ECLI:CZ:US:2016:3.US.35.16.1
sp. zn. III. ÚS 35/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti ŠTIČÍ LÍHEŇ - ESOX, spol. s r. o., sídlem Jordánská 366, Tábor, zast. Mgr. Tiborem Stano, advokátem, sídlem Husovo nám. 529/6, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015 č. j. 22 Cdo 2754/2015-124, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. dubna 2015 č. j. 15 Co 85/2015-96, a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 20. listopadu 2014 č. j. 15 C 9/2014-65, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Jiřího Pánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a požadovala jejich zrušení. Domnívá se, že postupem obecných soudů, jimi vydanými individuálními právními akty, došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv dle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a zejména dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zásah do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny spatřuje v určení, že vlastníkem individualizovaného pozemku v katastrálním území Želeč u Tábora je vedlejší účastník, když doposud byla vlastnicí, a to řádně zapsanou i v katastru nemovitostí, stěžovatelka.
2. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka stručně zrekapitulovala průběh sporu o určení vlastnictví k předmětnému pozemku, který byl zahájen na základě žaloby vedlejšího účastníka. Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 11. 2014 č. j. 15 C 9/2014-65 žalobě vyhověl a určil, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětného pozemku, stěžovatelka tento rozsudek napadla odvoláním, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 4. 2015 č. j. 15 Co 85/2015-96 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2015 č. j. 22 Cdo 2754/2015-124 odmítl.
3. Stěžovatelka tvrdí, že se soudy vůbec nezabývaly náležitostmi kladenými zákonem a zejména soudní judikaturou na vlastní předmět držby, když stěžovatelka opakovaně upozorňovala na tyto předpoklady, zejména na skutečnost, že předmětný pozemek požadované vlastnosti nemá a vedlejší účastník není tedy sto jej vydržet. Neztotožňuje se ani se závěrem soudů, že vedlejší účastník nemohl mít při běžné opatrnosti vůbec žádné pochybnosti o tom, že je oprávněným držitelem sporného pozemku, že byl a mohl být po celou dobu v dobré víře při normální opatrnosti, a to na základě omluvitelného omylu, kterému se z jeho strany nedalo při běžné, normální opatrnosti předejít. Vedlejší účastník, ani jeho právní předchůdci nemohli být v dobré víře zejména s odkazem na povinnost vyvinout normální opatrnost s cílem zjištění hranic jimi vlastněných pozemků, jestliže hranice není jasně stanovena. Za takovou opatrnost nelze považovat stav, kdy vedlejší účastník užívá vše, co není zaplocené k sousedním pozemkům, a to ani za předpokladu, že toto vše kosí či jinak udržuje. Další skutečností vylučující, aby vedlejší účastník a jeho právní předchůdci byli v dobré víře, je, že plot postavený na sporném pozemku nebyl jakkoliv geodeticky zaměřen a nebylo o něm vedeno stavební řízení; dobrou víru nelze založit ani na skutečnosti, že stěžovatelka tuto stavbu strpěla a nepožadovala její odstranění.
4. Zásah do práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka i ve zcela formalistickém odmítnutí jejího dovolání Nejvyšším soudem, když jeho usnesení obsahovalo v odůvodnění strohé konstatování, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebyla zjevně nepřiměřená a nebyla v rozporu s označenou judikaturou, a na základě těchto konstatování vzal Nejvyšší soud za své, že rozhodnutí soudu nižšího stupně jsou správná. Stěžovatelka se domnívá, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s jejími relevantními tvrzeními, odůvodnění jeho rozhodnutí je nedostatečné a činí ho nepřezkoumatelným. Bylo jeho povinností posoudit dovolání, a to zejména z důvodu, že rozhodnutí napadené dovoláním zasáhlo ve své podstatě do základních práv a svobod stěžovatelky. Nejvyšší soud tak nedostál své povinnosti ochránce základních práv a svobod, a ve svém důsledku i on zasáhl do stěžovatelčina práva vlastnit majetek.
5. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
6. Z přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti.
7. Vedlejší účastník se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že je vlastníkem předmětného pozemku, byť je v katastru nemovitostí vedena jako vlastník stěžovatelka. Okresní soud této žalobě vyhověl, protože po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podmínky vydržení (oprávněná držba i uplynutí vydržecí doby) byly vedlejším účastníkem (resp. jeho právními předchůdci) naplněny.
8. Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním zpochybňujícím dobrou víru vedlejšího účastníka. Krajský soud napadený rozsudek potvrdil shledav, že odvolání není opodstatněné. Po shrnutí judikaturních závěrů se bez výhrad ztotožnil s prvním názorem soudu prvního stupně o prokázání oprávněné držby vedlejšího účastníka a vyvrátil stěžovatelčiny odvolací námitky (rozeznatelnost přirozené hranice, její vytýčení, podrobení výstavby plotu stavebnímu řízení aj.).
9. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že tento rozsudek závisí "na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem je rozhodováno rozdílně, viz rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 96/2000, rozsudek NS ČR sp. zn. 1240/2004". Nejvyšší soud stěžovatelce vytkl, že byť odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak žádnou otázku hmotného či procesního práva blíže nevymezuje, ani neuvádí, v čem by mělo spočívat rozdílné rozhodování dovolacího soudu. Uvedl, že její námitky směřují zejména proti závěru krajského soudu, že vedlejší účastník vydržel vlastnické právo k předmětnému pozemku, neboť nemohl mít při normální běžné opatrnosti žádné pochybnosti o tom, že darovací smlouvou získal nemovitosti, které prostorově sahají až k rybníku, a které jeho právní předchůdci a následně i on sám užívali nepřetržitě a ve stejném rozsahu spolu se sporným pozemkem, a to nejméně od 80. let minulého století. Z obsahu dovolání ještě dovodil, že stěžovatelka žádá přezkum rozhodnutí odvolacího krajského soudu v souvislosti s tím, jaký význam při úvaze o dobré víře a vydržení má otázka oplocení pozemku, neboť v daném případě se vedlejší účastník chopil držby části pozemku připloceného a části pozemku, který k jeho pozemku již připlocen nebyl. Následně Nejvyšší soud rekapituloval závěry ze svých předchozích rozhodnutí, vyhodnotil okolnosti, které vzal krajský soud v úvahu (např. že vedlejší účastník i jeho právní předchůdci užívali a obhospodařovali zahradu až po oplocení, včetně části pozemku za oplocením, směřující k přirozené hranici, kterou tvoří břeh rybníka a rybník, že oplocení vybudoval již dědeček vedlejšího účastníka a ten pokračoval v užívání a obhospodařování pozemku ve stejném rozsahu jako jeho předchůdci, že břeh rybníka je zpevněn betonovým panelem, který tam rovněž umístil již dědeček vedlejšího účastníka, a že užívání pozemku vedlejším účastníkem a jeho právními předchůdci až po břeh rybníka přitom po celou dobu užívání, tedy od roku 1985 až do roku 2013, nikdo nezpochybňoval) a uzavřel, že pokud krajský soud vzal v úvahu tyto okolnosti a z nich dobrou víru vedlejšího účastníka dovodil přesto, že se neopírala pouze o umístění plotu, nebyly jeho úvahy zjevně nepřiměřené a nebyly v rozporu s jeho označenou judikaturou. Z uvedeného dovodil, že rozhodnutí krajského soudu je správné, neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí, a proto stěžovatelčino dovolání odmítl.
III.
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatelky.
12. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 11.) - ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv, zejména práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v otázce naplnění předpokladů vydržení vlastnického práva k individualizovanému pozemku, přičemž její námitky byly již posuzovány v řízení před obecnými soudy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom shledal, že důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje, že obecné soudy se podmínkami vydržení (dle aktuální účinné právní úpravy), jako originárního způsobu nabytí vlastnického práva zevrubně zabývaly (srov. zejména str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku okresního soudu, jakož i str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Přijatému právnímu závěru o jejich naplnění nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout.
13. Nelze přijmout ani stěžovatelčiny výtky vůči usnesení Nejvyššího soudu, které údajně představovalo formalistické odmítnutí jejího dovolání. Ono "strohé konstatování" se netýkalo rozhodnutí (viz část III. první odstavec ústavní stížnosti), ale úvah o naplnění podmínek vydržení, které nebyly rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. odůvodnění na str. 4 i. p.).
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu