ECLI:CZ:US:2016:3.US.3335.16.1
sp. zn. III. ÚS 3335/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Libuše Rudolfové, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem, sídlem Závodní 391/96C, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2016 č. j. 25 Cdo 1261/2016-376, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města Jáchymov, sídlem nám. Republiky 1, Jáchymov, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 65, Praha 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání, jelikož dle názoru stěžovatelky dovolací soud svým postupem porušil ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Argumentace stěžovatelky
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3851/15 zdůrazňuje, že se dovolací soud měl řádně zabývat otázkou přípustnosti jejího dovolání, neboť ji nelze sankciovat, pokud v dobré víře měla za to, že předložila dovolacímu soudu k posouzení právní otázky, jež ovšem Nejvyšší soud označil za otázky skutkové. Nadto stěžovatelka namítá, že soudy první a druhé instance v projednávané věci v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu dospěly k závěru, že její právo bylo promlčeno; v této souvislosti stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003 sp. zn. 25 Cdo 325/2002.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
4. Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení mj. uvedl, že stěžovatelka ve svém dovolání vůbec nevymezila otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, tedy "příslušnou alternativu předpokladů přípustnosti dovolání nekonkretizovala a spokojila se s obecnou kritikou správnosti posouzení věci odvolacím soudem. Neoznačila ostatně ani rozhodnutí dovolacího soudu a jeho příslušné ustálené závěry, od nichž se údajně odvolací soud odchýlil, ani závěry, které by měl dovolací soud v projednávané věci posoudit jinak". Stěžovatelka navíc ani "neuvedla, proti kterému rozhodnutí směřuje (není uveden ani soud, který je vydal, ani jeho spisová značka či jednací číslo, lze je identifikovat jen z uvedeného data a označení účastníků, předmětu řízení a spisové značky soudu prvního stupně)".
5. Proti žádné z těchto výtek Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou oponenturu nepředkládá, pouze se zcela nepřípadně dovolává závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 3851/15, které však do posuzované věci zjevně nedopadají právě proto, že se stěžovatelka vymezením přípustnosti svého dovolání vůbec nezabývala. Tvrdí-li přitom stěžovatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu mj. s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 325/2002, postačí připomenout, že toto měla tvrdit ve svém dovolání, nikoliv až v ústavní stížnosti.
6. Pro stručnost se proto Ústavní soud omezí na konstatování, že citované hodnocení Nejvyššího soudu plně koresponduje s obsahem stěžovatelčina dovolání, jehož kopie byla rovněž přiložena k ústavní stížnosti.
7. Je tedy namístě již pouze zdůraznit, že pokud Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť - inter alia - neobsahovalo žádný ze čtyř možných důvodů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením §237 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, neshledává na tomto postupu dovolacího soudu Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity. Je naopak namístě akcentovat skutečnost, že dovolací soud nemohl postupovat jinak, neboť pokud by stěžovatelčino procesně vadné dovolání meritorně projednal, potenciálně by porušil základní právo žalované strany na spravedlivý proces.
8. Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu