ECLI:CZ:US:2016:3.US.3316.16.1
sp. zn. III. ÚS 3316/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 č. j. 5 Tdo 707/2016-65, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2016 sp. zn. 7 To 460/2015 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2015 č. j. 91 T 71/2014-1720, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 39 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným ze spáchání trestného činu pletich při veřejné soutěži a dražbě podle ustanovení §128a odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §255 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona. Uvedených trestných činů se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako investiční ředitel státního podniku Povodí Moravy, s. p. (dále jen "poškozený podnik"), zmanipuloval zadání veřejné zakázky tak, aby v ní uspěla konkrétní společnost, s níž již dopředu komunikoval, přičemž předmětem této zakázky mělo být vypracování nepotřebné analýzy, a to navíc za předraženou cenu. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, dále k peněžitému trestu ve výši 70 000 Kč a povinnosti nahradit poškozenému podniku způsobenou škodu. Pro další obdobné jednání byli stěžovatel a další obžalovaný zproštěni obžaloby. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě množství nepřímých důkazů, zejména výpovědí jednotlivých zúčastněných osob a analýzy listinných důkazů.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s právními i skutkovými závěry městského soudu.
4. Následně podal stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Shledal přitom, že většina stěžovatelových námitek nespadá pod žádný dovolací důvod. V hodnocení soudů není přítomen extrémní rozpor a popsané jednání naplňuje znaky uvedených trestných činů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti neztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ohledně nedostatečnosti jeho dovolacích námitek, protože v dovolání uvedl, v čem spočívá tzv. extrémní rozpor v hodnoceních soudů nižších stupňů. Zejména upozornil na to, že z provedeného dokazování vyplývá, že se skutek nestal, resp. žádné znaky trestných činů nebyly naplněny. Dále stěžovatel obsáhle popisuje jednotlivé nesprávnosti ve zjištěních soudů. Uvedenou veřejnou zakázku neinicioval, což potvrdily, resp. nevyloučily ostatní svědecké výpovědi. Vedení společnosti o zakázce vědělo a schválilo ji. Seznam doporučených uchazečů byl stěžovateli předložen z jiného úseku poškozeného podniku. Jeho předchozí komunikace se společností, která se o zakázku ucházela, nebyla dle stěžovatele prokázána. Doporučení přidělení zakázky učinil stěžovatel výhradně na základě kritéria ceny tak, jako ostatní členové hodnotící komise. Tato kritéria přitom stěžovatel nestanovil. Nebyly provedeny žádné důkazy potvrzující, že by stěžovatel věděl o vadách veřejné zakázky. Dále dle stěžovatele nebylo prokázáno, že by uvedená zakázka byla pro poškozený podnik zbytečná a nepotřebná. Takové hodnocení přitom nemůže provést sám soud. Zkoumat potřebnost zakázky nebylo stěžovatelovou povinností. Nesprávně byla dle stěžovatele vypočtena i údajná škoda. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že postup poškozeného podniku v dané veřejné zakázce odpovídal zákonným požadavkům. Zakázka ani nebyla prováděna v režimu veřejné obchodní soutěže, který je podmínkou naplnění skutkové podstaty trestného činu pletichy ve veřejné soutěži a dražbě. K naplnění znaků uvedeného trestného činu tak nemohlo dojít. Soudy se dle stěžovatele dopustily v trestním právu nepřípustné analogie. Soudy uvedenou skutkovou podstatu proti vůli zákonodárce rozšiřují i na situace upravené právními předpisy přijatými až po zakotvení uvedeného trestného činu. Tím nepřípustně rozšiřují trestní represi a nesprávně volí právní výklad, který jde k tíži stěžovatele. Soudy dále stěžovateli vytkly porušení povinností, které mu však žádný právní předpis neukládal, neboť byly adresovány jiným subjektům. Porušení dalších povinností pak nebylo prokázáno. Stěžovatel dále namítá, že soudy v jeho věci měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, neboť jde o zakázku malého rozsahu, kterou ani nekontroluje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v rámci správního řízení. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti tvoří vlastní hodnocení skutkového stavu, při němž však stěžovatel zcela přehlíží hodnotící úvahy rozhodujících soudů, které jediné mohou být předmětem řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud nemůže sám hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem může být pouze přezkum dodržení ústavních zásad řádného hodnocení důkazů (např. in dubio pro reo, zásada přímosti, atd.). Ústavní soud nemůže postupovat jako další soudní instance, neboť jako soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jak byl stěžovatel upozorněn již odvolacím a dovolacím soudem, nejsou stěžovatelovy vlastní hodnotící úvahy jakkoliv relevantní, neboť hodnocení důkazů přísluší v první řadě nalézacímu soudu, který se se stěžovatelovými názory neztotožnil, a tento svůj závěr logicky a srozumitelně vysvětlil. Plně obstojí i postup soudů vyšších stupňů, kterým nepřiznaly většině těchto námitek jakoukoliv důvodnost.
8. Rovněž tak se s ohledem na svou pozici a zásadu subsidiarity ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud zabývat námitkami, které stěžovatel neuplatnil v předchozích fázích trestního řízení a nedal tak možnost obecným soudům, aby se s nimi vypořádaly. To platí zejména o námitce ohledně naplnění znaků trestného činu pletichy ve veřejné soutěži a dražbě. Písemné odůvodnění stěžovatelova dovolání tuto námitku neobsahuje. Ústavní soud tak nemůže Nejvyššímu soudu, který je zásadně vázán odůvodněním dovolání, vytknout neposkytnutí ústavní ochrany, kterou po něm stěžovatel nepožadoval.
9. Ve zbytku lze pak stěžovatelovy námitky hodnotit jako tvrzení o přítomnosti tzv. extrémního rozporu v závěrech rozhodujících soudů, popř. o porušení zásady in dubio pro reo. Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal, podobně jako Nejvyšší soud (srov. str. 6 napadeného usnesení). Úvahy o stěžovatelově vině jsou podpořeny celou řadou nepřímých důkazů, jež tvoří tzv. ucelený řetězec. Ten je pak třeba vždy hodnotit jako celek, tedy nikoliv vytrhávat jednotlivé důkazy a okolnosti z kontextu, jak činí stěžovatel v celém trestním řízení i ústavní stížnosti. Zejména nalézací soud srozumitelně popsal, z jakého důvodu je závěr o stěžovatelově vině jediným logickým vyústěním jeho úvah. Ty přitom nejsou dle Ústavního soudu nikterak svévolné, ani nepředstavují porušení zásady in dubio pro reo. Na uvedené úvahy, které stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky přehlíží, lze beze zbytku odkázat (srov. zejména str. 23 až 27 rozsudku městského soudu) a není nutné je na tomto místě podrobně opakovat. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že každé své tvrzení dokázaly soudy podpořit obsahem (byť kontextuálním) provedených důkazů a neznámé okolnosti, vyvolávající pochybnosti, pokud se v dané věci vůbec vyskytly, nehodnotily v neprospěch stěžovatele. Zejména velmi podrobně posoudily všechny klíčové okolnosti, a sice poměry v poškozeném podniku, jednání stěžovatele při pořádání problematické zakázky, jakož i vztahy a jednání společnosti, která v dané zakázce uspěla. Nezaujatost a věcnost hodnocení důkazů nalézacím soudem toliko nepřímo potvrzuje i to, že stěžovatel a další obžalovaný byli pro částečně podobné jednání napadeným rozsudkem zproštěni obžaloby, a to fakticky z důvodu důkazního nepotvrzení protiprávnosti popsaného jednání.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu