ECLI:CZ:US:2016:3.US.3476.16.1
sp. zn. III. ÚS 3476/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Štěpánem Šťastníkem, advokátem, sídlem Olomoucká 153/25, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2016 č. j. 13 Co 147/2016-232, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a I. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 12. 2015 č. j. 14 Nc 206/2015-128 rozhodl ve věci péče o nezletilé děti tak, že výrokem I. a II. svěřil nezletilého K. do péče vedlejší účastnice (matky) a stěžovateli nestanovil povinnost přispívat na jeho výživné (nezletilý se narodil z nového vztahu vedlejší účastnice s jejím současným přítelem). Dále okresní soud výrokem III. svěřil nezletilé V. a E. do střídavé péče stěžovatele a vedlejší účastnice v intervalu jednoho týdne. Výrokem IV. uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu každého z nezletilých 1 800 Kč měsíčně od právní moci výroku III., od 1. 9. 2015 do právní moci výroku III. ve výši 3 600 Kč na nezletilého a 1 800 Kč na nezletilou měsíčně. Výrokem V. uložil okresní soud povinnost stěžovateli zaplatit dlužné výživné. Výrokem VI. okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost přispívat na výživu každého nezletilého částkou 900 Kč měsíčně od právní moci výroku III. Výrokem VII. okresní soud stanovil lhůtu vedlejší účastnici pro zaplacení výživného splatného do konce měsíce, v němž nabude právní moci výrok III. Konečně výrokem VIII. okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud ohledně péče o nezletilé dospěl k závěru, že střídavá péče u obou nezletilých fakticky probíhala od února 2014 do září 2015, přičemž ještě v květnu 2015 vedlejší účastnice spolu se stěžovatelem navrhovala soudu schválení dohody rodičů o střídavé péči. Podle okresního soudu faktická střídavá péče nevykazovala závažnější problémy, výhrady uváděné vedlejší účastnicí od září 2015 nejsou překážkou střídavé péče; rodiče jsou schopni se dohodnout. Okresní soud větší fixaci nezletilé na vedlejší účastnici odůvodňoval narozením jejího polorodého bratra K. Při posuzování dvou vyjádření nezletilého okresní soud dal větší váhu druhému vyjádření ve prospěch střídavé výchovy, které mělo vycházet ze zkušenosti nezletilého. Podle okresního soudu je silná vazba mezi oběma nezletilými (za situace rozpadu rodiny) důvodem pro shodnou střídavou péči u obou nezletilých. Okresní soud shledal schopnost obou rodičů postarat se o nezletilé i silnou vzájemnou citovou vazbu mezi nezletilými a každým z rodičů.
2. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 7. 2016 č. j. 13 Co 147/2016-232 tak, že svým výrokem I. změnil rozsudek okresního soudu tak, že nezletilé V. a E. svěřil do péče vedlejší účastnice (matky), přičemž stanovil styk stěžovatele s oběma nezletilými od každého sudého pátku od 15.00 hod. do nejbližší neděle 18.00 hod., a s nezletilým V. také v každém týdnu od středy 15.00 hod. do nejbližšího čtvrtku 18.00 hod. Pro dobu jarních, letních a podzimních prázdnin, Velikonoc a Vánoc stanovil odlišný režim styku (časovým rozsahem se v podstatě rovnající rozsahu péče na druhé straně stanovené vedlejší účastnici o nezletilé). Krajský soud dále stěžovateli stanovil povinnost platit na výživné každého nezletilého částku 3 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2015; tomu odpovídajícím způsobem uložil i povinnost zaplatit dlužné výživné. Výroky II. a III. krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů obou řízení. Krajský soud rovněž shledal oba rodiče schopné se o nezletilé postarat a měl za prokázáno citové pouto mezi nezletilými a rodiči navzájem. Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že faktická střídavá péče od února 2014 do srpna 2015 neprobíhala bez problémů, byly neshody v komunikaci rodičů (zejména ohledně finančního a dalšího zajištění potřeb nezletilých); silnější jejich konflikt se udál 23. 12. 2015. Podle krajského soudu negativně nese střídavý model a konflikty rodičů více nezletilá; je v 1. ročníku základní školy a od dubna 2016 měla pravidelně v souvislosti s plánovaným přemístěním ke stěžovateli v průběhu pracovního týdne zdravotní problémy psychosomatického rázu. Podle krajského soudu nezletilá má silnější vazbu na vedlejší účastnici a opakovaně v řízení projevovala jednoznačné přání bydlet u vedlejší účastnice a stěžovatele navštěvovat o víkendu. Podle krajského soudu by sice nezletilý střídavou péči zvládal lépe a vyžaduje i sám častější styk se stěžovatelem, avšak nyní není v nejlepším zájmu nezletilých, jejichž vazby jsou silné a mají rovněž nově vazbu na polorodého bratra K., nastavit jim zcela odlišný režim péče. Krajský soud poukázal též na to, že nezletilí mají již nyní široký faktický styk se stěžovatelem (oba o víkendech a nezletilý i v pracovním týdnu, dále také prostřednictvím komunikačních technologií); přičemž dle jejich vyjádření u krajského soudu jim tento režim vyhovuje (přestože neodpovídá zcela vyrovnané - střídavé péči rodičů). Podle krajského soudu je vedlejší účastnice více empatická a při styku stěžovatele s nezletilými vychází vstříc, nelpí tolik na striktně "rovném" časovém rozdělení péče o nezletilé. Krajský soud akcentoval, že při změně relevantních okolností jím v rozsudku vytýčených a vyložených lze přistoupit ke změně formy péče. Krajský soud rovněž apeloval na vedlejší účastnici, aby vedla nezletilou ve prospěch styku se stěžovatelem. K výši stanoveného výživného krajský soud uvedl, že zohlednil široký styk stěžovatele s nezletilými, během kterého je stěžovatel povinen výživu dětí zajistit.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, a to z důvodu porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Podle stěžovatele se krajský soud dopustil svévolného hodnocení důkazů, neboť některé skutečnosti v řízení zjištěné zcela pominul a jiné dezinterpretoval.
5. Stěžovatel uvedl, že dne 31. 3. 2014 uzavřeli rodiče mediační dohodu o střídavé péči nezletilých a na základě ní se fakticky střídali v péči dle lichých a sudých týdnů roku. Shodně pak dne 7. 5. 2015 navrhli okresnímu soudu schválení této dohody pro dobu po rozvod jejich manželství; ještě 25. 2. 2015 vedlejší účastnice sdělila stěžovateli elektronicky, že podle ní střídavá péče funguje. Následně dne 18. 8. 2015 se vedlejší účastnici narodilo třetí dítě - nezletilý K., a návazně dne 4. 9. 2015 sdělila okresnímu soudu, že střídavá péče o jejich nezletilé děti nefunguje (komunikace rodičů, domluva na hrazení potřeb nezletilých); navrhla svou výhradní péči o ně. Dne 11. 9. 2015 přestala mediační dohodu respektovat a neumožnila stěžovateli styk s nezletilými.
6. Stěžovatel dále zpochybnil závěry krajského soudu ve vztahu k vyjádřením a přáním nezletilých. Podle stěžovatele krajský soud paradoxně přiznal větší váhu přání nezletilé E., která je mladší než nezletilý V. a měla při pohovoru 7 roků; současně krajský soud dezinterpretoval přání nezletilého V. Ten totiž i dle obsahu rozsudku uvedl před orgánem sociálně-právní ochrany dětí, že se s vedlejší účastnicí o jeho přání být celý týden u stěžovatele nebavil, aby ji nezklamal; krajský soud naproti tomu v rozsudku konstatoval, že nezletilý se vyjádřil před orgánem sociálně-právní ochrany dětí tak, že nechce ztratit přízeň stěžovatele. K tomu stěžovatel doplnil, že v době pohovoru krajského soudu s nezletilým byl tento fakticky ve střídavé péči (časový rozsah péče stěžovatele a vedlejší účastnice byl shodný), proto jeho vyjádření, že by na daném modelu "nechtěl nic měnit", je třeba interpretovat právě v této souvislosti. Ve vztahu k nezletilé E. stěžovatel uvedl, že její větší náklonnost k vedlejší účastnici lze dovodit z toho, že je dívkou, která byla do doby narození nezletilého K. nejmladším dítětem, proto odchod vedlejší účastnice (matky) z domácnosti a následné narození nezletilého K. ji mohly jistě znejistit; nadto v září 2015 vedlejší účastnice znemožňovala stěžovateli s nezletilou styk a mohlo tedy dojít k ovlivňování nezletilé ze strany vedlejší účastnice.
7. K závěrům krajského soudu o zdravotním stavu nezletilé E. stěžovatel namítl, že k psychosomatickým potížím nezletilé nedošlo v průběhu realizace předchozí faktické střídavé péče o nezletilou, ani v průběhu styku stěžovatele s nezletilou, nýbrž při faktické výhradní péči vedlejší účastnice o nezletilou a byly identifikovány a řešeny až poté, kdy byla proti vůli vedlejší účastnice okresním soudem stanovena střídavá péče o nezletilou. Takovou okolnost však krajský soud zcela pominul.
8. Podle stěžovatele krajský soud přiznal při svém rozhodování váhu krátkému počátečnímu období, kdy probíhala fakticky střídavá péče rodičů o nezletilé tak, že se rodiče u nezletilých střídali v jejich původním bydlišti, a dále k období výhradní péče vedlejší účastnice. Zcela však pominul dlouhé období faktické střídavé péče (529 dnů od března 2014), kterou i vedlejší účastnice ještě v polovině roku 2015 shledala jako fungující a akceptovatelnou.
9. Za rozporný s faktickými okolnostmi věci považuje stěžovatel závěr krajského soudu, že vedlejší účastnice je více přístupná dohodě. Vedlejší účastnice dle něj porušila manželskou dohodu rodičů a způsobila rozpad rodiny (dala přednost vztahu s jiným mužem). Následně to byla právě vedlejší účastnice, která v září 2015 porušila mediační dohodu a nově požadovala svou výhradní péči nezletilých. Výraznější konflikt rodičů dne 23. 12. 2015 byl jediný (jinak se rodiče na všem podstatném byli schopni dohodnout) a vyvolala jej vedlejší účastnice (vč. první fyzické "aktivity" vůči stěžovateli, jenž se bránil), která měla obě nezletilé děti aktuálně v péči a odmítla je v souladu s dohodou rodičů předat stěžovateli. Krajský soud podle stěžovatele neuvedl jediný příklad dohody, kterou by vedlejší účastnice byla ochotna dosud respektovat. Naopak krajský soud pominul vyjádření stěžovatele, který v souvislosti se sdělením psycholožky ve vztahu k nezletilým uvedl, že se bude řídit doporučeními psycholožky, jestliže ta dospěje aktuálně k závěru, že je u nezletilé třeba oproti střídavé péči bezprostředně volit jiný postup. Ke komunikaci a dohodám rodičů ve věcech potřeb nezletilých stěžovatel uvedl, že přirozeně se rodiče neshodnou zcela na všem, avšak v daném případě je to vedlejší účastnice, která za situace, kdy se názor stěžovatele liší od jejího, rozhodne postupovat vždy jen dle svého názoru, který považuje za jediný správný.
10. Stěžovatel namítl, že na rozdíl od krajského soudu považuje skutečnost, že má jiný výchovný přístup k nezletilým oproti vedlejší účastnici, za přirozenou a také přínosnou pro oba nezletilé.
11. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud svým rozsudkem nezachoval ani dosavadní faktický rozsah styku stěžovatele s nezletilými. Došlo k omezení možnosti stěžovatele rozvíjet jeho vztah s nezletilými a vliv na ně, a to bez jakéhokoliv (relevantního) důvodu. Pokud krajský soud apeloval na vedlejší účastnici, aby motivovala nezletilou ke styku se stěžovatelem, jde o opatření státu zcela nedostatečné; spíše tím dal krajský soud najevo, a to v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), že vedlejší účastnice bude rozhodovat o tom, do jaké míry se bude moci stěžovatel podílet na péči o nezletilou.
12. Podle stěžovatele krajský soud pominul ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, vyznívající ve prospěch střídavé péče (nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14) a upřednostnil místo ní právní názor z usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, který však vycházel z jiného skutkového základu.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je tedy přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují výrazně s účastníky a dalšími relevantními osobami pro řízení, z čehož si vytváří racionální úsudek, a vynáší tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní normy podústavního práva i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
17. V dané věci se oba soudy problematikou střídavé péče u nezletilých dostatečně zabývaly. Krajský soud sice dospěl k odlišným závěrům od soudu okresního, avšak vycházel z doplněného dokazování a Ústavní soud neshledal, že by jeho úvahy a závěry byly v rozporu se skutečnostmi takto zjištěnými v průběhu řízení. Krajský soud nezpochybnil schopnost stěžovatele se o nezletilé postarat, ani jeho vzájemnou citovou vazbu s oběma nezletilými. Krajský soud neměl ani za to, že by stěžovatelův "jiný výchovný přístup k nezletilým" nebyl pro nezletilé prospěšný a důležitý. Podle Ústavního soudu z věci dále vyplývá, že i krajský soud dospěl k závěru, že nezletilý V. si přeje relativně široký kontakt se stěžovatelem a zvládl by (zřejmě) i model střídavé péče. Na rozdíl od stěžovatele a okresního soudu však krajský soud považoval za významné opakované vyjádření nezletilé, která setrvale projevovala v řízení přání být v péči vedlejší účastnice, přičemž dané přání následně nalezlo i svůj odraz ve zdravotním stavu nezletilé. Krajský soud zjevně neměl za to, že by sedmiletá nezletilá nebyla schopna vyjádřit svůj názor a jen pro její nižší věk oproti věku nezletilého (10 let) by k tomuto názoru nemělo být přihlíženo. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí některé faktory, které mohly a zřejmě i měly vliv na pocity nezletilé a jí projevené přání ohledně modelu péče rodičů o ni; krajský soud a nyní ani Ústavní soud pak nepovažují tyto okolnosti za irelevantní. Z daných okolností vyplývá, že nezletilá je dívkou nižšího věku (to přirozeně předurčuje i výraznější prozatímní fixaci na matku), přičemž více vnímá rozpad rodiny a jejího stabilního prostředí (i oproti nezletilému V.), proto prozatím nachází pocit stability právě v domácnosti matky (v níž má i novou vazbu na polorodého bratra a také může mít nezletilá určitou potřebu si upevnit náklonost matky s ohledem na narození polorodého bratra K.). Uvedené okolnosti navíc nejsou jediné relevantní, neboť je zřejmé, že nezletilá také nastoupila do základní školy, což přirozeně představuje určitou vyšší zátěž oproti stavu do září 2015. Oba soudy se současně shodly na závěru o nynější silné vzájemné vazbě mezi oběma nezletilými; neopomenuly ani vazbu obou nezletilých na polorodého bratra. Krajský soud pak dostatečně odůvodnil, proč je třeba nyní dát určitý časový prostor právě mladší nezletilé E. k tomu, aby případně v budoucnu zvládla náročnější model střídavé péče. Formu péče a frekvenci styku u nezletilého V. pak přiměřeně (s ohledem na prozatímní pevnější sourozenecké vazby) přizpůsobil, přičemž neopomenul ani potřebu většího kontaktu nezletilého se stěžovatelem (s ohledem na jeho pohlaví, věk, sportovní zaměření, vyslovené přání). Krajský soud tedy nepřiznal větší váhu přání nezletilé oproti přání nezletilého; obsahu obou jejich vyjádření si byl plně vědom, avšak nerozhodoval ve vztahu ke každému z nich pouze podle jejich vyjádření izolovaně, nýbrž s ohledem na další zjištěné skutečnosti ve věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že byl/je vstřícný uzpůsobit aktuálně formu péče o nezletilou jejímu stavu (zejména s ohledem na závěry psychologů), avšak současně navzdory skutečnostem zjištěným v řízení ohledně zdravotního stavu nezletilé vyžaduje stanovení u ní střídavé péče. Pokud stěžovatel vznesl domněnku, že vedlejší účastnice mohla záměrně vést nezletilou proti stěžovateli v době její výlučné péče (v září 2015), jde o hypotézu, o které ani stěžovatel není zjevně pevně přesvědčen a ve věci se žádná taková výrazná a cílená manipulace nepodává.
18. Důvodem závěrů krajského soudu v otázce péče nebyla výlučně narušená komunikace mezi rodiči, byť i tento negativní faktor v rámci rodinných vztahů nelze označit za nepodstatný a bez vlivu na obě nezletilé děti. Krajský soud rovněž neopomenul a nebagatelizoval, že delší období fakticky probíhala střídavá péče u obou nezletilých, avšak reagoval na aktuálně zjištěné další okolnosti ve věci, tedy nikoliv jen okolnosti existující v době faktické střídavé péče o nezletilé do září 2015. S tím souvisí i výhrady stěžovatele ohledně časových souvislostí negativních zdravotních projevů u nezletilé; chování nezletilé se změnilo zjevně poté, kdy kumulativně nastaly konkrétní nové okolnosti ve srovnání s obdobím předchozím. Z napadeného rozsudku nelze ani dovodit, že by dle krajského soudu byly psychosomatické potíže u nezletilé způsobeny samotným stykem a péčí stěžovatele o nezletilou; nezletilá je naopak v průběhu vlastního styku u stěžovatele ráda. To však nelze vidět izolovaně od zjištění, že nezletilá je nyní zatím více vázána na vedlejší účastnici, resp. se musí vyrovnat s nově nastalými okolnostmi, přičemž střídavá péče představuje přídavné zatížení střídáním dvou modelů výchovy a častějším přemísťováním mezi domovy u rodičů.
19. Ústavní soud, ani soudy rozhodující ve věci péče o nezletilé, nejsou povolány hodnotit, kdo z rodičů zapříčinil rozpad rodiny a v jaké míře, rovněž není jejich rolí rozhodovat o tom, kdo z rodičů vyvolal nebo zintenzívnil ten který jejich konflikt. Soudy nemohou "zařídit" rodinám nebo bývalým členům jedné rodiny harmonickou komunikaci a vztahy. Jsou to naopak především rodiče nezletilých dětí, kteří mají usilovat v nejlepším zájmu jejich dětí o to, aby vzájemné vztahy bývalých členů rodiny byly přiměřené a relativně uklidněné, a aby i domluva mezi rodiči o záležitostech jejich dětí byla možná a přiměřeně efektivně fungovala. Pokud jde o námitku stěžovatele, dle které vedlejší účastnice jednostranně porušila jejich mediační dohodu o střídavé výchově nezletilých, právě tato otázka byla jako relevantní řešena v celém opatrovnickém řízení; krajský soud přitom neshledal nesouhlas vedlejší účastnice s pokračováním střídavé výchovy zejména u nezletilé za bezdůvodný, a jejím výhradám naopak přisvědčil. Současně je z jeho rozsudku zřejmé, že jím stanovená úprava výchovy a styku není neměnná a naopak lze předpokládat možné změny v podstatných okolnostech, jež by mohly vést k následné odlišné úpravě poměrů. Z rozsudku se také podává, že vedlejší účastnice (striktně) nebrání případně i širšímu (dalšímu) faktickému styku stěžovatele s nezletilým V.
20. Lze tedy uzavřít, že krajský soud se zabýval obsahově všemi referenčními kritérii nastíněnými v judikatuře Ústavního soudu k posuzování nejlepšího zájmu dítěte [srov. stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 (bod 19. až 23.), nebo např. nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)]. Nelze dovodit, že by se nekriticky řídil jen usnesením sp. zn. IV. ÚS 106/15 a této kauze aktuálně řešenou věc stěžovatele přirovnával; naopak krajský soud odkázal v širší míře na konkrétní judikaturu Ústavního soudu (nevyjímaje nález sp. zn. I. ÚS 1554/14) s tím, že referenční kritéria jsou vodítkem, v rámci kterého však musí být vždy aktuálně hodnocena i situace konkrétního dítěte a jeho osobnost, a rovněž zcela individuální další okolnosti té které projednávané věci. Nepřiléhavé je podle Ústavního soudu stěžovatelovo přirovnání jeho kauzy k věci řešené nálezem sp. zn. III. ÚS 1206/09, ve které odvolací soud rozhodl o výlučné péči o nezletilou u její matky, avšak důvodem nesouhlasu matky se střídavou výchovou byly jen její zájmy.
21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal vybočení krajského soudu z ústavních mezí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu