ECLI:CZ:US:2016:3.US.3370.16.1
sp. zn. III. ÚS 3370/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Tibora Vančáka, Ing. Josefa Vančáka a Miroslava Kosiny, zastoupených JUDr. Pavlem Novotným, advokátem, sídlem Milady Horákové 10, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2016 č. j. 22 Cdo 1057/2016-480, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. října 2015 č. j. 22 Co 230/2014-444 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6. ledna 2014 č. j. 9 C 197/2011-293, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Jany Lněničkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení jejich základního (ústavního) práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s principem právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a ve spojení s právem na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") domáhala vůči stěžovatelům určení jejího vlastnického práva ke konkretizovaným pozemkům v katastrálním území Opatov v Čechách s odůvodněním, že se v roce 2007 dozvěděla o tom, že je v katastru nemovitostí duplicitně zapsána jako jejich vlastnice vedle stěžovatelů (stěžovatelé odvozovali své vlastnické právo od rozhodnutí pozemkového úřadu). Uváděla, že pozemky jsou v držení její rodiny od roku 1969 a od této doby jsou také ona a její právní předchůdci jako vlastníci vedeni v evidenci nemovitostí a později v katastru nemovitostí; pro případ neprokázání nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům smlouvou vznesla námitku vydržení s tím, že ona a její právní předchůdci na pozemcích nepřetržitě hospodaří jako soukromí zemědělci od roku 1994.
3. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2012 č. j. 9 C 197/2011-130 žalobě vyhověl. Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 18. 12. 2012 č. j. 22 Co 997/2012-178 rozsudek okresního soudu zrušil a zavázal ho právním názorem, že předmětné pozemky přešly na základě platné nabídky daru do vlastnictví státu, a uložil mu vypořádat se s tvrzením vedlejší účastnice o nabytí těchto pozemků vydržením. Okresní soud po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 6. 1. 2014 č. j. 9 C 197/2011-293, výrokem I. určil, že vedlejší účastnice je výlučnou vlastnicí předmětných pozemků, a výrokem II. zamítl vzájemný návrh stěžovatelů na určení, že oni jsou jejich výlučnými vlastníky, jakož i jejich návrh na uložení povinnosti vedlejší účastnici k placení nájemného ve výši 3 000,- Kč za hektar a rok. Okresní soud zaujal závěr, že stěžovatelka po započtení vydržecí doby své právní předchůdkyně nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením.
4. K odvolání stěžovatelů rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 7. 8. 2014 č. j. 22 Co 230/2014-354, kterým rozsudek okresního soudu v určovacích výrocích změnil tak, že žalobu vedlejší účastnice zamítl a určil, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků, a výrok ohledně nájemného zrušil (stejně jako nákladový výrok) a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl totiž k odlišnému právnímu závěru v tom, že vedlejší účastnice vlastnické právo k předmětným pozemkům nevydržela, protože je nedržela po stanovenou vydržecí dobu.
5. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným a důvodným, proto napadený rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 3. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 5107/2014-407. Nejvyšší soud - v souladu se svojí dřívější judikaturou - shledal, že závěr krajského soudu o vlastnictví stěžovatelů je předčasný, protože se nezabýval otázkou jejich držby právními předchůdci vedlejší účastnice v době, kdy je užívalo zemědělské družstvo. Dále Nejvyšší soud upozornil na možnost aplikace §1040 odst. 2 občanského zákoníku, protože právní předchůdci vedlejší účastnice odvozovali své vlastnické právo od převodce (ten jim je prodal v roce 1969), který je měl zdědit po osobě, jež pozemky v roce 1962 převedla na stát; tento převodce byl i právním předchůdcem stěžovatelů. K tomu dodal, že v této věci sice vlastnické právo později (restitucí) nenabyl přímo převodce, ale (případně) jeho nástupci (restituenti), což však nevylučuje aplikaci uvedeného ustanovení; v rozporu s výkladovými pravidly (§2 občanského zákoníku) by byl výklad omezující dopad uvedeného ustanovení jen na účastníky smlouvy, nikoliv na jejich právní nástupce.
6. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2015 č. j. 22 Co 230/2014-444 potvrdil rozsudek okresního soudu o určení vlastnického práva vedlejší účastnice. Konstatoval, že k vydržení vlastnického práva vedlejší účastnicí ani jejími právními předchůdci nedošlo, avšak aplikoval §1040 občanského zákoníku, na jehož základě stěžovatelé nemohou úspěšně žalovat určení vlastnického práva vůči vedlejší účastnici, neboť jejímu právnímu předchůdci právní předchůdce stěžovatelů nemovitosti prodal, aniž by byl jejich vlastníkem, a až poté se jejich vlastníkem stali stěžovatelé. Tedy vlastníkem pozemků se stala vedlejší účastnice, ale až k 1. 1. 2014, tj. ke dni nabytí účinnosti občanského zákoníku.
7. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2016 č. j. 22 Cdo 1057/2016-480 odmítl jako nepřípustné (přitom dovolání druhého stěžovatele pro opožděnost). Některé dovolací námitky odmítl s argumentem, že právní úprava dovolacího řízení nepřipouští jejich uplatnění (šlo o prokázání, zda jejich právní předchůdce prodal předmětné pozemky právnímu předchůdci vedlejší účastnice), neshledal nesoulad s (v dovolání neupřesněnou) judikaturou a neshledal důvody pro odlišné posouzení aplikace §1040 občanského zákoníku. K této aplikaci doplnil její historický původ (tradiční námitka "rei venditae ac traditae") a stěžovatelům vysvětlil, že aplikace tohoto ustanovení není retroaktivní. Doplnil, že i kdyby tohoto ustanovení nebylo, přicházelo by do úvahy posoudit obranu žalovaných (pozn. správně má být "žalobkyně") z hlediska principu dobrých mravů a toho, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, a že by to platilo i pro podobné jednání právního předchůdce s účinky i pro právní nástupce. V závěru odůvodnění připomenul, že v době, kdy stěžovatelé uplatnili restituční nárok, na pozemku hospodařili a drželi právní předchůdci vedlejší účastnice, a ti též byli v katastru nemovitostí evidováni jako jeho vlastníci. Za této situace nemohli mít stěžovatelé objektivní dobrou víru ve své vlastnictví, neboť uvedené okolnosti v nich musely při zachování obvyklé opatrnosti vyvolat pochybnost o tom, kdo je vlastníkem.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. V rámci argumentace o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelé vytýkají obecným soudům závěr o tom, že jejich právní předchůdce prodal svým jménem právnímu předchůdci sporné pozemky, aniž byl jejich vlastníkem, a tento závěr považují za extrémně nesouladný s vykonanými důkazy. V této souvislosti odkazují na kupní smlouvu sepsanou dne 10. 1. 1969 formou notářského zápisu mezi právními předchůdci stěžovatelů a vedlejší účastnice, jakož i související dotazník a čestné prohlášení, jakož i předcházející rozhodnutí bývalého státního notářství, a dovozují, že mezi nimi k převodu předmětných pozemků nemohlo dojít. Namítají, že jejich právní předchůdce pozemky nezdědil, že v dotazníku uvedeny nebyly, a připouštějí, že ve smlouvě byla formulace o převodu "ostatních pozemků v užívání soc. sektoru", což bylo v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou vyjádřil v dotazníku. Pochybení obecných soudů, které se s touto kruciální otázkou nevypořádaly, má podle názoru stěžovatelů přesah i do roviny ústavněprávní a porušují jejich právo na spravedlivý proces a princip vyloučení libovůle.
9. Porušení principu právní jistoty a práva na ochranu majetku spatřují stěžovatelé v aplikaci §1040 odst. 2 obč. zákoníku navazující na nesprávný výklad §3028 odst. 1 a 2 obč. zákoníku. V této souvislosti namítají, že převodce nebyl právní předchůdcem prvního a druhého stěžovatele, neboť byl jejich strýcem (byl otcem třetího stěžovatele), nárok uplatňují od svého dědy (pozn. darujícího pozemky státu). Ve spojení s argumenty uvedenými sub 8. tvrdí, že právní předchůdci vedlejší účastnice nemohli být dobromyslní. Dále poukazují na právní účinky rozhodnutí pozemkového úřadu, podle něhož jsou podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí a připomínají jeho povahu, jako originárního způsobu nabytí vlastnictví s konstitutivními účinky. Pokud soudy nevzaly toto rozhodnutí v úvahu, nerespektovaly princip právní jistoty a porušily základní právo stěžovatelů garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. Výkladem obecné soudy nerespektovaly zásadu ochrany nabytých práv, neboť zasáhly do vlastnických práv stěžovatelů, které získali za účinnosti předchozí úpravy, což nemůže zhojit ani tvrzení, že vedlejší účastnice se stala vlastníkem sporných pozemků až k 1. 1. 2014. Zaujatý výklad považují za retroaktivní a tedy ústavně nepřípustný, neboť připouští, aby se podle ustanovení obč. zákoníku (sc. obč. zákoníku č. 89/2012 Sb.) posuzoval vznik právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, které vznikly před jeho účinností.
10. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
11. Současně stěžovatelé požádali, aby jim Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 12 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
13. Ústavní stížnost je přípustná pouze v části, která se přímo dotýká prvního a třetího stěžovatele. V části týkající se druhého stěžovatele je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal efektivně všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu, druhý stěžovatel podal dovolání opožděně. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí jeho ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
15. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti převážně opakují své námitky vznesené již v řízení před obecnými soudy (s nepříliš podrobným odůvodněním jejich ústavněprávní relevance - části bodů 9, 14, 15, 21 a 22); tyto soudy (zejména Nejvyšší soud) se jejich argumentaci řádně věnovaly a ve svých rozhodnutích přiléhavě a přehledně odůvodnily své závěry. Ústavní soud není povolán k výkladu "podústavního" práva ani k opětovnému vypořádávání shodných námitek, které mají prostor právě před obecnými soudy.
16. Námitce stěžovatelů, kteří považují závěr obecných soudů o tom, že jejich právní předchůdce prodal svým jménem sporné pozemky, aniž byl jejich vlastníkem, za extrémně nesouladný s vykonanými důkazy, nelze přisvědčit. Sami stěžovatelé připouštějí, že v kupní smlouvě byla uvedena formulace o převodu ostatních pozemků "v užívání soc. sektoru", poukazují na nesoulad s obsahem dotazníku a s usnesením o dědictví po původním vlastníkovi, z čehož dovozují rozpor s vůlí smluvních stran převést jen starší domek a dva pozemky. Jestliže krajský soud vzal za prokázané, že právní předchůdce stěžovatelů prodal svým jménem právnímu předchůdci vedlejší účastnice předmětné pozemky (srov. str. 9 rozsudku krajského soudu č. j. 22 Co 230/2014-444), a stěžovatelé po Ústavním soudu žádají přehodnocení tohoto závěru, staví Ústavní soud do role, která mu - jak výše uvedeno - nepřísluší. Přitom je evidentní, že závěr se opírá o výslovné ujednání v kupní smlouvě.
17. Ústavní soud neshledal ani stěžovateli tvrzené porušení principu právní jistoty a práva na ochranu majetku aplikací §1040 odst. 2 občanského zákoníku odůvodněnou výkladem §3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Posledně uvedené ustanovení, které má povahu intertemporálního ustanovení, obvyklým způsobem reguluje účinky nové právní úpravy na právní vztahy (poměry) a právní skutečnosti vzniklé před její účinností. Toto ustanovení neobsahuje žádné retroaktivní důsledky (výklad o pravé retroaktivitě provedený Nejvyšším soudem v odůvodnění napadeného usnesení je z tohoto hlediska nadbytečný), neboť jde o tzv. retrospektivitu, tedy účinky vyvolané novou právní úpravou pro futuro. Z tohoto pohledu je aplikace §1040 odst. 2 občanského zákoníku ústavně konformní. K závěru Nejvyššího soudu, že "i kdyby tohoto ustanovení nebylo, přicházelo by do úvahy posoudit obranu žalovaných (správně "žalobkyně") z hlediska principu dobrých mravů a toho, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu", Ústavní soud dodává, že na základě jeho judikatury by přicházela též v úvahu obrana vedlejší účastnice založená na existenci dobré víry odvozené od zásady materiální publicity evidenčních nástrojů o právních vztazích k nemovitostem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359) a řadu na něj navazujících rozhodnutí]. K námitce stěžovatelů o právních účincích rozhodnutí pozemkového úřadu Ústavní soud pouze lapidárně upozorňuje, že mohlo vyvolat takové účinky pouze mezi účastníky řízení, a že mezi ně vedlejší účastnice nepatřila.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části podané druhým stěžovatelem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a v části podané prvním a třetím stěžovatelem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. O návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek rozhodnutí o ústavní stížnosti (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu