ECLI:CZ:US:2016:3.US.3356.15.1
sp. zn. III. ÚS 3356/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Petra, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem 17. listopadu 623, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2015 č. j. 32 Cdo 2921/2015-799, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014 č. j. 8 Cmo 156/2014-752 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. února 2014 č. j. 33 Cm 191/2004-731, spolu s návrhy na náhradu nákladů řízení a odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a JUDr. Marcely Dvořáčkové, sídlem U Soudu 276, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Namítá též porušení práva na legitimní očekávání podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že žalobou ze dne 26. 4. 2004 se právní předchůdce stěžovatele domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 335 074,60 Kč s příslušenstvím, protože na základě živnostenského oprávnění a ústní dohody (mandátní smlouvy), uzavřené s vedlejší účastnicí, měl pro ni vykonávat od ledna 2013 práci vykonavatele za dohodnutou úplatu, která mu však ze strany vedlejší účastnice poskytnuta nebyla. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ve věci dosud rozhodoval čtyřikrát. Vrchní soud v Praze (jako soud odvolací, dále jen "vrchní soud") v prvním zrušovacím usnesení ze dne 2. 6. 2008, kterým zrušil první (částečný) rozsudek krajského soudu ve věci ze dne 14. 6. 2007, přijal v souladu s krajským soudem závěr, že stěžovateli nevznikl nárok na odměnu ve výši 250 000 Kč, představující smluvenou částku počítanou z rozsahu vymožených exekucí, protože jím tvrzená mandátní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, a to exekučním řádem. Vrchní soud ve svém prvním zrušujícím usnesení dále vyslovil závěr, že s ohledem na obsah spisového materiálu se lze domnívat, že původní žalobce ve prospěch vedlejší účastnice nějaké činnosti v souvislosti s výkonem exekucí prováděl a že se vedlejší účastnice mohla tedy na jeho úkor obohatit (tj. získat prospěch z činnosti žalobce, kterou by musela provádět sama nebo prostřednictvím jiných osob za úplatu). Uložil tedy soudu, aby za postupu podle ustanovení §118a občanského soudního řádu žalobce poučil o tom, že je věc možno posoudit podle ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku a vyzval ho k doplnění tvrzení a důkazů k nim. Krajský soud o nárocích žalobce rozhodoval poté rozsudky ze dne 2. 3. 2009 a 29. 3. 2012, které byly odvolacím soudem zrušeny usneseními ze dne 17. 9. 2010 a 9. 5. 2013, a to pro absenci náležitostí stanovených v §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Posledním zrušovacím usnesením odvolací soud mimo jiné rozhodl, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele na zaplacení (v rozsahu později upřesněné) částky 308 468,10 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o povinnosti stěžovatele doplatit soudní poplatek (výrok III.). Žaloba byla zamítnuta z důvodu nesplnění povinnosti tvrzení.
4. Vrchní soud napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve výroku I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vrchní soud v odůvodnění mj. uvedl, že splnění povinnosti tvrzení, uložené účastníkům v §101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, v návaznosti na obsah žaloby (projednatelnost žaloby je třeba hodnotit samostatně), je předpokladem pro to, aby účastník mohl splnit svou povinnost důkazní. Zákon účastníkům ukládá tvrdit všechny potřebné skutečnosti ve vztahu k právnímu poměru účastníků. Vrchní soud ve shodě s krajským soudem došel k závěru, že přes soudem poskytnutá poučení jsou tvrzení stěžovatele nedostatečná, neboť i přes příslušná poučení setrval na vymáhání "odměny" ve výši 250 000 Kč, aniž by konkrétně specifikoval, jak k této částce dospěl, a když stejně tak nespecifikoval ostatní nároky tak, aby bylo patrno, že tvrdí, že v konkrétní době vykonal konkrétní činnost, či vynaložil konkrétní náklad, v jím tvrzené konkrétní hodnotě, ve prospěch žalované.
5. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť jej neshledal přípustným.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel, který vstoupil do řízení namísto původního žalobce dne 22. 2. 2010 (usnesení vrchního soudu z uvedeného dne č. j. 8 Cmo 139/2009-491), v ústavní stížnosti uvedl, že pokud krajský soud posoudil jeho tvrzení (a tvrzení jeho právního předchůdce) jako nedostatečná, a žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení, provedl výklad zásady projednací tak široce, že stěžovateli odepřel věc před soudy projednat. Soud provedl pouze jeden svědecký výslech a ostatní výslechy zamítl, čímž mu znemožnil prokázat jeho nárok. Tento postup schválil vrchní soud i Nejvyšší soud. Na stěžovateli bylo nepřiměřeně požadováno, aby do nejmenších podrobností konkretizoval jednotlivé nároky - bezdůvodné obohacení, jízdné a hovorné. Soudy rovněž nenaplnily požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího odůvodnění svých rozhodnutí, důsledkem čehož bylo vydání překvapivých rozhodnutí soudů všech stupňů. Stěžovatel má za to, že soudy interpretovaly ustanovení občanského soudního řádu svévolně a v extrémním rozporu s principem spravedlnosti.
7. Stěžovatel dále přiblížil skutkový stav věci. Uvedl, že jeho právní předchůdce vykonával pro žalovanou na základě ústní smlouvy (jež byla zhodnocena soudem jako neplatná) od 13. 1. 2003 do 25. 11. 2003 exekuční činnost na jednotlivých exekučních spisech jako vykonavatel, později taktéž dohlížel na činnost dalších vykonavatelů. Uvedené činnosti vykonával po celou dobu trvání prací pro žalovanou, při činnosti pro její úřad používal svůj telefon a své osobní vozidlo. Trasy jízd byly určovány na základě pokynu žalované a tím byly určeny i cestovní výdaje, vykazované k úhradě povinným v příkazech k úhradě nákladů exekuce.
8. Stěžovatel tedy po žalované požadoval z titulu bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve výkonech, které na základě neplatné smlouvy provedl v exekučních řízeních, žalovanou částku. Soudy tomuto nároku nepřisvědčily z důvodu neunesení břemene tvrzení, s čímž stěžovatel nesouhlasí. S tímto závěrem obecných soudů je podle jeho názoru v rozporu jejich procesní postup, pokud vedly (byť v míře několikanásobně menší, než navrhoval stěžovatel) dokazování, čímž se řízení protáhlo na více než 10 let. Řada důkazů pak nebyla provedena vůbec. Stěžovatel uvádí, že doplňoval žalobu a tvrdil rozhodné skutečnosti, ke svým tvrzením nabídl důkazy, ať už přímo písemné listiny, výslechy svědků či navrhl, aby listinné důkazy byly vyžádány soudem, neboť je stěžovatel přes veškerou snahu nebyl schopen sám zajistit. Stěžovatel zejména ve svém podání ze dne 11. 4. 2011, a na něj navazujícím podání ze dne 19. 9. 2013, jednoznačně a velmi podrobně skutkově vymezil žalobní nárok a skutkové okolnosti, na nichž je založen.
9. Stěžovatel má za to, že žalobní nárok byl v jeho podáních dostatečně vymezen tak, že byl jednoznačně individualizován, a bylo odepřením spravedlnosti a práva na spravedlivý proces, že stěžovatel musel k úspěchu ve věci do nejmenších podrobností tvrdit, kdy právní předchůdce stěžovatele vykonal jaký úkon pro vedlejší účastnici, od kdy do kdy přesně úkon trval, kdy vykonal jakou jízdu, kdy přesně vykonal a jaký telefonický hovor a podobně, když z jeho jednotlivých podání je zřejmé, že se požadované nároky týkaly rozhodné doby činnosti jeho právního předchůdce, zvláště za situace, kdy stěžovatel tvrdil, že všechny tyto skutečnosti jsou zřejmé z listin, které má vedlejší účastnice k dispozici a je povinna je ze zákona archivovat. Návrhu stěžovatele na vyžádání listin, rozhodných pro zcela precizní konkretizaci nároků stěžovatele, od vedlejší účastnice, soud nevyhověl. Stěžovateli tak nebylo umožněno přesněji konkretizovat jeho nárok. Stěžovatel má za to, že v souladu s konstantní judikaturou unesl břemeno tvrzení, kdy nároky v podstatné části vymezil v jednotlivých vyjádřeních a v podrobnostech odkazem na listiny.
10. Stěžovatel navrhuje, aby mu byla v řízení o ústavní stížnosti přiznána náhrada nákladů právního zástupce, a zároveň aby byla odložena vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí, neboť to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon uvedených rozhodnutí by znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu (vymožení plnění, náklady exekuce), než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout účastníkům a vedlejší účastnici.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
14. Žaloba stěžovatele byla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení. Jeho neúspěch ve věci byl tedy dán tím, že z jeho strany nedošlo k doplnění požadovaných skutkových tvrzení, jakkoli o tom byl stěžovatel ze strany krajského soudu řádně poučen (§118a občanského soudního řádu). Ústavní soud podotýká, že není oprávněn posuzovat vlastní obsah stěžovatelových tvrzení, neboť je na obecných soudech, aby rozhodly, zda účastník vyhověl požadavku ustanovení §101 občanského soudního řádu. Jak již v minulosti Ústavní soud konstatoval, v řízení sporném, ovládaném zásadou projednací, nelze soudům vytýkat, že v podstatě "namísto stěžovatele" nepředkládaly způsobilá skutková tvrzení, která by se mohla stát předmětem dokazování (viz usnesení ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 747/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
15. Ústavní soud neshledává nic protiústavního na dostatečně odůvodněném závěru obecných soudů, že stěžovatel nesplnil svou povinnost tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí věci, která vyplývá z §101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Pokud stěžovatel odkazoval na listinné důkazy, resp. návrhy na výslech svědků, ty nemohly nedostatky v jeho tvrzení jakkoli nahradit či zhojit. Neunesení břemene tvrzení v občanskoprávním řízení přitom znamená i zamítnutí případných důkazních návrhů stěžovatele (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3975/12 ze dne 14. 11. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Postup krajského soudu, který v průběhu řízení přistoupil k provádění některých důkazů, s přihlédnutím ke skutečnosti, že v dané věci bohužel došlo k nežádoucímu soudnímu "ping-pongu" či "člunku", nemůže toto pravidlo civilního soudního řízení zvrátit (předmětem této věci přitom není stěžovatelem poukazovaná nepřiměřenost délky řízení před soudy).
16. Stěžovatelovu námitku nepřiměřenosti požadavku soudů, aby "do nejmenších podrobností konkretizoval jednotlivé nároky", Ústavní soud nesdílí. Požadoval-li např. stěžovatel náhradu cestovních výdajů za listopad 2003, jež vyčíslil souhrnnou částkou, aniž by jednotlivé provedené jízdy konkrétně specifikoval, nejde o požadavek, který by byl s ohledem na předpoklad vedení dostatečné evidence o těchto skutečnostech ze strany stěžovatele (resp. původního žalobce) objektivně nepřiměřený. Z tohoto důvodu ani nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že krajský soud měl od vedlejší účastnice vyžádat (stěžovatelem blíže nespecifikované) listiny, které by konkretizaci jeho nároků umožnily.
17. Tvrzenému porušení stěžovatelových základních práv Ústavní soud nepřisvědčil. Napadená soudní rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, a proto byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný odmítnut.
18. Stěžovatelovu návrhu na náhradu nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti (§62 odst. 4, §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti, a tudíž ani není třeba o něm rozhodovat samostatným výrokem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu