ECLI:CZ:US:2016:3.US.3355.16.1
sp. zn. III. ÚS 3355/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Farany, zastoupeného JUDr. Zuzanou Císařovou, advokátkou, sídlem Uhelný trh 414/9, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2016 č. j. 11 VSOL 120/2016-110, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a JUDr. Miloslavy Horské, sídlem Velkopavlovická 25, Brno, insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s., sídlem Za Drahou 4239/2, Prostějov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 1. 2010 č. j. KSBR 39 INS 398/2010-A-51 byl zjištěn úpadek společnosti Oděvní podnik, a. s. (dále jen "dlužník").
3. Žalobou ze dne 24. 1. 2011 podanou proti stěžovateli se JUDr. Jaroslav Svoboda, původní insolvenční správce dlužníka, domáhal určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka a vydání původního dlužníkova plnění ve výši 713 849,39 Kč do majetkové podstaty. Stěžovatel v rámci svého vyjádření k žalobě vznesl námitku nedostatku věcné příslušnosti krajského soudu, a to v části žaloby, jíž se původní insolvenční správce domáhal vydání ušlého peněžitého plnění do majetkové podstaty. Podle jeho názoru byly podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen "o. s. ř."), ve znění ke dni podání žaloby, v tomto rozsahu předmětu řízení věcně příslušné okresní soudy.
4. Usnesením vrchního soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. VSOL 120/2016-110 bylo o námitce stěžovatele rozhodnuto tak, že věcně příslušnými jsou v prvním stupni krajské soudy. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že vycházel ze stavu právní úpravy účinného ke dni podání žaloby. Podle ní platilo, že krajské soudy rozhodovaly jako soudy prvního stupně v insolvenčním řízení a o incidenčních sporech. Podle §159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona dále platilo, že incidenčními spory byly spory na základě odpůrčí žaloby. Při výkladu tohoto ustanovení vrchní soud odkázal na svůj dřívější názor (vyjádřený např. ve věci sp. zn. 13 Cmo 2/2010, KSOS 22 INS 1796/2008, 14 Cmo 4/2010, KSBR 44 INS 5753/2009), že insolvenční správce i v řízeních, která zahájil odpůrčí žalobou, byl oprávněn domáhat se jak neúčinnosti právního úkonu dlužníka, tak v rámci odpůrčí žaloby i plnění, které ušlo z majetkové podstaty. K této otázce se podle vrchního soudu vyjádřil i Nejvyšší soud, který v usnesení ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 677/2011 uvedl, že posouzení nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti, tak i zaplacení částky, která v důsledku takového úkonu ušla z majetku dlužníka. Vrchní soud závěrem odkázal i na novelu insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., na jejímž základě byl §239 odst. 4 změněn tak, že insolvenční správce je oprávněn odpůrčí žalobou požadovat nejen určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, ale rovněž i peněžité plnění.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě upozornil, že v předmětné věci je pro určení věcné příslušnosti nutné vycházet ze znění insolvenčního zákona a občanského soudního řádu ke dni 24. 1. 2011, tedy ke dni podání žaloby (srov. čl. II., přechodná ustanovení, zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle §9 odst. 4 o. s. ř. ve znění ke dni podání žaloby platilo, že krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, jakož i ve sporech o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
6. Stěžovatel dále poukázal na definici incidenčních sporů zakotvenou v §159 odst. 1 insolvenčního zákona, resp. na odst. 2 tohoto ustanovení, podle nějž platí, že na jiné spory mimo výčet nelze ustanovení o incidenčních sporech použít.
7. Stěžovatel současně argumentoval zněním §239 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění ke dni podání žaloby, podle nějž platilo, že dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno.
8. Na základě rozboru právní úpravy dospěl stěžovatel k závěru, že pokud spor o vydání plnění z neúčinného úkonu není incidenčním sporem, jsou v nyní posuzované věci věcně příslušnými okresní soudy. Tento závěr opřel rovněž o nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016 ve věci sp. zn. IV. ÚS 162/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. V dalším obsahu ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá dvěma fázemi uplatnění nároků z neúčinného právního úkonu. Uvádí, že podle insolvenčního zákona ve znění ke dni podání žaloby bylo toto uplatnění nároků předpokladem vedení dvou sporů, z nichž druhý přicházel v úvahu teprve poté, co nabylo právní moci rozhodnutí o neúčinnosti úkonu dlužníka. I z tohoto pohledu má být zřejmé, že zatímco k projednání odpůrčí žaloby byl věcně příslušný krajský soud, k řízení ve věci vydání ušlého plnění do majetkové podstaty byl věcně příslušný okresní soud, neboť nejde o incidenční řízení. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na dřívější rozhodnutí vrchních soudů (např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2014 č. j. 13 VSOL 98/2013-82 a komentářovou literaturu).
10. Postupu vrchního soudu stěžovatel dále vytýká, že z jím v napadeném usnesení citovaných rozhodnutí nevyplývá žádná argumentace, z níž by bylo možno dovodit právní úvahu, že odpůrčí žalobou podanou do 31. 12. 2013 byl insolvenční správce oprávněn se domáhat jak neúčinnosti právního úkonu, tak i vydání plnění.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
11. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
12. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, byť směřuje proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu v civilním řízení, resp. proti rozhodnutí, kterým nebyla věc skončena. S odkazem na dřívější praxi (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08) však uvádí, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto rozhodnutí, neboť i ono je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele. Stejně tak není vhodné přesouvat posouzení otázky porušení práva na zákonný soud a zákonného soudce do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno.
13. Ústavní stížnost je rovněž přípustná z důvodu, že stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
16. Ústavní stížnost je zaměřena na jedinou otázku procesního práva, a to zda v předmětné věci jsou k řízení o vydání plnění ušlého na základě neúčinného právního úkonu věcně příslušné krajské nebo okresní soudy.
17. Argumentace stěžovatele se shoduje s argumentací, kterou použil v rámci své námitky nedostatku věcné příslušnosti krajského soudu v odvolání. Vrchní soud se těmito argumenty, resp. námitkou řádně zabýval a své rozhodnutí podrobně zdůvodnil.
18. Ústavní soud přisvědčil závěrům vrchního soudu, který uvedl, že s ohledem na změny právní úpravy je nutno vycházet ze stavu účinného ke dni podání žaloby. Podle §9 odst. 1 o. s. ř. platilo obecné pravidlo, že věcně příslušnými v prvním stupni jsou soudy okresní, avšak za předpokladu, že zákon nestanoví jinak. Z §9 odst. 4 o. s. ř. dále vyplývalo, že krajské soudy v prvním stupni rozhodují v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech. Podle §159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona jak v době podání žaloby, tak i v době rozhodnutí vrchního soudu platilo, že incidenčními spory jsou spory na základě odpůrčí žaloby. Je proto nutné učinit závěr, že bylo-li odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka navrženo rovněž uložení povinnosti vydání plnění z tohoto úkonu ušlého, jde o nedílnou součást incidenčního sporu. Tento závěr vychází jak z dřívější rozhodovací praxe vrchních soudů, která musela být stěžovateli známa, jednak je zřejmý rovněž z vývoje právní úpravy, která jej k 1. 1. 2014 přejala do textu §239 odst. 4 insolvenčního zákona. Uvedený závěr rovněž koresponduje s teoretickým pojetím incidenčních sporů, mezi něž se řadí jakékoliv spory vyplývající z hlavního řízení a u nichž není důvod, aby byly řešeny mimo jeho rámec jiným soudem. Ústavní soud proto konstatuje, že postupem vrchního soudu nebylo zasaženo ani do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, ani do jeho práva na zákonného soudce. Na tomto závěru nic nezmění ani závěry prezentované Ústavním soudem v nálezu ze dne 23. 3. 2016 ve věci sp. zn. IV. ÚS 162/16, neboť v něm posuzované věci vrchní soud rozhodl na základě ustanovení, které v době zahájení řízení nebylo účinné, resp. bez náležitého zdůvodnění.
19. Vzhledem k tomu, že postupem vrchního soudu nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu