ECLI:CZ:US:2016:3.US.3700.15.1
sp. zn. III. ÚS 3700/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Klimové, zastoupené Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem, sídlem nám. T.G. Masaryka 17, Břeclav, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 22. října 2015 č. j. ZN 1819/2015-12, za účasti Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako účastníka řízení, a Terezie Osičkové a Richarda Hrubého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 17. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví na podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z listin k ní přiložených přitom vyplývá, že stěžovatelka se obrátila na Policii České republiky, Krajské ředitelství Jihomoravského kraje, Územní odbor Břeclav, Oddělení hospodářské kriminality (dále také "policejní orgán") s tím, že podle jejího názoru existují skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož se měli dopustit předsedkyně a místopředseda bytového družstva, jehož je stěžovatelka členem. Souhlasili totiž - řečeno zjednodušeně - s prodejem dvou bytů družstva, a to za mimořádně nízkou cenu. Policejní orgán ovšem věc po jejím prošetření usnesením ze dne 24. 8. 2015 č. j. KRPB-59270-43/TČ-2015-060481 odložil, neboť podle jeho názoru se nenaplnilo podezření ze spáchání přečinu porušení povinností při správě cizího majetku, kterého se měli dopustit podezřelí, a věc nebylo na místě vyřídit jinak. V odůvodnění citovaného usnesení policejní orgán mimo jiné uvedl, že na základě provedeného šetření došel k závěru, že hodnota obou jednotek bytového družstva ve výši 710 000 Kč je adekvátní a rozhodně není nízká. K uvedeným bytovým jednotkám totiž podle policejního orgánu nelze přistupovat jako k běžným nemovitostem bez jakéhokoliv závazku a je nutné naopak při stanovení jejich ceny přihlížet k lokalitě, v níž se nacházejí, k jejich technickému stavu, k existujícím nájemním smlouvám a v neposlední řadě k osobám samotných nájemců těchto bytů. Nadto, pokud sama stěžovatelka podle policejního orgánu tvrdila, že družstvo mohlo za oba byty dostat mnohonásobně více, pak přehlíží, že ona sama hodlala tyto byty odkoupit nejvýše za částku 750 000 Kč.
3. Následná stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu byla v záhlaví citovaným usnesením okresního státního zástupce zamítnuta, neboť byla podána osobou neoprávněnou. Okresní státní zástupce ve svém usnesení zejména uvedl, že podle §159a odst. 6 (správně však odst. 7) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, může proti usnesení o odložení věci podat stížnost poškozený. Poškozeným je v trestním řízení podle §43 odst. 1 trestního řádu ten, komu bylo trestním činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Podle §43 odst. 2 trestního řádu se naopak za poškozeného nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Stěžovatelka přitom podala trestní oznámení jako členka bytového družstva, kdy měli předsedkyně představenstva a místopředseda představenstva porušit povinnost opatrování nebo spravování cizího majetku. S ohledem na charakter trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku může být poškozeným tímto trestným činem pouze bytové družstvo samotné jako právnická osoba, kterému měla škoda vzniknout. Družstvo je navíc toho času v likvidaci, takže za něj jedná jeho likvidátorka. Poškozeným tedy naopak nemůže být stěžovatelka, coby členka tohoto družstva.
4. V daném kontextu stěžovatelka ovšem soudí, že tímto rozhodnutím jí ale státní zástupce zcela upřel její postavení poškozené. Přitom členství v družstvu představuje majetkovou účast a z toho plynoucí majetková práva; mimo jiné také podíl na likvidačním zůstatku družstva, který bude pochopitelně menší z důvodu snížení hodnoty majetku družstva. Usnesením o zamítnutí stížnosti stěžovatelky státní zástupce v podstatě "vyslal signál" o beztrestnosti osob podezřelých v této věci, jelikož tyto jsou stále ve vedení družstva. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje rovněž na ustanovení §584 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), podle něhož je každý člen družstva oprávněn domáhat se žalobou za družstvo náhrady újmy proti členovi orgánu družstva. Jestliže pak tento zákon zakládá právo člena družstva domáhat se takového nároku v civilním řízení, je třeba toto postavení stěžovatelky respektovat i v řízení trestním.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. V případě nyní projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatelky - nahlíženo z materiálního pohledu - proti postupu policejního orgánu, který ve věci jejího podnětu o podezření ze spáchání trestného činu rozhodl o odložení věci, a proti rozhodnutí příslušného státního zástupce, jenž stížnost stěžovatelky zamítl (a jehož rozhodnutí stěžovatelka formálně napadá).
7. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že se postupem orgánů činných v trestním řízení zabýval ve srovnatelných případech již opakovaně (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2794/09 a další; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v elektronické podobě na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz). V obdobných případech přitom Ústavní soud setrvale konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení nebo podnětů, jakožto ani navazujícími či souvisejícími rozhodnutími, nelze do ústavním pořádkem chráněných základních práv či svobod oznamovatelů údajných trestných činů zasáhnout.
8. Tento svůj přístup Ústavní soud částečně změnil v nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 [N 152/74 SbNU 301]. Podle tohoto nálezu je nutno zmiňovanou starší judikaturu Ústavního soudu korigovat s ohledem na vývoj rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Ten totiž v mezidobí vydal rozhodnutí, dle kterých mají státy Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod povinnost v této Úmluvě či v jejich dodatkových protokolech zakotvená základní práva a svobody chránit ve své jurisdikci, a to v nezbytných případech i prostředky trestního práva [srov. například rozhodnutí ve věci M. C. proti Bulharsku ze dne 4. 12. 2003, č. 39272/98].
9. Proto ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla mu způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení. K ochraně tohoto práva pak může využít i podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí, kterým se trestní proces končí. Na druhou stranu, jak též vyplývá ze zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností využití prostředků, a nikoliv dosažení výsledku. Povinností spočívající na státu je tedy pouze zajistit, že proběhne řádné, adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby.
10. Právě uvedený požadavek přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti ve svém důsledku vůbec nerozporuje; jak plyne ze shora uvedené rekapitulace, stěžovatelka zpochybňuje - ovšem v podstatě bez jakékoliv ústavněprávní argumentace - toliko závěr státního zástupce o nedostatku její aktivní legitimace vystupovat v trestním řízení jako poškozená. K tomu musí ovšem Ústavní soud konstatovat, že východiska prezentovaná státním zástupcem v ústavní stížností napadeném usnesení považuje za správná. Státní zástupce navíc přiléhavě v odůvodnění svého usnesení poukázal na skutečnost, že "pochybení se dopustil zejména policejní orgán, který sice při zahájení úkonů trestního řízení správně označil jako poškozeného bytové družstvo, nicméně usnesení o odložení věci nedoručil družstvu nýbrž oznamovatelce, kterou měl naopak o odložení věci pouze vyrozumět. [...] Nyní bude tedy nutno, aby policejní orgán teprve doručil usnesení o odložení věci bytovému družstvu, resp. jeho likvidátorce, které poté začne běžet lhůta pro podání stížnosti". To mimo jiné znamená, že ani trestněprávní linie ochrany majetkových práv stěžovatelky - jak je avizuje v ústavní stížnosti - není uzavřena.
11. Dovozuje-li stěžovatelka svoji aktivní legitimaci vystupovat jako poškozená z možnosti podat tzv. členskou žalobu podle §584 a následujících zákona o obchodních korporacích, pak tento její příměr není přiléhavý. Uvedený mechanismus má sice pomoci "každému řadovému členu družstva" vykonávat mj. preventivně-kontrolní dohled nad fungováním orgánů družstva, nicméně jeho použití je omezeno zejména v tom, že člen družstva musí nejprve o svém záměru žalobu podat informovat orgány družstva a vyčkat, zda informovaný orgán neuplatní právo na náhradu újmy sám (§585 zákona o obchodních korporacích). Nesplní-li člen družstva zmíněnou informační povinnost, není k podání členské žaloby aktivně věcně legitimován. Tedy i v onom stěžovatelkou vzpomínaném civilním řízení by nemohla podat členskou žalobu bez dalšího a musela být vyčkat rozhodnutí příslušného orgánu družstva. Obdobný princip je pak dodržen i v řízení trestním. Jistě si lze také představit, že nevyužití prostředků ochrany daných družstvu trestním právem, by zpětně mohlo být vyhodnoceno jako rozporné s povinností vykonávat funkce v orgánech družstva s péčí řádného hospodáře. Nahlíženo i z tohoto širšího kontextu je tedy závěr státního zástupce o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky akceptovatelný.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce garantovaná ústavním pořádkem.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu