ECLI:CZ:US:2016:3.US.3457.15.1
sp. zn. III. ÚS 3457/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Klineckým, advokátem, se sídlem Tuchorazská 1433, Český Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. září 2015 č. j. 26 Co 241/2015-225 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. března 2015 č. j. 0 P 502/2013-179, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a a) M. D., b) nezletilé B. D. a c) nezletilé M. D., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že postupem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") jako soudu nalézacího i Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jako soudu odvolacího došlo k porušení čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce nezletilých dětí B. a M. D. na změnu jejich výchovného prostředí, a to tak, aby nezletilé byly svěřeny do jeho péče (výrok I), jakož i jeho návrh na snížení výživného pro nezletilé (výrok II) a na úpravu styku matky M. D. s nezletilými (výrok III), současně jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrzen a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnul průběh řízení před obecnými soudy, přičemž mj. uvedl, že své požadavky na změnu úpravy poměrů k nezletilým dcerám opřel o podstatné změny a nevyhovující stávající úpravu, jakož i o skutečnosti, které "jsou patrné na matčině výchově nezletilých", že v odvolání namítl zejména to, že okresní soud nepřihlédl ke změně poměrů na jeho straně, kdy získal stabilní zázemí a může se nezletilým (poté, co byl první vedlejší účastnicí - dále též "matka" - vykázán z bytu) opět věnovat. Dodává, že toto nechápal jako změnu, která by sama o sobě odůvodňovala změnu úpravy, ale ve spojení s tím, že byl okresním soudem opakovaně konfrontován se svým postojem v minulosti, kdy se ale nacházel v odlišné situaci. Kromě toho měl stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí okresnímu soudu namítnout, že se tento soud nevypořádal s jeho tvrzením, že ho matka vyřazuje z podílu na výchově svévolným omezováním styku a "informačním embargem", jakož i s jeho poukazem na nedostatky ve výchově a v materiální péči o nezletilé ze strany matky. Pokud jde o rozhodnutí o návrhu na snížení výživného, stěžovatel uvedl, že namítl, že okresní soud zcela přešel jeho výpověď ze zaměstnání, resp. že neprovedl žádnou analýzu jeho nákladů a nezjišťoval otázku životního standardu matky.
5. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytkl, že jeho výhrady nereflektoval, nijak se nevyjádřil k "informačnímu embargu" a k tomu, že jej první vedlejší účastnice vyřazuje z výchovy nezletilých, že učinil nesprávné závěry ohledně omezování styku, když opomenul, že styk 7. 3. a 8. 3. 2015 nemohl být o jarních prázdninách, neboť do nich nespadal, a styk 21. 3. a 22. 3. byl bez náhrady znemožněn, přičemž tvrzený důvod nebyl prokázán, a ani by prý nebyl relevantní. Odvolacímu i nalézacímu soudu stěžovatel vytknul rovněž to, že se nezabývaly jeho výhradami k výchově a spokojily se s protichůdnou výpovědí matky a nezletilých, aniž by je podrobily kritickému zkoumání mimo sféru účastníků řízení, vyjma dotazu na základní školu, resp. aniž by proběhlo dokazování k jeho tvrzením, což má představovat vadu, která ho poškozuje; v této souvislosti stěžovatel uvedl, že ve vztahu k matce konkrétně namítal, že nevede děti k mimoškolním aktivitám a sportu.
6. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s tím, že soudy při rozhodování o výživném neprovedly náležité dokazování ohledně jeho životního standardu i životního standardu a reálných příjmů vedlejší účastnice, s tím, že stanovené výživné bylo příliš vysoké, a to i vzhledem k ekonomickým poměrům dětí, kdy matka je dědičkou zavedené firmy, její mzda byla uměle snížena z daňových důvodů, přičemž její životní standard je mnohem vyšší, což plyne z toho, že bydlí v moderně vybaveném domě, má k dispozici nový rodinný vůz a její rodiče organizují pro děti zahraniční dovolené. Upozornil, že jeho životní úroveň je nižší než matky i jeho dcer, a pokud obecné soudy konstatovaly, že propuštění ze zaměstnání, spojené s odstupným, nezakládá důvod pro snížení výživného, jde o závěr zcela chybný. Následně stěžovatel shrnul, že se soudy nezabývaly jeho námitkou, týkající se skutečných poměrů matky, ani jeho argumentací reálnými ekonomickými poměry, a dodal, že námitka učiněná ve vztahu k majetkovým poměrům matky nesměřuje k majetkovým poměrům jejích rodičů. V souvislosti s tím stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 527/06 (N 43/44 SbNU 549), přičemž tvrdil, že i v nyní souzené věci nepřihlédly k celkovým majetkovým poměrům rodičů a při rozhodování o výši vyživovací povinnosti vycházely jen z jeho příjmů, namísto toho, aby podle zásady vyhledávací provedly i důkazy nezbytné pro zjištění majetkových poměrů vedlejší účastnice, resp. její faktické životní úrovně, k čemuž prý v řízení poskytl dostatečný podklad.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. V prvé řadě možno stěžovatele odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 539/14, jež bylo vydáno ve věci předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, a kde se Ústavní soud již vyjádřil k principům (a mezím) ústavněprávního přezkumu, jakož i k obsahu povinnosti obecných soudů vypořádat se s námitkami účastníka řízení. Pokud pak ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno návrhu stěžovatele, aby nezletilé dcery byly svěřeny do jeho péče (a matce aby bylo stanoveno výživné), Ústavní soud nemá, co by obecným soudům z hlediska ústavnosti mohl vytknout. Ze soudního spisu je patrno, že se (standardním způsobem) zabývaly aktuálními poměry nezletilých dětí, když za tímto účelem vyslechly jak oba rodiče, tak nezletilé děti, vyžádaly si zprávy opatrovníka i školy, kterou nezletilé navštěvují, načež s ohledem na zjištěné (prokázané) skutečnosti neshledaly, že by nastala taková změna poměrů, jež by odůvodnila změnu rozhodnutí týkajícího se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti (§909 odst. 1 občanského zákoníku); tento svůj závěr dostatečně, tj. "přezkoumatelným" způsobem odůvodnily a Ústavní soud nezjistil jeho rozpor s principy, jež plynou z relevantní judikatury [viz usnesení ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 14/2000 (U 5/17 SbNU 367), usnesení ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 309/2005, nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13, usnesení ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3139/14 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1544/15 (tato rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Na doplnění možno uvést, že z ničeho nelze vyvodit, že by matčina péče o nezletilé nebyla řádná, resp. je tomu právě naopak. Namítl-li stěžovatel v této souvislosti, že matka nevede děti k mimoškolním aktivitám a sportu, ze soudního spisu je patrno, že obě děti mají řadu aktivit (viz např. č. l. 125) a jádro problému ve skutečnosti tkví v tom, že stěžovatel má jiný názor na způsob výchovy nezletilých a trávení volného času než matka (viz jeho výpověď na č. l. 136), což ovšem (samo o sobě) nepředstavuje skutečnost, jež by byla s to daný závěr (o nezávadné péči ze strany matky) zpochybnit. Ústavnímu soudu ani není zcela zřejmé, o co stěžovatel opírá své tvrzení o "informačním embargu", neboť jak sám vypověděl, matka s ním do určité míry komunikuje (viz č. l. 136, srov. i mailové zprávy na č. l. 123 a násl.), především pak stěžovatel může získávat informace přímo od svých dcer, navíc že by stěžovatel skutečně "trpěl" nedostatkem informací, zpochybňuje to, že se na nezletilé ani neinformoval ve škole (viz č. l. 137). A pokud krajský soud neshledal, že by matka styku bránila trvale a opakovaně, jen na základě toho, že se styk jednou, resp. v případě u nezletilé B. dvakrát neuskutečnil, ani tento postup Ústavní soud za "extrémní" nemůže označit; navíc se tak stalo dle všeho z toho důvodu, že matka za začátek jarních prázdnin považovala již sobotu 7. 3. 2015, ve druhém případě z důvodu školního lyžařského výcviku, což tvrzení o svévoli na straně vedlejší účastnice nesvědčí.
11. V další části stěžovatel vytkl obecným soudům, že při stanovení výživného vycházely pouze z jeho příjmů a že pro tyto účely nezjistily, jaké jsou majetkové poměry matky (resp. jaké jsou její reálné příjmy a životní úroveň). Ani v tomto bodě se Ústavní soud s námitkami stěžovatele nemohl ztotožnit. Obecné soudy zjistily, jaké jsou příjmy obou rodičů, objasnily poměry ohledně domu, který vedlejší účastnice s dětmi užívá, zjišťovány byly i životní náklady i další relevantní skutečnosti na straně stěžovatele a také k nim bylo přihlédnuto, jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uznal. Krajský soud se rovněž zabýval otázkou skončení stěžovatelova pracovního poměru, přičemž vysvětlil, že s ohledem na výši vyplaceného odstupného není ke snížení výživného důvod. Stěžovatel má sice za to, že tento závěr je nesprávný, nic bližšího však k tomu neuvádí, a ani Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by tato nesprávnost (natož pak protiústavnost) měla spočívat. Poukázal-li stěžovatel, že stávající výživné je příliš vysoké, nejde (bez dalšího) o námitku, jež by mohla opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť stanovení "správné" výše je úkolem obecné justice, a nikoliv Ústavního soudu. Stěžovatelovo tvrzení, že vedlejší účastnice má jiné, resp. vyšší příjmy, než plyne z provedených důkazů, je spekulací opírající se o majetkové poměry rodičů vedlejší účastnice či o údajnou manipulaci s vykazováním příjmů z daňových důvodů, přičemž stěžovatel relevantní důkaz k tomuto tvrzení nenavrhl, resp. v ústavní stížnosti žádný takový neoznačil, a ani Ústavnímu soudu prima facie není zcela zřejmé, jaký důkaz by mohl být v tomto směru proveden; z hlediska ustanovení §120 občanského soudního řádu, jehož se stěžovatel dovolával (správně ale §21 zákona o zvláštních řízeních soudních), tak nemá, co by obecným soudům mohl vytknout.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu