ECLI:CZ:US:2016:3.US.3501.16.1
sp. zn. III. ÚS 3501/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Elzbiety Olejarczyk, zastoupené JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem, sídlem Pellicova 20/2c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2016 č. j. 25 Cdo 1119/2016-142, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 64 Co 307/2015-103 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. června 2015 č. j. 16 C 163/2014-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Na Pankráci 129, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, a to v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z usnesení Nejvyššího soudu napadeného ústavní stížností vyplývá, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost uhradit jí z garančního fondu částku 1 967 520 Kč. Žalobu odůvodnila tvrzením, že byla dne 13. 7. 2003 účastnicí dopravní nehody, při níž utrpěla újmu na zdraví, kterou zavinila osoba bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 16 C 163/2014-68 byla její žaloba zamítnuta, neboť obvodní soud dospěl k závěru, že nárok na plnění z garančního fondu podle §9 odst. 1 a §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném v době dopravní nehody, je originárním nárokem upraveným zvláštním zákonem a tento nárok má vlastní právní úpravu promlčení odlišnou od nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti vůči škůdci. Podle právní úpravy účinné do 30. 4. 2004 se právo na plnění z garančního fondu promlčelo podle §101 a 104 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tedy v obecné lhůtě tří let počínající rok od pojistné události. Na základě skutkových zjištění soud určil okamžik pojistné události (ustálení zdravotního stavu stěžovatelky) na konec srpna 2007 a uzavřel, že pokud stěžovatelka podala žalobu až dne 8. 10. 2014, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty. Dále obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Na základě stěžovatelčina odvolání rozhodoval ve věci Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 5. 11. 2015 č. j. 64 Co 307/2015-103 potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud se plně ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným obvodním soudem, jakož i s jeho právními závěry. Potvrdil, že je třeba odlišit nárok na plnění vůči žalované od nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti za škodu, i že se v dané věci uplatní obecná promlčecí lhůta počínající od uplynutí jednoho roku po pojistné události. Stěžovatelčinu námitku, že nárok na plnění vůči vedlejší účastnici mohla uplatnit až po pravomocném rozhodnutí soudu ohledně jejího nároku proti škůdci, vyhodnotil jako odporující ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Městský soud nepřisvědčil ani tvrzení o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a zneužití práva vedlejší účastnicí. Nedůvodnou shledal i námitku neúčelnosti nákladů vynaložených na advokáta vedlejší účastnice s odůvodněním, že je třeba odlišit její postavení obdobně jako postavení pojišťoven od postavení státu a jeho organizačních složek.
4. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost shledávala v řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, a to otázky počátku promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na plnění z garančního fondu a otázky postavení správce garančního fondu jako veřejnoprávní instituce pro posouzení účelnosti vynaložených nákladů na zastupování advokátem. Nejvyšší soud její dovolání usnesením ze dne 13. 7. 2016 č. j. 25 Cdo 1119/2016-142 odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění uvedl, že otázka stěžovatelkou předestřená jako dosud neřešená, tj. otázka počátku promlčecí lhůty k uplatnění nároku na plnění z garančního fondu, byla v jeho rozhodovací praxi vyřešena a městský soud se od této praxe při jejím posouzení neodchýlil. V další partii odůvodnění (str. 3 a násl.) Nejvyšší soud objasnil právní režim promlčecí lhůty (na základě přechodného ustanovení §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), akcentoval originární povahu práva založeného zvláštním právním předpisem, které nemá povahu nároku na náhradu škody, proto je třeba mezi nimi důsledně rozlišovat (s řadou odkazů na svoji dřívější judikaturu), a z toho důvodu vyhodnotil, že nemohou obstát stěžovatelčiny námitky o uplatnění dvouleté tzv. subjektivní lhůty, ani o jejím počátku od data právní moci rozhodnutí o náhradě škody vůči škůdci či na doručení znaleckého posudku s bodovým ohodnocením náhrady újmy na zdraví. Dále upozornil na svoje judikaturní závěry o vymezení pojistné události, jakož i ohledně otázky vědomosti o škodě, a uzavřel, že i v tomto směru závěry městského soudu odpovídají ustálené judikatuře. Samostatně se zabýval stěžovatelčinými námitkami vůči přiznání náhrady nákladů řízení (str. 5 - 6 odůvodnění), a též s využitím vlastní judikatury a judikatury Ústavního soudu uzavřel, že vedlejší účastnici, jako právnické osobě, jejímž předmětem činnosti není poskytování právních služeb, nelze právo na náhradu nákladů upřít. Samostatným výrokem uložil Nejvyšší soud stěžovatelce povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka odůvodnila tvrzení o zásahu do jejího základního práva (bod 1.) argumenty, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci, a provedené důkazy, posouzené
v rozporu nejen se smyslem, ale i literou zákona a dobrými mravy, vedly k nesprávným právním závěrům; nesprávným postupem také údajně došlo k nepředvídatelnosti výsledku sporu, resp. rozhodnutí soudů a v této situaci také ke vzniku značných škod na jejím majetku. Obecné soudy se "téměř nezabývaly" meritem věci, když rychle dospěly k závěru, že její právo bylo promlčeno. S tímto závěrem též nesouhlasí, protože podle ní minimálně právo na navýšené bolestné a navýšené ztížení společenského uplatnění promlčeno býti nemůže, jelikož příslušné odškodnění z těchto titulů jí bylo přiznáno až rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi č. j. 11 C 193/2005-54, který nabyl právní moci 29. 1. 2014.
6. Na podporu svých tvrzení zopakovala některé argumenty a skutečnosti, příp. důkazy, z řízení před obecnými soudy. Zejména v nich setrvala na svém stanovisku o povaze uplatněného nároku, jakož i o důvodnosti svých představ o počátku a délce promlčecí lhůty, a to s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 834/15.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila svůj zásadní nesouhlas s přiznáním nákladů řízení vedlejší účastnici, a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 2077/14 polemizovala s posláním vedlejší účastnice se zdůrazněním, že vedlejší účastnice disponuje dostatečným odborným aparátem.
8. Budiž připomenuto, že do ústavní stížnosti stěžovatelka zařadila i úvahu o tom, že neví, zda soudy takto postupují vždy, např. že chrání zájmy škůdce před zájmy poškozených, i ve sporech občanů České republiky, ale ona jako cizinka se důvodně cítí jejich postupem opětovně poškozena, neboť kdyby škůdce a viník dopravní nehody měl vozidlo řádně pojištěno, byla by již dávno pojišťovnou odškodněna a při její materiální nouzi a velmi ztíženém společenském uplatnění by nemusela "čekat na zázrak".
9. Na základě uvedených tvrzení stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
10. Stěžovatelka posléze doplnila svoji ústavní stížnost, a to podáním ze dne 27. 10. 2016, v němž - na podporu svých tvrzení - odkázala na přiložené všeobecné pojistné podmínky tří pojistitelů, jejichž text vede pro ni ke zcela nepřijatelnému závěru, že člověk, jako ona, má mít méně práv než člověk, který utrpěl stejnou škodu na zdraví, ale viník dopravní nehody splnil svoji zákonnou povinnost a svoje vozidlo řádně pojistil.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
11. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
13. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum stěžovatelčiny věci a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně opakuje svoje námitky vznesené již v řízení před obecnými soudy, které se snaží (nepříliš sofistikovaně) "povznést" na ústavněprávní úroveň. Pokud jde o povahu jejího nároku vůči vedlejší účastnici, zůstává stěžovatelka na mylné představě o tom, že vůči ní uplatňuje náhradu újmy na zdraví. Tato nesprávná představa je patrná též z doplnění ústavní stížnosti, v níž srovnává svoje postavení s účastníky pojistně právního vztahu (tj. vztahu mezi pojištěným, ev. pojistníkem, na straně jedné, a pojistitelem, na straně druhé), ač ona účastníkem takového vztahu není. Obecné soudy (zejména Nejvyšší soud v obsáhlém odůvodnění) povahu jejího nároku přiléhavě objasnily a vyvodily z toho adekvátní právní závěry o promlčení tohoto nároku. Ústavní soud na tato odůvodnění v plném rozsahu odkazuje. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k vyhodnocení její povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není povolán k výkladu "podústavního" práva ani k opětovnému vypořádávání těch námitek, které mají prostor právě před obecnými soudy.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu