ECLI:CZ:US:2016:3.US.3545.15.1
sp. zn. III. ÚS 3545/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o., sídlem Hurbanova 208/62, Čadca, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti výrokům I, V a VI rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015 č. j. 29 Cdo 2515/2012-1658, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, 2) Mgr. Petra Stejskala, LL.M., 3) Mgr. Petra Stejskala, LL.M., advokáta, sídlem Malé náměstí 125/16, Hradec Králové, správce konkursní podstaty VITKA Brněnec a. s., 4) obce Brněnec, sídlem Moravská Chrastová 77, Brněnec, 5) České republiky - České správy sociálního zabezpečení, Krajské správy sociálního zabezpečení pro Pardubický kraj, sídlem U Stadionu 2729, Pardubice, 6) Ing. Tomáše Jatše a 7) Ing. Karla Kuny, sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž vyslovila přesvědčení, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho že byl porušen i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 3. 2009 č. j. 7 C 183/2007-558 bylo k žalobě společnosti ANIDOR s. r. o. (první žalobkyně), směřující proti prvnímu až šestému vedlejšímu účastníkovi, uloženo prvnímu a třetímu vedlejšímu účastníkovi uhradit žalobkyni částku 79 990,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve vztahu k ostatním žalovaným pak byla žaloba zamítnuta (výrok II) a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III až VIII). Okresní soud vyšel z toho, že první vedlejší účastník (jako bývalý správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s.) zabavil finanční hotovost nacházející se v pokladně žalobkyně a tento majetek nezapsal řádně do konkursní podstaty, a proto odpovídá za vzniklou škodu, a jde-li o třetího vedlejšího účastníka, okresní soud shledal, že finanční prostředky byly v konkursní podstatě spotřebovány, čímž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Zamítnutí žaloby vůči druhému vedlejšímu účastníkovi odůvodnil okresní soud tím, že jako správce konkursní podstaty postupoval řádně a že mu nelze klást za vinu skutečnosti vzniklé před jmenováním do funkce, a v případě dalších vedlejších účastníků coby členů věřitelského výboru že nedospěl k závěru, že by za postup správce konkursní podstaty nesli odpovědnost.
3. Proti tomuto rozsudku podali první a třetí vedlejší účastník řízení odvolání, přičemž v průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") k návrhu žalobce rozhodl usnesením ze dne 4. 5. 2010 č. j. 22 Co 577/2009-724, podle ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), že namísto dosavadního žalobce bude v řízení ve vztahu k druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému pokračováno jako s novým žalobcem se společností Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. (stěžovatelkou v tomto řízení). Následně krajský soud rozsudkem ze dne 15. 3. 2012 č. j. 22 Co 577/2009-1573 (ve znění opravného usnesení ze dne 23. 3. 2012 č. j. 22 Co 577/2009-1588) rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že se žaloba žalobkyně proti těmto vedlejším účastníkům zamítá, v zamítavém výroku II jej (pouze) upřesnil tak, že se zamítá žaloba, kterou se stěžovatelka na druhém, čtvrtém až šestém vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení stejné částky s příslušenstvím, a dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud konstatoval, že správce konkursní podstaty danou částku řádně sepsal do majetku konkursní podstaty, čímž byla první žalobkyně legitimována k podání vylučovací žaloby, a to i bez ohledu na to, zda byla k jejímu podání konkursním soudem vyzvána. Žaloba na plnění, opírající se o uplatněné závazkové důvody, není přípustná, neboť obchází hmotněprávní úpravou uvažovaný prostředek ochrany práva osoby, která má k věci právo nepřipouštějící její soupis, a to v podobě vylučovací žaloby proti správci konkursní podstaty. K tomu dodal, že z tohoto důvodu nemůže být ani úspěšná žaloba na náhradu škody proti ostatním žalovaným a že se navíc ztotožňuje se skutkovými a právními závěry okresního soudu o neprokázání naplnění předpokladů škodní odpovědnosti.
4. Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojila dovoláním stěžovatelka i první žalobkyně (pozn.: v průběhu dovolacího řízení byl u první žalobkyně zjištěn úpadek a insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Karel Kuna). Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání podané stěžovatelkou podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl s tím, že není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (výrok I), dovolání podané první žalobkyní v rozsahu týkajícím se prvního vedlejšího účastníka zamítl (výrok II), v měnícím zamítavém výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi první žalobkyní a třetím vedlejším účastníkem pak rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení (výrok III). Současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení, mj. mezi stěžovatelkou a druhým, čtvrtým až šestým vedlejším účastníkem (výroky IV až VI).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla okresnímu a krajskému soudu, že se nezabývaly (nevypořádaly s) tvrzeními první žalobkyně o vysoce prodělečném hospodaření prvního a druhého vedlejšího účastníka a o zanedbání dohledu věřitelského výboru a že neprovedly k němu žádný důkaz. V této souvislosti upozornila, že v obdobné věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 184/2007 stejný senát krajského soudu (usnesením ze dne 13. 11. 2014 č. j. 22 Co 488/2012-664) zrušil rozhodnutí nalézacího soudu s tím, že je třeba se takovými tvrzeními zabývat. Dále stěžovatelka uvedla, že v dovolání namítla, že právní názor odvolacího soudu o povinnosti podat vylučovací žalobu byl nesprávný a že namísto vrácení neoprávněně zabavených finančních prostředků byla konkursní podstata správci konkursní podstaty "prohospodařena". Dovolací soud však uvedl, že v dovolání předestřené právní otázky (tj. otázka soupisu finančních prostředků do konkursní podstaty, nutnosti žalovat jejich vyloučení, resp. nemožnost žalovat jejich vrácení žalobou na plnění) nijak nesouvisí s nároky na náhradu škody uplatněnými stěžovatelkou, a proto jsou odpovědi na tyto otázky pro dovolací řízení ve vztahu ke čtvrtému až šestému vedlejšímu účastníkovi bezcenné. Jde-li o otázky hospodaření, dovolací soud konstatoval, že (stěžovatelka) předjímá skutkový stav, z něhož napadené rozhodnutí nevychází. K tomu stěžovatelka poznamenala, že skutkový stav nebyl v příslušném ohledu zjišťován.
6. Dále stěžovatelka poukázala na to, že podle dovolacího soudu nebyl správný právní názor odvolacího soudu, že se první žalobkyně měla domáhat vrácení svých, neoprávněně zabavených finančních prostředků z konkursní podstaty na základě vylučovací žaloby. S ohledem na tento, dle dovolacího soudu nesprávný právní názor, odvolací soud zamítl žalobu rovněž proti druhému, čtvrtému až pátému vedlejšímu účastníkovi s tím, že "tento závěr ... předurčuje rovněž neúspěch žaloby o náhradu škody vůči všem ostatním žalovaným". Byl-li za této situace daný právní názor nesprávný vůči třetímu vedlejšímu účastníkovi, nemohl dle stěžovatelčina názoru být přiléhavý ani ve vztahu k ostatním vedlejším účastníkům. Nejvyšší soud tak měl rozsudek krajského soudu zrušit s tím, že se soudy mají zabývat tvrzením o "prohospodaření" konkursní podstaty (ve stručnosti řečeno).
7. Současně stěžovatelka zpochybnila skutkový závěr obecných soudů, že první žalobkyně a VITKA Brněnec a. s. měly jedinou pokladnu, a to poukazem na svědeckou výpověď Ing. Jaroslava Marka a pokladní knihu této úpadkyně, přičemž namítla, že obecné soudy tyto důkazy zcela pominuly, resp. neuvedly, proč oproti tomu uvěřily výpovědi Hany Hazuchové.
III.
Procesní podmínky řízení
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. ústavní stížnost směřuje (jen) proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ač mohla být podána (rovněž) proti rozhodnutím soudů nižších stupňů (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatelka se ústavní stížností výslovně domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto pro nepřípustnost jí podané dovolání, a spolu s ním i akcesorických rozhodnutí o nákladech řízení. Tímto vymezila předmět daného řízení, kterým je přezkum ústavnosti postupu Nejvyššího soudu, který spočíval v posouzení otázky přípustnosti stěžovatelkou podaného dovolání. Z napadeného rozsudku plyne, že stěžovatelka přípustnost svého dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž namítla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a zásadní právní význam přisoudila řešení celkem jedenácti otázek (str. 6 a 7), z nichž však jen některé měly pro výsledek řízení význam (viz sub 4 - zejména otázka soupisu finančních prostředků do konkursní podstaty, nutnosti žalovat jejich vyloučení, resp. nemožnost žalovat jejich vrácení žalobou na plnění). Každou z nich se pak Nejvyšší soud zabýval (viz str. 10 a 11 rozsudku), a ani u jediné z nich nedospěl k závěru, že by na jejím základě bylo možné založit přípustnost dovolání, neboť buď šlo o námitky skutkové, jež naplňovaly jiný (tj. nepřípustný) dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., anebo položené otázky byly z hlediska rozhodování odvolacího soudu irelevantní, protože věcně nesouvisely s nároky, které stěžovatelka uplatnila, nebo vycházely z jiných skutkových závěrů, než na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jejími tvrzeními (o "prohospodaření" konkursní podstaty) a že dospěly k nesprávným skutkovým závěrům (stran existence jediné pokladny). Tyto námitky (skutkové povahy) se však zcela míjejí s rozhodovacími důvody, na kterých napadený rozsudek dovolacího soudu spočívá. Pokud jde o námitku, že dovolací soud nezrušil rozsudek odvolacího soudu i ve vztahu k druhému, čtvrtému až šestému vedlejšímu účastníkovi, vůči kterým se stěžovatelka domáhala zaplacení uvedené částky, dle názoru Ústavního soudu by Nejvyšší soud mohl napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit (v prvé řadě) za předpokladu, že by stěžovatelčino dovolání bylo shledáno přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., což se však nestalo mj. z toho důvodu, že právní otázky, které stěžovatelka předestřela, nebyly z hlediska nároku, o němž bylo odvolacím soudem rozhodováno, relevantní (protože se týkaly nároku první žalobkyně vůči prvnímu a třetímu vedlejšímu účastníkovi).
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala v podstatě tím, že s ohledem na závěry krajského soudu na zodpovězení daných otázek závisela i otázka vzniku jejího nároku na náhradu škody, resp. její oprávnění se domáhat tohoto nároku u příslušného soudu, s čímž lze souhlasit, současně však není možné přehlédnout, že krajský soud nepostavil zamítnutí žaloby jen na tomto důvodu, ale i na tom, že zákonné předpoklady odpovědnosti (zejména v podobě protiprávního jednání) na straně těchto vedlejších účastníků nebyly naplněny (resp. se v tomto ohledu ztotožnil se závěry okresního soudu).
13. S ohledem na tuto skutečnost úvaha Nejvyššího soudu o nedostatku věcné souvislosti s nároky uplatněnými stěžovatelkou není zjevně nepřiléhavá, aby Ústavní soud postup uvedeného soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání jako nepřípustného, považoval za ústavně nekonformní, konkrétně kolidující s právem stěžovatelky na přístup k tomuto soudu. Možno dodat, že dovolání sice bylo shledáno přípustným v případě první žalobkyně, ta však žádnou pohledávkou ve vztahu k těmto vedlejším účastníkům (již) nedisponovala (resp. žádný nárok neuplatňovala), a tudíž příslušná argumentace nemohla být ani v tomto případě shledána dovolacím soudem za relevantní (viz str. 13).
14. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu