ECLI:CZ:US:2016:3.US.3370.15.1
sp. zn. III. ÚS 3370/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Gregora, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 2076/2015-258, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014 č. j. 1 Co 73/2014-239 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2013 č. j. 34 C 109/2010-214, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 2. 11. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 11. 2015, se Michael Gregor (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o ochranu osobnosti bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil. Současně navrhl zvážit přednostní projednání věci Ústavním soudem.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
U Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 34 C 109/2010 občanskoprávní spor na ochranu osobnosti, v němž se stěžovatel, coby žalobce, domáhal po žalované Městské části Praha 1 přiznání nemajetkové újmy ve výši 3 miliony Kč.
Dne 13. 11. 2012 usnesením č. j. 34 C 109/2010-203, jež nabylo právní moci dne 1. 12. 2012 nalézací soud řízení přerušil podle ustanovení §110 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce se bez omluvy k nařízenému jednání nedostavil a zástupkyně žalované navrhla přerušení řízení.
Dne 16. 12. 2013 usnesením č. j. 34 C 109/2010-214 nalézací soud řízení zastavil (výrok I). V odůvodnění nalézací soud uvedl, že ve věci nařídil jednání na 13. 11. 2012 v 8.30 hod. Obsílka k jednání byla žalobci doručena do datové schránky 23. 10. 2012, žalobce se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil, absence omluvy byla prověřena v civilní kanceláři. Soud zastavil řízení, protože ani jeden z účastníků nepodal ve lhůtě jednoho roku návrh na pokračování v řízení, přestože o procesních následcích byli oba účastníci poučeni.
Dne 29. 10. 2014 usnesením č. j. 1 Co 73/2014-239 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání obou účastníků řízení usnesení nalézacího soudu ze dne 16. 12. 2013 č. j. 34 C 109/2010-214 potvrdil (výrok I). Odvolací soud konstatoval, že proti usnesení nalézacího soudu ze dne 13. 11. 2012 č. j. 34 C 109/2010-203 o přerušení řízení se žalobce nikterak nebránil a nepodal proti němu odvolání, a že byl řádně poučen o následcích uplynutí jednoroční lhůty ve smyslu ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. Protože ve lhůtě jednoho roku žádný z účastníků návrh na pokračování v řízení nepodal, postupoval nalézací soud rovněž správně, pokud napadeným usnesením rozhodl o zastavení řízení s odkazem na ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř.
Dne 9. 9. 2015 usnesením č. j. 30 Cdo 2076/2015-258 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 10. 2014 č. j. 1 Co 73/2014-239 odmítl (výrok I), neboť dovolání žalobce náležitosti vyžadované v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nenaplňovalo, přičemž tuto vadu žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a pokládá je za nepřípustný zásah do svých základních práv a svobod, konkrétně do práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, v souvislosti s čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, a práv dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 17 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 10 Listiny.
Nalézacímu soudu i odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se nijak nevyjádřily k jeho podání ze dne 15. 11. 2012 a blíže se jím nezabývaly; dovolacímu soudu vytkl, že jeho dovolání neprojednal meritorně.
I
V.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel se dovolával práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu. Byl toho názoru, že podmínky pro postup obecných soudů vedoucí k zastavení řízení v jeho případě nebyly splněny, a že dovolací soud jeho dovolání měl věcně projednat. Postupem obecných soudů tak měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Obecné soudy, zejména soud nalézací a soud odvolací, byly toho názoru, že podmínky pro zastavení řízení byly splněny a řízení tudíž bylo zastaveno v souladu se zákonem; dovolací soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svojí podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V případě stěžovatele nalézací soud řízení zastavil z důvodů specifikovaných již výše, neboť ani jeden z účastníků nepodal ve lhůtě jednoho roku návrh na pokračování v řízení, ačkoliv o procesních následcích byli oba účastníci poučeni, a své rozhodnutí řádně odůvodnil, stejně jako to učinil odvolací soud. Dovolací soud následně dovolání stěžovatele odmítl a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ústavní soud je toho názoru, že stávající zákonná úprava přípustných důvodů pro zastavení řízení, resp. pro odmítnutí návrhu, obsažená v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, základní právo stěžovatele na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Dospěly-li nalézací soud i odvolací soud k závěru, že nedostatek podmínek řízení nebyl stěžovatelem přes poučení ve stanovené lhůtě odstraněn, a své rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele, což lze obdobně vztáhnout i na se zákonem souladné rozhodnutí dovolacího soudu.
Při aplikaci záruk spravedlivého procesu plynoucích z části páté Listiny, resp. čl. 36 odst. 1 Úmluvy, je třeba vzít v úvahu, že článek 36 odst. 1 Listiny stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v občanském soudním řádu (pokud jde o podmínky řízení). Tento zákonný postup stěžovatel dle přesvědčení obecných soudů nerespektoval, a tudíž musel po právu snášet důsledky z toho plynoucí. Jinak řečeno, práva na přístup k soudu se stěžovatel zbavil sám svou nečinností.
Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává:
Nelze přehlédnout, že v posuzovaném občanskoprávním sporu došlo postupem obecných soudů k některým pochybením, spočívajících zejména v průtazích a v nepřiměřené délce řízení. Na tato pochybení však již bylo reagováno tím, že stěžovateli byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. 15 C 209/2012 přiznána peněžní náhrada za způsobenou imateriální újmu.
Pochybnosti rovněž může vzbudit postup, jímž se Městský soud v Praze vypořádal s omluvou nepřítomnosti žalobce na nařízeném soudním jednání, konaném dne 13. 11. 2012 (č. l. 205 soudního spisu).
Ústavní soud nicméně nehodnotí tyto skutečnosti jako protiústavní zásah do základních práv stěžovatele, jež by měl vést ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatel sám se v průběhu sporu dopustil některých procesních pochybení (např. přehlédl, že mu bylo soudem doručeno předvolání k ústnímu jednání na den 13. 11. 2013); k hladkému průběhu sporu zajisté nepřispěly ani opakované žalobcovy žádosti o přizpůsobení soudních termínů jeho zahraničním cestám.
Výjimečné důvody pro projednání návrhu mimo pořadí Ústavní soud neshledal. Jelikož ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, Ústavní soud stěžovateli nevytýkal vadu plné moci ze dne 22. 12. 2014 pro advokáta, kterou nelze považovat za plnou moc speciální, odpovídající požadavkům ustanovení §30 a §31 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu