ECLI:CZ:US:2016:3.US.3558.15.1
sp. zn. III. ÚS 3558/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2015 č. j. 25 Cdo 2017/2015-301 a výroku I a II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. 54 Co 488/2011-256, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) městské části Praha 2, sídlem náměstí Míru 20, Praha 2, a b) Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na ochranu rodinného života a práva vlastnit majetek.
2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 163/2009 Ústavní soud zjistil, že v napadeném řízení se stěžovatel, jakožto žalobce, domáhal po vedlejší účastnici částky 240 000 Kč s příslušenstvím, jako náhrady nemajetkové újmy způsobené mu tím, že jeho nezletilá dcera (narozená roku 1990) zemřela dne 14. 7. 2007 na otravu oxidem uhelnatým v koupelně bytu, který užívala se svou matkou a jejím partnerem a který byl ve vlastnictví vedlejší účastnice. K tomuto úmrtí došlo poté, co si uživatelé bytu stěžovali na zřejmě vadnou plynovou karmu, jejíž oprava byla z tohoto důvodu nařízena. Pozvaní řemeslníci provedli část nezbytných prací, avšak zbytek mohli provést až v dalších dnech, pročež karmu ponechali vypnutou, přičemž přinejmenším matku zemřelé měli informovat o nemožnosti jejího dalšího používání. Ještě před skončením oprav však stěžovatelova nezletilá dcera zapnula karmu, která v tu chvíli neměla řádně připojený odvod zplodin, v důsledku čehož došlo k takovému zvýšení koncentrace oxidu uhelnatého v místnosti, že tím byla způsobena její smrt. Obvodní soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 5. 2011 č. j. 20 C 163/2009-167 stěžovatelovu žalobu s tím, že přiznání uvedené náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel se nechoval jako řádný rodič zemřelé. Na základě stěžovatelova odvolání byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. ledna 2012 č. j. 54 Co 488/2011-203 změněn původní rozsudek tak, že stěžovateli byla přiznána částka ve výši 240 000 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek však zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2014 č. j. 25 Cdo 2132/2012-238, v němž odvolacímu soud především vytknul, že nezohlednil pravomocný závěr v otázce spoluzavinění zemřelé, k němuž městský soud dospěl ve sporném řízení mezi matkou a jejím partnerem na straně jedné a vedlejší účastnicí na straně druhé.
3. Městský soud následně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 120 000 Kč s příslušenstvím. Dospěl přitom k závěru, že vedlejší účastnice porušila tzv. obecnou prevenční povinnost upravenou v ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), když nezajistila výměnu karmy způsobem neohrožujícím uživatele bytu. Zároveň však soud vyšel ze závěrů řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 15 C 197/2009 o nároku na náhradu totožné újmy matce zemřelé a jejího partnera proti vedlejší účastnici. Po vyhodnocení rozsudků z tohoto řízení dospěl městský soud k závěru, že k tragické události došlo vinou vedlejší účastnice, její matky a druha matky, jakož i vinou samotné zemřelé. Pro toto řízení nepovažoval pak městský soud za nutné zabývat se přesným poměrem zavinění jednotlivých osob a vyšel ze závěrů soudů rozhodujících v druhém řízení, dle nichž vedlejší účastnice odpovídá z jedné poloviny. Vzhledem k legitimnímu očekávání vedlejší účastnice zachoval městský soud tento poměr i v napadeném řízení.
4. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že městský soud ve svém druhém rozhodnutí bez dalšího vyšel z rozsudků vydaných v jiném soudním řízení, v němž stěžovatel nebyl účastníkem. Soudy v napadeném řízení neprovedly žádný důkaz, na jehož základě by bylo možné dovodit spoluodpovědnost stěžovatelovy dcery za vlastní smrt. Z žádného důkazu ani v náznaku nevyplynulo, že by byla zemřelá kýmkoliv upozorněna na nemožnost užívání karmy nebo že by se chovala jakkoliv lehkovážně či protiprávně. Závěr soudu tak zůstal důkazně nepodepřen. Pouhým převzetím závěrů z jiného soudního rozhodnutí (viz sub 11) tak soudy dle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivé kontradiktorní řízení a legitimní očekávání (zákaz překvapivých rozhodnutí). Zjištění soudů totiž byla vytvořena mimo rámec napadeného řízení, a tudíž jej stěžovatel nemohl žádným způsobem ovlivnit. Řízení, z nějž soudy vycházely, bylo navíc vedeno mezi účastníky, kteří měli vlastní právní zájem na soudním uznání závěru o odpovědnosti nezletilé zemřelé za vlastní smrt, neboť jak pro dospělé osoby zajišťující nad nezletilou dohled, tak pro vlastníka bytu by opačný závěr znamenal vyšší míru odpovědnosti (a to nikoliv nutně pouze občanskoprávní). Proti tomuto závěru se pak nemohl stěžovatel ohradit, ačkoliv mu jde fakticky k tíži. Navíc je podobný postup v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení, když vedlejší účastnice mohla tímto způsobem využít svého postavení z úplně jiného řízení, které bylo ovlivněno nedostatkem aktivity jeho ostatních účastníků. Dle stěžovatele tak soudy protiústavně vyřešily napětí mezi zájmem na legitimní očekávání vedlejší účastnice a právem na rovné a spravedlivé postavení stěžovatele, když bez dalšího pouze převzaly závěry soudů z jiného řízení. Tím totiž došlo k úplnému potlačení jedné z uvedených chráněných hodnot. Převzaté závěry městského soudu pak považuje stěžovatel rovněž za nepřezkoumatelné, neboť se neopírají o žádné provedené důkazy.
6. Výsledný výrok, přiznávající stěžovateli polovinu z jím požadované částky, považuje pak stěžovatel za nespravedlivý, když stejně byla odškodněna i matka zemřelé a matčin druh, přestože dle rozhodnutí soudu spoluzavinili, na rozdíl od stěžovatele, smrt zemřelé. Taková situace přijde stěžovateli absurdní. Podle stěžovatele musí všichni škůdci odpovídat společně a nerozdílně a on tak měl právo požadovat celou náhradu od jediného ze škůdců. Odchýlení od této zásady však soudy nijak neodůvodnily. Stejně tak se soudy nevypořádaly s klíčovou otázkou podílu jednotlivých škůdců na zavinění celé tragické události. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní podmínky projednání návrhu
7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
9. Stěžovatel především namítá, že došlo ke zkrácení jeho procesních práv, což mělo za následek, že o jeho žalobě bylo rozhodováno na základě neodůvodněných, nepřezkoumatelných a neočekávatelných závěrů odvolacího soudu, které byly bez dalšího převzaty ze soudních rozhodnutí z jiného soudního řízení, k jehož důkaznímu řízení se stěžovatel nemohl vyjádřit. Ústavní soud se však s takovým hodnocením napadených rozhodnutí ztotožnit nemůže.
10. Dle Ústavního soudu může být v soudním řízení použito soudní rozhodnutí z jiného soudního řízení jako důležitý důkaz prokazující skutkový stav v tomto rozhodnutí popsaný a vyjádřený formou pravomocného rozhodnutí. To odpovídá i zásadě, že v právním státě má mít každý důvěru v pravomocné soudní rozhodnutí [nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173)]. To však na druhou stranu neznamená absolutní normativní závaznost závěrů soudů pro ostatní soudy. Výjimku mohou tvořit kupř. situace upravené v ustanovení §135 o. s. ř. Pokud je nezávazná část rozhodnutí soudu (např. jeho skutkový závěr) prováděna jako důkaz, musí soud při takovém postupu dodržet všechna procesní práva účastníků řízení. Zejména musí mít účastníci možnost se k jeho obsahu vyjádřit a zpochybnit jeho legalitu či obsahové atributy (srozumitelnost, podloženost provedenými důkazy, apod.). Toto právo však bylo ve stěžovatelově případě zachováno.
11. Městský soud v daném soudním řízení vycházel z rozsudku obvodního soudu ze dne 9. 9. 2010 č. j. 15 C 197/2009-48 a rozsudku městského soudu ze dne 2. 9. 2011 č. j. 51 Co 31/2011, 51 Co 102/2011-98. Tato rozhodnutí byla stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci) předložena ještě před ústním jednáním u městského soudu (srov. úřední záznam na č. l. 251) a závěry těchto rozhodnutí byly stěžovateli zjevně známy, neboť dle zvukového záznamu z ústního jednání s některými těmito závěry stěžovatelův právní zástupce ústně polemizoval, když zejména tvrdí, že závěr obvodního soudu o spoluvině zemřelé není důkazně podložen. Přestože se s touto námitkou městský soud v napadeném rozsudku explicitně nevypořádal, z celého obsáhlého odůvodnění je zřejmé, že se se závěry uvedeného rozsudku ztotožnil. Přitom tyto závěry nelze považovat za důkazně nepodložené. Obvodní soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2010 č. j.
15 C 197/2009-48 vzal na základě několika svědeckých výpovědí za prokázané, že zemřelá přinejmenším věděla o opravách prováděných na karmě, a měla tedy být při jejím používání opatrnější. Obvodní soud se sice výslovně nezabýval tím, že zemřelá byla nezletilá, avšak ani s přihlédnutím k této skutečnosti nepovažuje Ústavní soud závěry obecných soudů o spoluvině zemřelé za svévolné či jinak nespravedlivé. V době tragické smrti bylo nezletilé 17 let, pročež nelze za nepřípustný označit závěr, že v tomto věku měla již povinnost dbát při nakládání se zjevně nebezpečnými, složitými přístroji mimořádné opatrnosti za účelem ochrany vlastního života a zdraví. Lze tedy uzavřít, že závěry obecných soudů v uvedených rozsudcích a přiměřeně i v napadených rozhodnutích jsou odůvodněné, přezkoumatelné a hájitelné. Stěžovatelova procesní práva pak nebyla ze strany obecných soudů jakkoliv porušena.
12. Za ústavněprávně relevantní pochybení pak Ústavní soud nemůže považovat ani odchýlení se od zásady solidární odpovědnosti více škůdců zakotvené v ustanovení §438 odst. 1 občanského zákoníku. Druhý odstavec téhož ustanovení dával soudům možnost se od této zásady v odůvodněných případech odchýlit. Důvod tohoto odchýlení přitom dostatečně vyložil Nejvyšší soud v napadeném usnesení (srov. str. 3). Z hlediska ochrany ústavních práv je tedy rozhodnutí mezi uplatněním solidární a dílčí odpovědnosti jednotlivých škůdců ryze otázkou podústavního práva.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu