové, a b) D. Z. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu jeho práv podle čl. 4 a 90 Ústavy.
2. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále též jen "okresní soud") ze dne 11. 7. 2016 č. j. 0 P 393/2012-245 bylo ve věci péče o prvního vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") rozhodnuto, že se opatrovníkem nezletilého pro řízení o změnu
péče - přenesení místní příslušnosti jmenuje statutární město Hradec Králové (výrok I) a že okresní soud podle §5 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále též jen "z. ř. s.") přenáší místní příslušnost na Okresní soud v Pardubicích (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého, aby opatrovnický spis a řízení byly vedeny u Okresního soudu v Pardubicích, a to vzhledem k současnému bydlišti, kde se nezletilý s druhou vedlejší účastnicí (dále jen "matka") fakticky zdržuje (bydlí), zatímco přihlášení nezletilého k trvalému pobytu je záležitostí evidenčně správní a pro posuzování bydliště ve smyslu §5 z. ř. s. nezletilého nemá žádný význam.
3. K odvolání matky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku II změnil tak, že se místní příslušnost na Okresní soud v Pardubicích nepřenáší. Na rozdíl od okresního soudu krajský soud zájem nezletilého na přenesení místní příslušnosti neshledal, a to z důvodu, že věc je u okresního soudu vedena od roku 2012, matka, v jejíž výchově se nezletilý nachází, má k tomuto soudu podstatně blíže, a má-li nezletilý nějaký zájem na místní příslušnosti, pak takový zájem bude spočívat v tom, aby bezprostřední vychovatel nezletilého měl přístup ke všem svým úřadům, včetně opatrovnického soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel (otec nezletilého) se v ústavní stížnosti nejprve obsáhle vyjádřil k dřívější rodinné situaci a v souvislosti s ní také k opatrovnickým řízením, jež byla vedena před okresním a krajský soudem. Dále uvedl, že dne 4. 4. 2016 podal k Okresnímu soudu v Pardubicích návrh na svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, uvedený soud zjistil, že opatrovnický spis je veden u Okresního soudu v Hradci Králové, a proto vyvodil svou místní nepříslušnost (usnesení ze dne 11. 4. 2016 č. j. 25 Nc 1752/2016-22) a "po potvrzení" tohoto rozhodnutí Krajským soudem v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (usnesení ze dne 19. 5. 2016 č. j. 22 Co 212/2016-28) tomuto soudu věc postoupil s doporučením, že je možná změna místní příslušnosti, je-li to v zájmu nezletilého, načež okresní a krajský soud vydaly shora označená rozhodnutí.
5. Proti napadenému usnesení krajského soudu stěžovatel argumentoval důvody, o které okresní soud opřel své rozhodnutí, a současně upozornil, že žádný z opatrovníků nezletilého proti změně místní příslušnosti neměl námitky, že k delegaci mohlo dojít jak podle zákona o zvláštních řízeních soudních, tak podle §12 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), že postup krajského soudu byl vadný, vedený snahou ztěžovat mu řízení a konzervovat stávající stav, kdy je poškozován na právu rodiče podílet se stejnou měrou na výchově nezletilého, a v této souvislosti stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s dosavadním rozhodováním okresního i krajského soudu, přičemž vyslovil pochybnosti o nestrannosti soudců. Současně krajskému soudu vytkl, že zvýhodnil matku, která odvolání podala jen z finančních důvodů, a také že porušil zásadu rovnosti "zbraní" a opomenul účinné opravné prostředky.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici ve vztahu k napadenému usnesení neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí krajského soudu (jako soudu odvolacího), jímž nebyla přenesena příslušnost z okresního soudu na Okresní soud v Pardubicích. Jak plyne z výše uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit správnost daného posouzení, nýbrž jeho ústavní konformitu, zde konkrétně zda daný postup nenese prvky libovůle, resp. nejsou-li příslušné (skutkové či právní) závěry vadné natolik, že je lze označit za "extrémní". K takovému závěru však nedospěl, neboť jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, krajský soud se otázkou příslušnosti zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil, když (ve stručnosti řečeno) konstatoval, že pro změnu příslušnosti není důvod i přes změnu faktického bydliště nezletilého, neboť věc je vedena u okresního soudu od roku 2012 a toto bydliště se nalézá blíže městu Hradci Králové. Přitom vzdálenost mezi soudem a bydlištěm nezletilého je relevantní skutečností z hlediska kritéria (nejlepšího) zájmu dítěte (§5 z. ř. s.), neboť věc by měl rozhodovat soud, který je nezletilému nejblíže, aby byl co nejméně zatěžován on i osoba, která o něj bezprostředně pečuje, a aby soud měl pro své rozhodování k dispozici bezprostředně co nejúplnější informace.
9. Oproti tomu důvody, o které opřel stěžovatel své stanovisko, že mělo k delegaci dojít, tj. že okresní, příp. i krajský soud dosud údajně rozhodoval ve věci úpravy poměrů nezletilého nesprávně, v jeho neprospěch, nebo že soudci, kteří v těchto věcech rozhodovali, nebyli nestranní, nelze považovat za relevantní ani z hlediska §5 z. ř. s., ani §12 odst. 2 o. s. ř., kterého se stěžovatel dovolával, neboť soud v daném řízení není oprávněn jakkoliv posuzovat věcnou správnost dříve vydaných pravomocných rozhodnutí, a nemůže ani řešit otázku (ne)strannosti konkrétního soudce
(soudců) - v takovém případě nutno postupovat podle §14 a násl. o. s. ř. Stěžovatel také argumentoval tím, že krajský soud jej takto chtěl v dalším řízení znevýhodnit. Z ústavní stížnosti však není zřejmé, v čem by takové znevýhodnění mělo spočívat, tedy až na tvrzení, že dosud okresní a krajský soud nerozhodovaly podle stěžovatele správně (a že by snad jiné soudy mohly rozhodovat jinak); ustanovení §5 z. ř. s. však nelze považovat za prostředek, jenž by měl sloužit účastníkovi řízení k výběru soudu.
10. Odvolal-li se stěžovatel na důvody uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně, možno odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, proč nemohou obstát. Argumentoval-li stěžovatel usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 212/2016-28, v něm uvedený soud pouze obecně upozornil na možnost procesního postupu podle §5 z. ř. s., a to v reakci na (z hlediska daného rozhodování irelevantní) námitky stěžovatele, že došlo ke změně bydliště nezletilého. Nešlo tedy o žádné "doporučení", jak stěžovatel tvrdil (nehledě na to, že v opačném případě by krajský soud stejně neměl povinnost se jím řídit).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu